Cestou po cestě kap. I

Anatol vstal rozmrzelý. Moc toho nenaspal. Převaloval se do noci z boku na bok, dělal v posteli málem stojky aby našel polohu, která by přiměla starého Morfea k činu. Bez úspěchu. Nakonec se dokonce ze zoufalství pokoušel spočítat ovečky, což taky, jak se ukázalo, nebyl ten nejlepší nápad. Za hodinu jich napočítal 352 přeskakujících ohradu, k tomu 15 jehňátek, která se pokoušela podvádět a když si myslela, že Anatol už klimbá, místo skákání podlézala. Pak navíc ovečky odběhly a přes ohradu začali v saltech přeskakovat králíci, což Anatola znechutilo natolik, že radši vstal a šel si uvařit kakao. Nesnášel králíky.
No, teď bylo každopádně ráno. Úterý. A další hrozný den u té baby! Bože!
Anatol potácivě vstal ze své manželské postele pro strýce Příhodu, zakopl o koš na prádlo, rozbil si koleno a zamířil ke koupelně. Opřel se o umyvadlo a pohlédl na sebe do zrcadla. Tak tohle je on. Každoranní zklamání. Denní i noční můra v jednom zatuchlém balení. Rádoby muž Anatol Rumlena.

Bylo hodně věcí, které mu na sobě vadily. Ty ale nebyly nic proti těm věcem, které na sobě naprosto nenáviděl.
Tak například jeho výška. Byl světu moc vděčný, že se podle statistik průměrná výška obyvatelstva neustále zvětšuje, ale jeho sotva 170 centimetrů mluvilo docela jinou řečí. Většinou tedy hrozně nadávalo.
Pak tu byly Anatolovy zuby, jeho vlasy, krátké prsty, rašící pupek a chloupky v nose. Ale ta nejhorší věc, ta nejpříšernější záležitost ze všech snad možných, to bylo jeho jméno. To jméno! Co jméno, náhrobek, který mu vytesali a svalili na něj, sotva se narodil!Anatol Rumlena! Jeho rodiče odešli dříve, než se jich mohl zeptat, co jim udělal, že ho takhle prokleli, ale muselo to být jistě něco ďábelského.
Nejhorší na tom bylo, že tohle jméno bylo jako cejch, nebyla nejmenší naděje, že by se ho mohl zbavit. Jistě, mohl se nechat přejmenovat, ale to by nic neřešilo. Protože Anatol Rumlena, to nebylo jenom jméno, byl to životní styl, byl to způsob, jakým chodíte, způsob, jakým mluvíte, jak se chováte. Byl to souhrn zvyklostí, modelů chování a omezení, souhrn, který Anatola přesně vymezoval, a který on z duše nenáviděl, ale nedokázal na něm nic změnit. Anatol Rumlena, to byl vlastně krunýř. Krunýř, který obklopil a neprodyšně uzavřel v sobě tu malou dušičku, která toužila být a žít správně. A tak Anatol většinou dosavadního života jenom tak nějak proplul, bez ambicí, bez toho aby dokázal udělat něco navíc.
Přesto nebyl špatný člověk.Tedy, Anatol si tohle o sobě myslel a utekl by před každým, kdo by si dovolil tvrdit opak. Ano, měl nulové sebevědomí, měl občas strach z lidí a byl i dost zbabělý, ale rozhodně nikdy nebyl ten zlý, co trhá mouchám nožičky a lidem ručičky. Třeba jen proto, že k tomu neměl dostatek odvahy, sebevědomí a síly v ramenou , ale i to se přece počítá.
Měl i slušné zaměstnání. Po škole pracoval chvíli jako 3. asistent expeditora nevyužitých potenciálů v jedné právnické firmě(jeho činnost většinou spočívala v tom, že nakládal a přemisťoval umělohmotné bedny, jejichž obsahu nerozuměl) a když jej propustili(s odůvodněním, že jim ubylo krabic, takže jim stačí 2 asistenti expeditora nevyužitých potenciálů), našel někde nabídku k práci v začínající firmě, která se měla zabývat úpravami zahrad, sadů a parků. Byl přijat pod podmínkou, že si donese vlastní rýč.
Práce pro firmu Zahradnictví Sv. Michala Anatola docela naplňovala. Pobyt na čerstvém vzduchu, na sluníčku, bitvy s krtky. Navíc, bavil ho humus. Totiž, připadalo mu, že na humusu je něco tak nějak.....hutného, absolutního. Když stál uprostřed záhonku, skoro fyzicky cítil to všechno minulé a budoucí, co prošlo mazlavými prsty té organické hmoty. Hmoty, která kdysi byla třeba velkými panovníky starých říší nebo žábrami žraloka, hmoty, která možná byla u toho, když první prarybu napadlo, jaké by to bylo žít na souši. Bylo to zvláštně konejšivé a uklidňující, když si uvědomil, že i on bude vlastně také za chvíli součástí téhle masy, téhle matky života a dějin.

Potom, jako bouřka po teplém letním dni, přišla babička Veselá. Vypadalo to jako normální zakázka pro firmu, Anatol ji dostal přidělenu, protože zákaznice babička Veselá bydlela v hájovně uprostřed Pohádkového lesa, což bylo co by kamenem dohodil od Anatolova bytu. Vypadalo to, že to bude dobrá a nenáročná práce. Jenom natřít plot, opravit skalku, navíc kolem šumící les a zvířátka okukující kolem, příjemná představa. To jenom dokazuje, že dveře s nápisy jako Vejdi, jsme bezpečné, by se měly preventivně zazdívat.
Při první návštěvě mu Babička Veselá, shrbená snad stoletá stařenka s hůlkou, hned ve dveřích odvyprávěla dojemný příběh o jejím muži, který dělal v revíru hajného. Nešťastnou náhodou se jednoho rána střelil brokovnicí do hlavy.
Když tento příběh slyšel Anatol asi po desáté během hodiny, začal tušit, jak to asi doopravdy bylo. Baba ho ukecala k smrti.
Jak dny plynuly, stávala se práce u hájovny pro Anatola téměř nesnesitelnou. Nebylo to jen, tím, že byla babička Veselá neskutečně upovídaná. Ona byla navíc silně nedoslýchavá, takže když mluvila, ze stěn padalo paroží. Také zřejmě trpěla nějakou zvláštní poruchou, která ji nutila neustále nabízet čaj a sušenky, a která ji nedovolila vydechnout, dokud nebyl každý v dosahu kilometru těmito pochutinami přímo zavalen. V praxi to potom celé vypadalo asi tak, že zatímco se Anatol snažil co nejrychleji udělat objednanou práci, aby mohl co nejrychleji vypadnout, veselá babička mu byla neustále v patách s konvicí na čaj a pokoušela se mu dolévat. A pokud se dal k přemluvit(přičemž siréně, která vám houká u ucha se odporuje jen velmi obtížně), přidala ještě nějakou veselou historku, většinou o hajném a některé z jeho zbraní. Pochopitelně, kvůli neustálému pití čaje a dalším činnostem s tím nutně spojenými šla práce Anatolovi velmi pomalu a doteď měl hotovu sotva polovinu.

Obraz v zrcadle se začal mlžit, asi mu už bylo pomalu trapné, že se na něj pořád takhle civí, tak se Anatol odvrátil a odešel do kuchyně, kde hodlal posnídat svůj oblíbený rohlík s máslem. Usedl ke stolu a pustil rádio. Vždycky poslouchal ranní zprávy. To pro případ, že by se mu přes noc stalo něco dobrého a on si toho nevšiml. Novináři vědí totiž všechno.
Rádio zapraskalo a ozval se hlas: „Píp. Časové znamení právě ohlásilo sedm hodin. Následují zprávy. Dle tiskové agentury S.PA.M.: Japonsko razantně snižuje náklady, takže slunce zítra patrně nevyjde. Hodináři již třetím dnem demonstrují před sídlem vlády. Vystupují proti návrhu zákona na zdanění volného času. Ze Sportu: Mistrovství světa ve střelbě z luku zažilo šok. Anglický reprezentant John Suicide si v noci na pondělí vzal život. Střelil se šípem do hlavy údajně poté, co mu jeho manželka po nepovedeném závodě vyčetla, že se stejně nikdy neuměl trefit do černého. Konec zpráv. Následuje audio cvičení s Olgou.“
Anatol vypnul rádio, dojedl rohlík. Pak vklouzl do pracovního oděvu (modré montérky a károvaná košile), vrátil se zpět k zrcadlu , a pokusil se upravit. Kdysi dávno se při podobných ranních mučeních pokoušel se sebou udělat něco, aby vypadal k světu, postupně na to ale resignoval a teď už se snažil jenom nevypadat na zvracení.
Oblékl ošoupanou černou bundu, prošlápnuté botasky a vykročil z domu.

Sešel Italskou ulicí až k náměstí Velkého Švindolína a pak dál z kopce k říčce Vyschlá, za níž už začínal Pohádkový les. Zajímavé jméno. Jak se kdesi dočetl, les dostal svoje jméno na počest pytláka Bezrukého Hanse, kterého kdysi chytli se střelenou srnou na ramenou. Co ten se prý navyprávěl, aby se vyhnul trestu! Jestli mu to bylo něco platné už Anatol nenašel, ale podle přídomku, kterého se Hansovi dostalo, se dalo ledacos vytušit. Jednou se taky babičky Veselé žertem optal, zda se nebojí žít sama v Pohádkovém lese, jestli se třeba nebojí vlka.
S nevinným úsměvem mu ta žena odpověděla, že o své vlky se, z dovolením, postará sama, že prý má klacek a mast. Už se s ní nikdy žertovat nepokoušel.

Vešel do lesa po úzké zpola zarostlé cestě, která se, jak věděl, táhla víceméně až k babiččině hájovně. Kráčel pomalu, protože opravdu nebylo za kým spěchat. A taky, bylo vážně krásně. Nádherné letní ráno, kdy už se vzduch natolik ohřeje, aby zahnal chladno noci, ale kdy ještě není takové teplo, že se vám roluje tričko. Smrky šuměly, ptáci zpívali, veverky veverkovaly a šneci se plazili. Ano, a slunce svítilo. Zkrátka boží ráno.
Anatol došel až k místu, kde cesta obcházela mírný kopec a sledovala úzký výběžek lesního porostu, který se zabodával do okolních polí s obilím. Pak zachytil v nízké trávě u hranice pole pohyb. Pomyslel si, že to bude zřejmě nějaké zvíře. Připlížil se opatrně blíž a zjistil, že to bylo naprosto zbytečné. Ten králík vypadal, že ho rád vidí.
Byl to necelých třicet centimetrů vysoký králíček s tlapičkami jako z mechu, celý bílý, což je, řekněme divné maskování, uprostřed července. Králíček panáčkoval a tvářil se vyzývavě. Když se ujistil, že ho Anatol pozoruje, poskočil kousek dozadu, kde, jak si Anatol všiml, byla malá nora. Pak zahýbal ušima, skočil do nory, pak zase ven, opět zastříhal ušima, a začal si zuřivě čistit vousky. Skoro jako by na mě mluvil, pomyslel si Anatol, který velmi rád četl pohádky. Jsem si skoro jistý, že kdybych za ním vlezl do té jeho nory, ocitl bych se hned v nějaké kouzelné zemi, kde králíci mluví a ožívají žolíky. V zemi, kde může obyčejný člověk zažít neuvěřitelná dobrodružství.
Anatol se pečlivě rozhlédl, vybral si příhodně velký kámen, se supěním ho zvednul a pečlivě jím králíkovu noru ucpal, nedbaje na nadávky, které se z ní linuly. Pak se vrátil se zpět na cestu a pokračoval k babičce.
Nenáviděl králíky. Představovali druh, který měl všechny vlastnosti a schopnosti, které on, Anatol, nikdy nemohl mít. Byli tak volní! Bez zodpovědnosti! Tak promiskuitní! Ano, jejich životy byly určitě jednoduché, byly prostě jednoduše rozděleny mezi jídlo a sex, ale na druhou stranu, byly prostě rozděleny mezi jídlo a sex! Co se Anatola týkalo, tak sexuální zdrženlivost je spíš otázkou možností a příležitosti než přesvědčení. Jediný pohlavní styk, který Anatol kdy zažil byl, když ho jedna dáma v restauraci vzala flambovací pánví po hlavě, protože jí polil halenku džusem. Zatracený mrňavý prevíti!
Závist je těžký hřích. Kdyby to ve škole Anatolovi více zdůrazňovali, nic z toho co teď následovalo, by se zřejmě nestalo a všichni bychom měli pokoj. Takhle ale Anatol, slepý vzteky, přehlédl kořen vystupující po cestě, zakopl, letěl po hlavě do křoví, které nakonec ke své počáteční radosti minul, a padl obličejem do jakési díry k zemi, která nápadně připomínala králíkovu noru.
Pokusil se vstát, ale zjistil, že to nejde. Jakoby se přilepil k zemi. Pak se nora o několik set procent rozšířila a Anatol najednou ležel nad prázdným prostorem. Cítil, že by měl k tomu něco dodat. Zašeptal:„ O-ou!“ A pak už padal. Řítil se dolů jako kámen, třeba jako ten, který teď vyčníval ze stěny nory, a do kterého Anatol narazil. Kámen ho roztočil a poslal dále do hlubiny. Kdyby zrovna neupadal do mdlob, možná by si všiml, že se nad stále se zmenšujícím okrajem nory objevila malá bílá ouška, a možná by i zaslechl pisklavý zlomyslný smích, který se někde od nich linul…..

Pavouk neměl dnes neměl dobrý den. Ráno se mu do sítě chytila moucha, ale než ji stačil kousnout, kousla ho první a ulétla. Pak ho ještě málem sezobl nějaký zatracený pták. Prostě, měl dost důvodů ke špatné náladě. Teď mu navíc na jeho oblíbenou květinku., na které rád přespával, spadlo nějaké divné zvíře. Jen tak se objevilo ve vzduchu, prostě mu rozmačkalo jeho kytičku a teď si na ní bez hnutí drze leželo! Pavouk se rozhodl pomstít.Vylezl opatrně na tělo zvířete, našel si tu nejměkčí část a vší silou kousl.
Anatola probudila bolest ve slabinách. Instinktivně plácl rukou v inkriminované místo, čímž zkazil pavoukovi den už nadobro. Opatrně vyzkoušel základní funkčnost všech údů. No, snad žádná zlomenina. Tak můžeme pokračovat v průzkumu. Kde to sakra sem?! Je tady hrozná tma.
Anatol otevřel oči. Vzápětí zjistil několik zajímavých věcí. Ležel na zemi v lese. Slunce sálalo vysoko na obloze. Postrádal levou botu. A u jeho nohou stáli dva největší králíci, jaké kdy viděl.
Měli určitě přes metr padesát. Jejich srst byla pravděpodobně původně šedá, teď ale byla pokryta jakousi směsí khaki a hnědé barvy. Měli kolem boků krátké snad kožené opasky s dlouhou pochvou, v které byla beze vší pochybnosti zasunuta obrovská karotka. Králík napravo byl poněkud větší a Anatol si všiml, že má na levém rameni vytetovaný obrázek králičí packy, která drží bílou zářící mrkev.
Pak menší ušák vytasil svou děsivou mrkev, namířil ji na Anatola a vyštěkl: „Stůj, ani se nehni!“ Anatol, vyděšený, že ho ohrožují maskovaní obrovští králíci, a zmatený z divného příkazu, se pokusil zároveň vstát a nehýbat se.
Králíky to zřejmě neuspokojilo a tak dostal Anatol mrkví naplocho. Když opět upadal do bezvědomí, část jeho já, která zrovna nešílela strachy, si povzdechla, že s některými savci se prostě nedomluvíš….