Tajemství ztraceného Rukopisu - aktualizace 19.11.

Tajemství ztraceného

RUKOPISU

 

 

Kapitola 1. - Benny

Osudová nabídka

 

Začalo to všedním dnem odpoledne v kanceláři soukromého detektiva. To jsem já. Samozřejmě, že nejsem kancelář, ale soukromý detektiv. Ta kancelář je vlastně i můj menší byt. Jak si pamatuji, bylo tu celkem čisto, až na pár malých krysek. Stůl naproti dveřím byl skoro prázdný, i popelník na něm, který jsem si koupil jen tak pro okrasu, pár dokumentů, aby to vypadalo jako že mám nějakou práci a telefon ze starší doby z bazaru, který jsem si nedávno koupil. U stolu a za ním stála židle (jedna pro mě a druhá pro hosta), nalevo od stolku se líně povalovala pohovka, na které jsem strávil pár bezesných nocí. U zdi napravo stolu stálo pár regálů plných doku­mentů z dob, kdy jsem ještě nebyl detektivem na vlastní noze a vedle byl ještě jeden regál s jedním dokumentem případu ukradeného auta, od kterého jsem už dávno upustil kvůli záhadnému zmizení mého nešťastného a poněkud neplativého zákazníka. Neměl jsem moc papíru, kromě těch dokumentů, tak podle toho vypadala i má vizitka: „Detektivní kancelář Benjamina Corda, otevřeno 24h denně 1/2 kg jablek 7 dní v týdnu. chleba a máslo Účtuji si každý den 5 dolarů a za vyřešení 1 cibule 30 dolarů.“

Spal jsem na pohovce , když tu mě zčistajasna probudil telefon, řvouc mi do ucha. TELEFON!! No to snad ani není možné! Zvuk telefonu jsem neslyšel od té doby, co jsem si volal pro pizzu. No jasně, to zas tak dávno nebylo, nanejvýš pár minut. No nic. „To jsou zas ty otravné telefonní prodeje, co?“ řekl jsem nahlas a někdo v pokoji nade mnou zabušil do země. To se mi stává často. Šel jsem k telefonu s útěchou, že si alespoň s někým promluvím. Cestou jsem pozapomněl, že ležím, a natáhl jsem se jak široký tak dlouhý. Ještě jsem stihl vzít sluchátko, ale akorát se mi utrhl kabel.

„Sakra, to snad ani není možný, mám novej telefon a přervu kabel!!!“ řval jsem, ale nebylo mi to nic platné. Rány z hořejšího bytu byly neúprosně doprovázeny křikem: „Tak drž ten svůj zobák, někdo tady ještě spí!“ To bylo trochu podezřelé na to, že už bylo tři čtvrtě na tři odpoledne. Ještě že jsem dobrý v elektronice, jinak bych to sluchátko nikdy nezapojil zpět (i když, opraváři by mi to jistě a s radostí opravili, tedy pokud bych měl určitý obnos jejich milovaných zelených papírků).

Po tomto incidentu jsem si musel dávat větší pozor, abych zase něco nezkonil. Sedl jsem si na pohovku a vyčkával na další telefonát. A za chvíli jsem se dočkal. S pohodovým klidem jsem vstal a vzal telefon.

„Dobrý den! Tady kancelář soukromého detektiva Corda. Co pro vás mohu udělat?“ řek jsem, ale nebyl jsem nadšený, spíš poněkud zklamaný z toho, co jsem slyšel ze sluchátka.

„Eh, promiňte! To asi nebudete masokombinát Human Meat?“

„Ne, to opravdu nejsem!“

„Aha, promiňte, to byl omyl!“- klap--túúút -.

No prostě skvělý! Švihnul jsem sluchátkem o stůl, takže jsem zase musel opravovat tu šňůru. Co se dá dělat, mám prostě pech. Už tu sedím dva měsíce a dočkal jsem se tak akorát přetrženého telefonního drátu a nějakého přitroublíka, který řekl jen akorát: ´Promiňte, to je omyl!´ Vzal jsem noviny z minulého týdne a pročítal si v nich, to dělám, když nemám nic jiného na práci. Číst jedny noviny po pat­nácté je už trochu nezáživné, ale stejně žádné jiné nemám. Jak si tak pročítám „Bleskovým Šípem“, říkám si, koho by asi tak po patnácté bavilo číst o nějakém potomkovi Gotta zavřenému kvůli drogám? Ts, tak starý a bere drogy. Ale pořád vypadá na sedmdesát. Co ti noví nanoboti nedokážou. Nebo že je globální oteplování stále horší a horší? Jo, je strašné, že je teploušů – promiňte, gayů - čím dál tím víc, ale koho to má zajímat? Mě určitě ne, ale kromě toho deníku tu mám policejní záznamy, jejich čtení mě moc nevzrušuje, to ne. A nakonec - šikmá věž v Pise že spadla? Ta už měla spadnout dávno, nevím proč s tím tak nadělají.

Sedím a čtu si už skoro dvě a půl hodiny, a vtom znovu zvoní telefon.

„Jestli je to zase nějaký omyl, vytrhnu ten telefon ze zdi a hodím ho z okna!“ řekl jsem si. Měl bych si raději pořídit PDAčko nebo mobil. A tohle zvonění mně navíc prostě neleze do hlavy. Zase jsem zvedl sluchátko a očekával jsem něco jako: ´Promiňte, asi jsem se spletl, chtěl jsem volat do Sexshopu!´ nebo něco podobně vytáčejícího. Ale to jsem se mýlil, byl to starosta města, Henry Grasswell.

„Haló, volám správně do kanceláře soukromého detektiva Benjamina Corda?“ Opravdu jsem nečekal, že mi bude volat zrovna on, byl jsem z toho dost zaskočený.

„Ano, voláte. Co si přejete, ó pane starosto v tomto městě všemocný?“

„Děkuji za lichotku. Víte o Temné čtvrti, kde se pořád krade a dělo se tam pořád něco divného, hlavně vraždy starostů města?“ Jeho otázka mě ani tak nepřekvapovala. Starosta chtěl určitě vypátrat něco, co ho učiní tuhým dříve, než stihne odejít do důchodu.

„Jo, jistě, a co s tím mám společného já?“

„Víte, zjistili jsme něco podivného, byl tu nějaký rukopis, není známo, co se v něm přesně píše, ale tušíme, o čem by měl být.“ Cože? To má být nějaký vtip? Tuší, o čem je, ale neví, co přesně se v něm píše??

„A dál?“ řekl jsem a nedával na sobě znát částečně údiv, částečně zmatení. „Za vzniku tohoto města prý bylo něco nalezeno a nějakému zlodějíčkovi, který se k tomu neměl vůbec dostat, se to dostalo do rukou. Pak se začali nesmyslně ztrácet starostové města. Tu věc, která se našla, se ještě nepodařilo vyhledat. Potřebujeme ji najít a zlikvidovat. Je nepřípustné, aby se to ztrácení dělo pořád dokola.“ Jak jsem předpokládal.

„A já to jako mám najít?“

„Ne, my po Vás chceme, abyste našel ten Rukopis. Z našich zdrojů se domníváme, že by tam mělo být určitě napsáno, kdo to ukradl. Sepsali ho prý po několika letech, když ho vystopovali, ale tu věc už ten zlodějíček neměl. Buď ho někde schoval anebo ho předal své utajené rodině – skoro všechno jim řekl, než ho oběsili na Sibiři. Až ten rukopis najdete, my už si nějak zjistíme potomky, určitě si tu věc předávali z generace na generaci.“ Tak jsem se částečně spletl. Nic ale nemění fakt, že starosta chce být chráněn.

„A proč zrovna já? Proč jste si vybrali zrovna mě, já přece nejsem žádný Indiana Jones nebo Lara Croft?“

„Povídá se o Vás, že jste prostě dobrý detektiv.“ Tohle mě prostě vzalo za mé slabé, naivní srdce. „A ještě z toho důvodu, že jsou mí lidé a policie zaneprázdněni.“ To byl určitě ten hlavní důvod.

„Dobře, já na tom začnu pracovat, ale potřebuji nějaké další informace.“

„Jistě, kontaktujte člověka jménem Worster v Temné čtvrti.“ Ještě jsem se chtěl zeptat, kde jako přesně, ale po klapnutí sluchátka jsem už jen vyžbleptl nějaký žvást.

 

Tak jsem vyšel ze své, mými slovy rozkošné, útulné, rozlehlé kanceláře a šel hledat toho chlápka. Pro všechny případy jsem si s sebou ještě vzal svoji pistoli na měsíční splátky (je to strašné létat pořád na měsíc kvůli splátkám, ale jinak je tam krásný výhled) a tužku se zápisníkem (také na měsíční splátky). Temná čtvrť je daleko odsud a v nejzapadlejší části města, takže to pro mě byl trochu obtíž­nější pochod. Nohy začaly bolet po pár desítkách minut. Cestou jsem potkal nějaké staré známé, ale asi na mě neměli čas, vždycky se s chabým pozdravem rozeběhli a utíkali pryč. Po nějaké době se začínalo stmívat.

Je to jasné, starosta se bojí o svou bezpečnost. Historie Temné čtvrti a vlastně i starostů je taková. Temná čtvrť vznikla roku 1875 a hned měsíc od dostavění prvních budov zde začalo kradení a zabíjení. V roce 1885 tu podivně zmizel starosta města. Nikdo ho už nikdy neviděl. Po třiceti letech v roce 1915 se nějaký víceméně neznámý chlápek podivně dostal na místo starosty. Dlouho mu to ale nevydrželo. Za dva měsíce ho našli dva kluci rozporcova­ného v kanalizaci, když si tam hráli (Děti si často hráli v kanálech, neměly jiného zbytí). Po dalších třiceti letech byl nechutně zavražděn další, a tak to tr­valo přes těch několik desítek, ba stovek let až do téhle doby. Tento rok by měl podle všeho zemřít další starosta. Já takovému nesmyslu už dávno i přes všechny okolnosti a důkazy nevěřím, ale Grasswell, starosta našeho Zapadákova, si dal osobní ochranku a bez ní neudělá ani krok, proto asi i ta policie je zaměstnaná.

Došel jsem k okraji té podivné Temné čtvrtě a hned mně přeběhl mráz po zádech (to kvůli díře v kabátě). Vypadalo to tu strašně. Popelnice rozházené po ulicích. Na domech hnusně ba­revná graffiti. Nechápu, proč tam pořád dávají tu hnědou, vypadá to, jako kdyby se tam na to někdo vys… vykonal potřebu. Není divu, že se této malebné čtvrti každý vyhýbá výrazným obloukem. Bezdomovci se tu už taky raději nepovalují. I flykáry, jak se říká těm létajícím autům, poletují všude kolem, ale tohle místo vypadá tak strašně, že ho každý s chutí obletí. Strašně jsem se tu bál, i když jsem byl předtím policajt. Ale i policisté se někdy bojí. Vlastně dost často.

Tak dobře, stejně jsem tam musel jít. Šel jsem po divně zbarveném humusu na silnici a sledoval partičku puberťáků šikanující malého ubrečeného usmrkance. Radši jsem nezasáhl, mohli by mě ještě zmlátit, a taky – pro to tu nejsem. Později to bylo horší. Čím hlouběji v Temné čtvrti jsem byl, tím byla stále větší a větší tma a zima. Byl jsem skoro na místě, někde uprostřed pekla (a nebo Sibiře). Ale kde jsem měl najít toho Worstera? To byl takovej malej problémek. Ptaní lidí na ulici jsem se raději vyhnul, tak jsem zašel do nejbližšího baru, který jsem poznal podle starého omšelého neonového nápisu „Pitnost“.

Vnitřek moc přátelsky nevypadal. Na zemi byly poházené různé věci. Tím myslím i pár lidí. Bylo ticho, moc velké na tenhle bar. Sedl jsem si k jednomu stolu blízko nemalého topení, kvůli kterému tu bylo tak nedýchatelno a lidé tu po pár pivech leželi na zemi. Zavolal jsem barmana, který si právě zavdával sklenkou s určitě výbornou whisky.

„Přejete si něco, pane?“

„Jasně, chtěl bych tu whisku, co pijete.“

„Dobře, máte to mít.“

„Supr, dík.“

Položil svoji sklenku přede mě a sobě si nalil další. Podíval jsem se na svůj napůl vypitý alkoholický drink. Skrze zlatavou tekutinu jsem zahlédl opilce válející sudy.

„To je jako normální, že se tady válej lidi po zemi?“

„No, to víte, sou opilí, lehli tady ani nevim kdy, nikomu tu nevaděj ani je nikdo nechce odtáhnout. To víte, když je někdo namol, tak je namol. A možná to je i kvůli tomu novýmu topení.“

„To mě taky napadlo. A moh bych se vás na něco ještě zeptat?“

„Jasně, ale dělejte, nemám moc času.“

„Jestli myslíte ten čas, který využíváte k pití toho…“ Zvedl jsem použitou sklenku, přiložil k ústům a s nemalým odporem si usrkl, abych neurazil. „… dobrého alkoholu, tak teda nevim... Ale k tý otázce. Nevíte, kde bych tu sehnal nějakýho Wors­tera?“

„Worster, Worster... Sorry, ale toho chlapa neznám. Ale víte co? Zeptejte se támhle Sama. Donášel chlupatejm, ten toho ví na tři prdele, tak by i vo tom Worsteroj moh něco vědět. A ještě něco - ten vám jen tak informace nedá, bude od vás určitě něco chtít.“

„To mně je jasný. Tak mu nalejte zrovna to, co tu pije.“

„Dobře, má to mít.“

Barman došel k pultu a načepoval patnáctku. Pak přešel na druhý konec baru a pivo položil před toho chlápka, Sama, na stůl.

„Hele, já si neřikal vo další pivo, jo? Už nemám prachy,“ řekl opilec podrážděně.

„Same, je to zadarmo - vod támhletoho typana, tak bys to měl radějc brát.“ Přesvědčoval ho barman a ukázal na mě.

„No, tak zadarmo zase ne,“ odtušil jsem a Sam vstal, vratkým krokem se přišoural k mému stolu a usadil se vedle mne.

„Tak komu vděčím za tohle malý vobčerstvení?“ zeptal se a dost odpil ze svého půllitru.

„Řekněme, že příteli,“ odtušil jsem znovu.

„Sorry, já takový přátele nemám. Vlastně už nemám žádný přátele.“ Najednou posmutněl a zase si loknul.

„Aha, a jak to, Same?“

„To víš, kámo. Ty šmejdi mě vobrali vo poslední cent. Byl jsem skvělej bankovní úředník a teď si vydělávám donášením poldům. Teda vydělával. A i teď to se mnou de z kopce. Všichni se mnou akorát vyjebávaj… Poldové mě chtěj zabásnout kvůli prodeji drog! Mě! A to je pěkná blbost! Já sem s těma chlápkama nechtěl mít nic společnýho! Jen se mě vyptávali na lidi, co by to chtěli koupit a párkrát mi něco nabízeli, ale nevzal sem to. A že bych to ještě k tomu prodával? To teda ne! V tom teda fakt nejedu!“ Nehezky se podíval na můj nevěřícný pohled, co vůbec neměl vypadat nevěřícně. „Co? Myslíš si, že kecám?“

Nevěděl jsem co plácnout, a jestli to je pravda, tak to mu s tím asi nepomůžu. Po pár vteřinách jsem ze sebe konečně něco vysoukal: „Jo, jasně, je to fakt na nic.“

„Mhmm. A co že ste to vlastně chtěl? Trochu sem se asi rozkecal a místama mi vynechává paměť.“

„No, trochu,“ přiznal jsem mu. „Chtěl jsem se zeptat na nějakýho Worstera. Měl by bydlet někde tady v Temný čtvrti. Neznáš ho náhodou?“ Při těchto slovech se vzpamatoval.

„Hele, tak tohle méno znám. Řekli mně o něm ty překupníci, že jestli bych někde chtěl koupit nějaký zboží, tak právě u něj, ale nikdy sem tam nešel. Prej má pár bloků odsud v Prestonový ulici obchůdek, kterej není vůbec nápadnej poldům, a tam to prodává. Přesně tam by měl bejt ten Worster.“

Dal jsem mu navíc pár centů a vydal jsem se z ne moc dobře vypadajícího, ale ve srovnání s okolím docela slušného baru do zákoutí Temné čtvrti s tím, že Worsterův obchod nějak najdu. Opilec toho namluvil dost o jiných věcech, ale Prestonova ulice by měla stačit. Dobrý nápad by byl koupit si mapu tohoto území, jenže kde tu seženu nějaký obchod, když to tu prostě neznám? Na to bych potřeboval mapu. A ještě k tomu ten divný pocit sledování mé maličkosti. Musel jsem se o tom přesvědčit. Rychle jsem zaběhl k nejbližšímu domu. Dveře zaskřípěly jako když kočka zaječí bolestí přišlápnutého ocasu. Vklouzl jsem dovnitř jako ústřice jícnem do žaludku a z přivřených dveří sledoval ulici, jestli neuvidím něco podezřelého. Na ulici vylidněno jako všude jinde, žádný živáček, žádné auto, pes ani bezdomovec na obzoru.

A pak jsem toho muže konečně spatřil. Vypadal docela solidně - jako já. Na hlavě měl hnědý klobouk dokonale padnoucí k hnědému kabátu – prostě nevypadal na to, že by byl z této čtvrti. Byl to přesně ten chlap, co se potuloval u mého domu. Éé, tedy místa, kde bydlím. Bylo vysoce nepravděpodobné, že by se poflakoval i zde. To snad není ani možný, řekl jsem si, člověk jednou vytáhne paty z baráku a už na něj nasadí živé štěnice. On mě sledoval už asi pěkně dlouhou dobu. Když už byl blíž, rychle jsem přivřel dveře a on kolem mě prošel bez povšimnutí.

Proběhl jsem tmavým panelákem na druhou stranu, abych měl jistotu, že mě na nějakou dobu nebude špehovat. Objevil jsem se na další ulici, která nevypadala o moc vlídněji, než ta předchozí. Odpadky se válely po zdemolovaných chodnících a rozpadávající se pograffitované budovy připomínaly komiksovou sbírku. Nedivím se, že se této čtvrti každý vyhýbá a nešetří plynem, vodíkem ani těmi biopalivy. Na benzín se nejezdí od té doby, co všechna ropa v ropných vrtech shořela při náletech těch ekologistů nebo jak si říkají. Docela paradox – chtějí, aby se nejezdilo na benzín, protože to zamořuje životní prostředí, a pak vyhodí do povětří vrty, načež povybuchují desítky kilometrů čtverečních a kouř se rozletí do okolních lesů, kde se jím udusí tisíce, ba stovky zvířat.

Potřeboval jsem se tedy dostat do té Prestonovy ulice, ale jak? A pak to přijde: najednou spatřím taxík řítící se závratnou rychlostí. Že by zrovna tady jezdily taxíky a ještě tak zastaralé, ještě jezdící na kolech? V to jsem opravdu nedoufal. Rychle jsem před něj skočil a řidič se skřípěním kol dobrzdil přibližně deset centimetrů – přesně na milimetr – přede mnou. V to jsem už taky nedoufal. To bych ani nestihl.

„Sakra, co to děláte, takhle mi vlítnout před auto? Dyť ste mi moh promáčknout kapotu, sedřít lak, nebo bych měl dokonce na čelním skle litry vaší zasraný krve!“ Vykřičel se přežraný taxikář, který vypadal jako obtloustlý křeček. Ani v nejmenším se mi nelíbil, nejsem totiž na hlodavce. S vysokou hladinou adrenalinu v najednou rychle vířící krvi jsem si dovolil říct větu navíc:

„A ještě jste zapomněl, že byste nechtěl mít mý střeva na vašich kolech, co?“

„Hele, neštvěte mě, nebo vás fakt přejedu!“ křičel přiškrceným hlasem. Což by vysvětloval těsně přitažený pás.

„Jo, a pak byste ty kola vysvětloval poldům asi takhle: ,Ježiš, to jsem si ani nevšim, asi sem přejel kočku, to je mi strašně líto, pane policisto. No jó, vono je tu toho víc, to byla asi kočičí rodinka. Jo, jo, drncalo to, ale myslel sem, že přejíždím jen nějakýho týpka, co mě naštval, ale žádný kočky, ty bych nepřejížděl, tak nechápu , kde se vzaly zrovna na mejch kolech.´ “

Ani v nejmenším jsem neměl zdání, proč jsem to řekl. Přistoupil jsem ke dvířkám od auta, otevřel je a nasedl dovnitř. Tlustý taxikář ještě vyjeveně čuměl a přemýšlel, co jsem to řekl.

„Víte co, nepřemejšlejte, jinak se vám zavaří mozek a zhubnete a radši mě hoďte do Prestonový ulice. A já si zatím schrupnu.“

Na odpověď jsem nečekal a usnul jsem hlubokým spánkem ála Šípková Růženka.

Ale jako ona jsem se neprobudil.

„Hej, vstávej!“ probudil mě zvuk chrčícího trabantského taxíku. Teda byl to ten taxikář, ale znělo to podobně.

Ospale jsem se zeptal: „ Eh, jak dlouho jsem spal?“

„Asi půl hodiny.“

„A to už jsme tady?“

„Jo, asi půl hodiny. Dělá to 243 dolarů.“

Sáhl jsem do kapsy pro peněženku, když tu jsem si uvědomil, že nemám žádné peníze. Zlostí jsem vyhlédl z okna a podivil jsem se. Ze zašpiněného, upatlaného okýnka jsem měl stejný výhled jako asi před půlhodinou: stejně rozházené popelnice po ulicích, stejně barevné zdi, stejné domy. V tu chvíli mě napadla podivná myšlenka: všechno tu vypadá stejně, ztratím se tu! A pak mně to došlo, ten smradlavej taxikář mě nikam nedovezl! Rychle jsem otevřel chatrná dvířka od auta a vylezl jsem. Chlap v autě na mě zakřičel něco o prachách.

„Hele,“ začal jsem nasupeně, “žádný kilometry, žádný prachy. Sežeň si někoho, kdo ti to bude žrát, mě vynech. Sbohem!“

Začal jsem pomalu odcházet, když jsem od taxíku něco zaslechl. Otočil jsem se a uviděl toho taxikáře, jak s naštvaným obličejem mluví do vysílačky. No nic, řekl jsem si, a šel dál. Po pár krocích se přede mnou objevily dvě vazby a chytily mě pod krkem.

„Hej, co to…?“ vytrousil jsem, ale přes pevné sevření hrtanu jsem větu nedokončil.

Táhli mě k tomu taxi a nebránil jsem se - chycený pod krkem jsem se stěží mohl hýbat, abych se víc nedusil. Vecpali mě dovnitř a posadili se vedle mě, každý z jedné strany.

Pak se ke mně z předního sedátka otočil ten vyžranec a já rychle řekl: „Hele, jestli vám de o prachy, tak já vám je teda dám, nechci se dostat do nějakýho průšvihu.“

„To máš smůlu, v průšvihu už seš.“

Pak na mě zleva vystartovala pěst. Neměl jsem čas na dlouhé přemýšlení, tak jsem se jen intuitivně skrčil, uslyšel praskání něčích zubů, ale nepomohlo to - zepředu jsem totiž dostal ránu přímo do - nepochopitelně - týlu. Potom už jsem nic neslyšel, neviděl, jen cítil.

 

Vzbudil jsem se v nějakém zapáchajícím prostředí. Všude kolem to bylo měkké a mokré. Vstal jsem a hlavou jsem do něčeho narazil. Ohmatal jsem to a po krátkém zamyšlení jsem došel k názoru, že je to jakýsi poklop, který jsem vzápětí pomalu nadzdvihl a otevřel. Když sluneční paprsky dopadly na místo mého krátkého polehu, byl jsem dokonale znechucen. Hned jsem pochopil smrad spatřiv hroudy zahnívajícího masa a zbytků zeleniny. Fuj! Zeleninu prostě nesnáším!

 S menšími obtížemi jsem vylezl z nemalého kontejneru na odpadky a dopadl na zem. Všiml jsem si, že sluneční paprsky už hodiny nedopadají nikam do tohoto prostoru, podle toho už bylo hodně večer. Namísto slunce tu svítila lampa. Ještě jednou jsem pomyslel na zeleninu a hrůzou se otřepal. Teprve po otřepání jsem si uvědomil, že mě hlava a břicho bolí, jako kdyby si ze mě udělali boxovací pytel. A ještě ke všemu jsem na pár místech krvácel. Co bych dal za starou dobrou lékárničku… Naštěstí jsem s sebou náhodou měl pár čistých, ale hlavně spoustu použitých kapesníků, kterými jsem si ovázal krvácející rány, hned nato jsem se podíval kolem sebe.

Stál jsem v postranní uličce, kterou lidé používají hlavně k odhazování odpadků – i z oken – ale také na přepadávání a znásilňování. Vyšel jsem z postranky a znovu se rozhlédl. Byla to ta samá ulice, kde mě přepadly korby a násilně vtáhli do taxíku. Taxikář mě přeci upozorňoval, že v Prestonový ulici už jsme, takže už stačilo najít obchod. I když bych šel raději do nějaké nemocnice, po tom, co mi udělali, po té zelenině… Z uličky jsem se vydal směrem doprava, to mi připadalo jako nejlepší cesta. Asi proto, že po pár metrech končila. No nic, řekl jsem si, a vydal se zpátky po ulici.

Po asi dvou minutách jsem zničehonic upadl na zem. To se mi často nestává, tedy pokud mě někdo náhodou nestrčí nebo o něco nezakopnu. Když jsem vstal a rozhlédl se po okolí, nikdo nikde, takže jsem usoudil, že jsem prostě zakopl. Otočil jsem se, ale za pomoci chabého osvětlení vzdálené vytřískané pouliční lampy jsem spatřil pouze nějakou hroudu objemu přibližně dospělého člověka. Shýbl jsem se k hroudě a ohmatal ji. Byla docela měkká, na jednom konci taková koule velikosti hlavy. Po důkladnějším ohmatání jsem zjistil, že se hrouda topí ve vlastní šťávě… Panebože, uvědomil jsem si křesťansky rouhajícným výrazem, vždyť je to nějaké tělo… v louži krve… mrtvola… To snad ne, musel jsem tělo celou tu dobu ohmatávat?!

Potom se věci rozjely plným tempem proti mně: mrtvý vstal, nakopal mě do zadních partií a potom, co jsem dopadl na zem, mi sebral moji nejhezčí peněženku. Ležení na zemi mi způsobilo, že jsem pocítil smrad zvratků a přišel na to, že to byl jen opilec, co si prostě lehl doprostřed silnice a spal, dokud jsem ho neprobudil svými šmátrajícími prsty.

Už jsem měl toho vstávání a vzpamatovávání se dost, ale musel jsem se zvednout ze země. Když už jsem stál na svých zadních končetinách, byl už ten parchant dávno pryč. Má peněženka byla opravdu nejkrásnější, co jsem kdy měl, ale to je tak asi všechno, co pro mě znamenala. Nic v ní totiž nebylo, měl jsem ji kvůli tomu, kdyby se mi stala právě tato situace. Ta pravá, co jsem v ní měl všechny doklady, byla totiž schovaná na mém intimním místě, které určitě nebudu prozrazovat. Některým orgánům se sice nelíbí odér mého občanského průkazu, ale já nechci, aby mi ho někdo sebral a pak ho vyhodil do koše, stál mě přeci takový balík.

Už začalo svítat, cítil jsem chabý sluneční odraz z kopule nad městem.

Vůbec ani netuším, jak jsem se k oné prodejně dostal. Vešel jsem dovnitř a pozdravil, to je přeci slušnost. Namísto odpovědi jsem dostal pořádnou dršťkovou, někdo mě totiž praštil do zad těžkým, snad dřevěným předmětem, a  já upadl na zem. Znovu. Výloha byla dost zašpiněná, takže jsem neviděl, kdo je uvnitř, natož za dveřmi - nakonec jsem to mohl aspoň předpokládat.

Rychle jsem zareagoval a nohou jsem podtrhl postavu, která hned ležela na zemi, a chytil jsem ji, aby mě už neinzultovala.

„Hledám tu nějakýho Worstera, kde je?“ řekl jsem drsně (tedy podle mě).

„To jsem já!“ ozvala se postava, kterou jsem ještě držel, jemným ženským hlasem „Vy jste detektiv Cord?“ Ihned jsem stisk povolil a pomohl jí vstát.

„Jo. Soukromý detektiv,“ řekl jsem, ohmatávajíc naraženou lopatku. „Sakra, a co to, krucinál, mělo znamenat?!?“

KONEC 1. kapitoly