O síle chtění a o chtění síly

„Jdi tam, udělej tamto a bude ti líp,“ říkají nám naše maminky, přátelé kolegové. Zaručeně účinné a dobře myšlené rady ztrácejí smysl, pokud to všechno člověk ví. A nic s tím nedělá.

Kolikrát v životě jsme se dostali do situace, kdy jsme dělali něco, co jsme nechtěli, ale museli, protože nebylo úniku? Začíná to školou, kde plníme nudné domácí úkoly, prací, kde jsme sice o něco raději, protože z toho něco vždycky kápne, pokračuje partnerstvím a končí smrtí. Nebudu ale teď psát o pocitech, kdy lidé něco chtějí a nemůžou, ale o situaci, kdy něco chtějí, ba po něčem přímo touží, můžou a – neudělají to. Doufám, že psaním pochopím. Že se podívám na problém, jak je mým dobrým (mé oběti by s tímto eufemismem nesouhlasily) zvykem, otočím ho ze všech možných stran a pak, jako spermie snažící se najít nejslabší místo na vajíčku, do něj proniknu a zrodím život. Život v člověku, který už vnitřně vyhasl.

Je to možná trochu netypické pro ty, co už znají výsledky mých literárních průjmů a očekávají jízlivost nebo vtipné glosy. Dneska nebudu vtipná. Dneska jsem smutná a vy budete taky, pokud vám čas a trpělivost dovolí dočíst až do konce. Vy čtete dál? Já vás varovala!

Začalo to nevinně. Bylo jaro, kvetly stromy, květiny i duše. V jedné takové duši, která si už myslela, že nenávratně uschla jako choulostivá letnička, najednou rozkvetl malý kvítek. O to menší, o co víc se o něj musí starat. Tu duši jsem zahlédla, skoro jsem ji minula v rychlovlaku svého života, ale pak se najednou objevila v koutku mého oka nepřítomně hledícího skrz ušmudlané okno. Ta svěží bělost mezi uschlými listy donutila mou ruku zatáhnout za nouzovou brzdu. Procházeli jsme se spolu po louce, ta duše a já, a hledali místo, kde by nám bylo dobře. Hledali jsme vodu. Vykvetl druhý kvítek a pak třetí a my jsme byli šťastní. Kdo nepoznal lepkavé kouzlo utajované lásky, možná mě nepochopí. Bloumali jsme po ztemnělých chodbách a mohli se k sobě přitisknout jen tehdy, když nás nikdo neviděl. Snili jsme. O životě spolu, o rozkvetlé louce plné bílých kvítků, které spolu stvoříme. Pak duše začala chřadnout. V panické hrůze jsem nosila vodu, nejdřív v hrníčku, potom ve vědrech…Duše byla vděčná. Ale nestačilo to. Postupem času, když minulo jaro, minulo i horké léto plné potu a slz, minul podzim a nastala zima, jakoby to byla opět ta z koutku oka, která mě upoutala před rokem. S jednou maličkostí. Ten kvítek už v sobě neměla.

Pohled na srdce milovaného člověka, který má energii na to, aby si přiznal, že nežije tak, jak si vysnil, a přitom jí nemá dost, aby to změnil, bolí víc, než tisíce horkých jehel v našem vlastním srdci. Pocit, který vám každý den dává, ten opojný pocit, že tady nejen pro někoho jste, ale že jste pro někoho potřebný, se mísí ve smrtícím koktejlu s naprostou bezmocí při pochopení toho srdce. Nejdřív se divíte. Pak pláčete. Pak nadáváte a pak – pokud to ubožátko nenecháte zemřít soužením a řízeni slepým pudem sebezáchovy nepůjdete dál – vyhasnete taky. Zůstanete vedle sebe, vy a on, mezi miliony rozkvetlých duší, a čím déle tam budete, tím více si budete uvědomovat, co jste v sobě ztratili. Začnete vyhlížet vlak. Třeba si vás někdo všimne a pokusí se zachránit. Třeba bude silnější než vy.

Mohla bych popsat tisíce stránek a nebyla bych moudřejší. Opět jsem nic nepochopila. Za celou dobu jsem nepřišla na žádné vysvětlení, na žádný důvod, proč sám sebe trápit, když vím, že to mohu kdykoliv změnit. Jedinou větou, jediným gestem. Jediným rozhodnutím, o kterém není třeba přemýšlet. Nepřišla jsem na to, co se odehrává v člověku, který se rozhodl obětovat své štěstí i lásku pro nic. City se mění pouze v materiální potřebu, domov se stává klecí a štěstí degraduje na letargii. Ale co poradit ptáčeti, které se marně snaží proklovnout nerozbitnou skořápku? Buď v sobě najde sílu a odhodlání proniknout, roztáhnout křídla a uvidět ve Slunci odraz sebe sama, nebo zahyne. Odejde obklopen tísnivou jednobarevností s pocitem, že není cesty ven.

Jdu si stoupnout do Slunce.