Fantomas - trable s Artabanem

S trhnutím se probral. Seděl připoutaný ke kovovému křeslu uprostřed temného prostoru, ocelové svorky se mu zařezávaly do holé kůže na zápěstích a nad kotníky nohou. Jediný zdroj světla pocházel ze slabé žárovky pohupující se ve slabém průvanu asi půl metru před jeho obličejem. V ústech ještě cítil zbytky chloroformu a suchý vzduch místnosti se mu zadrhával v hrdle.

Ve tmě někde před ním kdosi promluvil. Hlas zněl tiše a jakoby sebou přinášel i závan chladu: “Nesnaž se vzpírat, veškerý odpor je marný. Navíc….chceme si s tebou jen promluvit.“
Zajatec vztekle vyprskl: „Toho budete litovat, víte kdo já jsem?“
„Zavři klapačku Fantomasi a raději mě pozorně poslouchej! Nebudu se s tebou párat a jestli si budeš vyskakovat, tak ti rozmašíruju tu tvou gumovou držku, že ti už žádná maska nepomůže…“
Spoutaný Fantomas se na kovovém křesle bezděčně přikrčil. Z toho hlasu ze tmy sálala mrazivá síla, autorita a strach. I když se jednalo u hrubou výhrůžku, byla vyslovena tichým a sebevědomým hlasem nelítostného člověka, který má situaci pevně v rukou.
„S pobavením jsme sledovali ty tvoje výstřelky a nechali tě ať si hraješ na pána světa,“ následovalo opovržlivé uchechtnutí.
„Ale teď jsi to trochu přehnal,“ Fantomas by zvědavě povytáhl obočí, kdyby nějaké měl.
„Vypustil jsi Artabana, tví neschopní poskoci ho samozřejmě nezvládli a nechali ho utéct. Teď ta sviňská bestie pobíhá po světě a dělá problémy. Už zemřelo spousta nevinných lidí a dokonce i pár našich agentů při pokuse ho chytit. A teď našpicuj uši, gumová palice…chceme tu čtyřnohou mrchu a ty nám ji naservíruješ – živou a zdravou. Rozuměls?“

„Ha ha ha ha,“ ozval se Fantomasův smích, „tak můj mazlíček vám dělá problémy. Dobře vám tak. Ano, jsem jediný kdo ho může přivést zpět, ale proč bych to měl dělat?“
 „Víš co je to peklo? Jestli neuděláš co chceme, tak ti jedno takové pořídíme. Jedno peklo pro jednoho zlobivého Fantomase. Bude jen tvoje a bude mnohem horší než smrt – o kterou pak nakonec budeš škemrat!“
„A nemysli si jak jsi nepostradatelný. Zvládli by jsme to sami, ale právě teď na to nemáme čas a volné prostředky. Je pro nás jednodušší zmáčknout tebe. A ty to uděláš…“
Z poslední věty Fantomase zamrazilo až v morku kostí, cítil jak se mu gumová maska na zátylku varhánkuje. Způsob jakým to ten člověk vyslovil naháněl hrůzu, tichý hlas byl plný děsivých příslibů. „Dost bylo diskuze. Máš na to jeden den, od teď. Ať už úkol splníš něbo ne, najdeme si tě stejně snadno jako teď. Před námi neunikneš. Chyť nám Artabana a pak si klidně dělej co chceš…“
Fantomas prosebně zakňoural: „Jeden den? Ale vždyť zítra je neděle a v TV dávají Reality show, ani vy přece nemůžete být tak krutí…“
„Dobrá tedy, máš na to i pondělí. Ale nemysli si že nevíme kdo je skutečným autorem téhle zvrhlé televizní show!“ člověk ve tmě si znechuceně odfrkl.

 „A teď si tě označkujeme, stejně jako ty si značkuješ své zajatce a poskoky,“ zezadu Fantomase uchopily ruce za hlavu a svěrákovitým stiskem ho znehybnily.
„Od teď do konce tvých dnů budeš nosit náš cejch – cejch Nočního klubu.“
Fantomas sebou vztekle zacloumal: „Toho budete litovat! Strašlivě se vám pomstím!“
„Nech si své výhrůžky, Fantomasi! Nám, kteří každý rok pro své pobavení pořádáme akci Mission impossible, jsi k smíchu…“
Poté se místnost zaplnila štiplavým kouřem, pachem spálené gumy a bolestivým řevem spoutaného Fantomase. Pak zacvakaly uvolňovaná pouta a jeho bezvládné tělo se svalilo na studenou betonovou podlahu. V mihotavém světle rozhoupané žárovky bylo na gumovém zátylku možno spatřit vypálené znamení s ještě doutnajícími okraji.  Pod velkými písmeny NK byl vyobrazen stylizovaný terč…

---