Duše

V zemi kde má každý cit a čin svůj jednoznačný důvod se odehrává tento příběh, někdo by řekl pohádka, ale já bych řekl že je to příběh.

            Je krásný den, a nově namazané slunce vyjíždí po své každodenní dráze na druhou stranu země. Mazané sluníčko jako každý den budí jednu postavu citového království za druhou. Všechno jde jako obvykle napřed probouzí Naději, což má samo sebou svůj důvod protože bez Naděje se nechce nikomu nic dělat. Pak probouzí celou skupinu  Šťastných postaviček a to jmenovitě Štěstí, Radost, Lásku, Odhodlání, Sebedůvěru. Naší hrdinové jsou nadšeni krásami nového dne, ale sluníčku je jasné že dnešek není jako ostatní dny, ví že se tam ve venkovním prostoru děje něco co nedokáže zatím nikdo pochopit.

            Štěstí zareagovalo jako první, a hned se svojí útlou postavou rozběhlo na záchod. Jak jinak mělo obrovské štěstí protože na wc byl papír a krásně voněl. Asi by se slušelo Štěstí trošku popsat no tudíž: není to muž ani žena je to zkrátka to (nerad bych zabíhal do podrobností s tělesnou stavbou), nosí krásný šatooblek osázený slzami štěstí. Obličej je neustále rozzářený, a to tak že ostatní obyvatelé mu na noc dávají přes hlavu pytel protože jeho záře osvětluje zemi v noci, jako slunce přes den. Jak to tak bývá i Štěstí má svoje problémy  a to s váhou. Prožívá jojo efekt ale to tak velký že sem tam není vidět vůbec, a někdy je ho všude plno.

            Zatím co si Štěstí trůnilo na záchodě vstala Radost, ona vlastně ani nevstala spíš vyskočila. A hned zpustila svojí písničku: „štěstí štěstí co je štěstí? No přece já!“ ostatní jí už znali až  moc, a rozhodly se tyhle výlevy téhle slečny, oblečené jen do čtyř lístků, ignorovat.

            Sebedůvěru neprobudilo ani tak sluníčko jako spíš ta písnička o štěstí a prohlásil: „ hele Radosti já tě nechápu kde bereš tolik sebedůvěry abys sis mohlo tahle vyskakovat?“. Radost zpívala dál ale trošku se ztišila. Nechtěla si naštvat Sebedůvěru  sice nikdy nikomu neublížil, ale ona nechtěla být první. Taky ho už párkrát viděla  jak zkouší tu svoji vojenskou výbavičku. No jo je to přece jen voják pomyslela si.

            Odhodlání stálo už nějakou tu chvilku před záchodem a bylo odhodláno tam ještě taky nějakou tu chvilku postát. V koutku mozku se mu ale hlodala myšlenka chvilku se jen tak převalovala až na konec řekla: „hele o co se snažíš na ten záchod se stejně nevlezeš, podívej se na sebe máš 33 metrů vážíš 150 tun, a ten záchod má stěží 3 na výšku.“ O co ti jde? Pravilo Odhodlání jen tak samo k sobě. O nic řekla myšlenka já jen že jsi se zase odhodlal a já nechci zase strávit 5 let čekáním na záchod, vzpomeň si jak to bylo minule. Odhodlání si vzpomnělo hned, mělo totiž dobrou paměť, a taky když sedíte 5 let  ohně a snažíte se ho rozfoukat hned tak na to nezapomenete. Vzpomínám řeklo.

            Naděje se cítila jako vždy nevyspalá  a začala hned nadávat. Já to nechápu proč já musím furt vstávat jako první, jen proto že někdo řekl že naděje umírá jako poslední, musím já první stávat? Vždyť to nemá logiku! Všichni věděli že dnes sní nebude řeč a tak se chodícímu brnění raději vyhýbaly. Ona naděje nosila těžké brnění mělo jí prý zajistit že umře jako poslední.

             Lásku tyhle každodenní blbosti už nezajímaly plula si na svém růžovém obláčku fantazie a snažila se myslet na romantickou procházku pod hvězdičkami.

            Když v tom to přišlo, z ničeho nic se země rozestoupila, a z této obrovské rokle začaly vystupovat tři postavy. Všichni byly oblečení v tmavém obleku a chovaly  se zvláštně. Něž se naše osazenstvo stačilo vzpamatovat, promluvila osobu uprostřed trojce „my jsme tři smutci, já se jmenuji Nešťastná láska, ten po mé pravici je Žal a na moje levá ruka je Bojácnost“ první se vzpamatoval Sebedůvěra a řekl: „to je sice pěkné ale co tu chcete?“. Slova se ujal Žal „myslím že je jasné co tu chceme“ řekl. Štěstí to moc jasné asi nebylo a tak řeklo „ne mě to jasný není, chcete něco vyhrát?“. Nešťastná láska začínala pomalu rudnou vzteky, moc to na ní poznat nebylo ono když vypadáte jako zombie se to těžko rozpoznává, a řekla „ dost buďte zticha všechno vám vysvětlím“ a rozhodla se vyprávět příběh který by to všechno osvětlil ale když se podívala okolo sebe, bylo jí hned jasný že bude muset začít pěkně od začátku: „jak jistě víte naše planeta má dvě strany. Stranu štěstí a stranu smutku někdo moc chytrý označil naši  zemi za duši člověka. Obě strany spolu žijí do určitého okamžiku v souladu a bez konfliktů. Tento soulad netrvá celou dobu už od narození sem tam nějaká strana převládá ale to je přirozené. Ale to co se stalo před týdnem nás přesvědčilo že je potřeba s tím začít něco dělat.“ a co se stalo zeptala se naivní Láska. Já jsme tě vyvolala nebo co že mluvíš? zeptala se Bojácnost. Budeme pokračovat řekla rázně  Nešťastná  láska a pokračovala: „ náš člověk se zamiloval proto tady ta vaše Láska furt lítala na obláčku. Všechno probíhalo krásně člověk byl zamilovaný. Odhodlání mu říkalo že dokáže všechno co jen bude chtít. Tady ta nesmyslnost jménem Štěstí zase zařídila vyplavení endorfínů do krve. Sebedůvěra byla tak vysoký a že pomalu lezl ven z duše, a tak jistý svým postavením že úspěch už oslavil dopředu. Člověk se cítil nádherně, proto se rozhodl překonat Bojácnost a vydal se říct svému protikladu to co k němu cítí. Zatím co my na druhé straně jsme doufaly že to nevyjde. A měli jsme bohužel pravdu. Člověkův objekt touhy řekl že NE! A náš člověk začal být Smutný a Mrzutý.

Čekaly jsme že vy tady na hoře něco podniknete, že dokážete udělat člověka zase Šťastným ale ne vy jste se tu jen flákaly. Láska je do teď úplně mimo, furt to ještě nepochopila. Sebedůvěra se zmenšil na velikost trpaslíka o zbytku nemá raději smysl mluvit. Čekaly jsme že se to časem zase napraví ale narození nového citu nás donutilo přijít za vámi.

Včera se Smutku a Sebeponižování narodilo dítě, jmenuje se Deprese. Nikdo z nás tomu nepřikládal žádný velký význam. Ale Deprese nás nemile překvapila hodně rychle nabírá na síle a rozhodla se zničit člověka. Jediný co brání zničení člověka jste vy a tak nás sem poslala abychom se vás zbavily jednou pro vždy. Láska promluvila jako první: „nechcete koláč?“řekla. Žal se na ní podíval a mumlal něco o nadpřirozené blbosti. 

No nic prohlásila Nešťastná Láska jdeme do toho a tasila meč. Na tento fakt zareagovalo Štěstí tím že se rozplynulo. Bojácnost se nestačila divit a přemýšlela jestli se zase zhmotní. Žal také tasil meč, byl krásný a navíc kalený v slzách žalu což mu dodávalo neuvěřitelnou odolnost, a rozběhl se přímo proti Lásce, ta se podíval přes své růžové brýle a říkala si že má určitě velkou šanci vyhrát soutěž o nejhezčí koláč. Když vtom jí spadly brýle z nosu, no teda nespadly jen ty brýle ona vlastně spadla celá hlava. Žal čekal že láska umře, ale stalo se něco ještě podivnějšího, Láska se změnila v růžový text na obloze, bylo v něm jen Miluji tě! Nešťastnou Lásku tento text ohromil na tolik že si sedla na zadek a začala usedavě brečet. Ostatní pokračovali v krve prolití. Odhodlaní vidělo jak se k němu blíží Žal s mečem v ruce, ale než se odhodlalo na kterou stranu odskočit bylo bez nohy a pak i bez hlavy.

Bojácnost se zatím stačila pohotově schovat na záchod a říkala si že to nemá zapotřebí se takhle stresovat co kdyby zakopla a zlomila si ruku. Venku zatím probíhal tvrdý souboj mezi Žalem a Radostí. Byla to podívaná více než vtipná Radost byla radostí bez sebe a  Žal to  špatně nesl a pod náporem další salvy smíchu spadl přímo do propasti. Radost ve své taneční kreaci zapomněla že v místě kde byla dřív nejhezčí tráva je teď nejtemnější díra a zahučela za Žalem.

Sebeduvěra se chopil meče po Žalu s tím že ukončí svoje čekání na záchod velice rázně. Bohužel ho při potěžkání meče začala velice rychle opouštět síla, scházela mu důvěra v sama sebe což vedlo k naprostému rozpadu těla na miliony kousíčků.

Žal pád na odvrácenou stranu duše nepřežil, zatím co Radost měla větší štěstí dopadla přímo do postele kde obvykle spává Deprese. Hned jí bylo jasné že návštěva toho světa není jen náhodná že je tu za nějakým cílem. První co jí napadlo je najít Depresi a pokusit se tuto bytost nějak napravit. Vyhrabala se tedy z postele a šla jí hledat. Nevěděla že setkání s Depresí jí potka za pár okamžiků, (asi tak za dobu která se rovná průjezdu politika v autě bez majáčku pěší zónou – tedy v cuku letu) sotva vyšla na ulici bylo jí jasné že sem nezapadla. Její čtyřlístky svítily na celou ulici, což v krajině ke se světlo vyskytuje jen v malých hloučcích, kolem hřbitovních svící, z působilo velký rozruch. Asi bych se měla vrátit pomyslela si, ale než to pořádně domyslela cítila kolem krků pár rukou, které jí dost nevybíravým způsobem táhly zpět do domu víc už si nepamatovala snad jen vůni marcipánu.

            Nešťastná láska se rozhodla ukončit svoje trápení a rozhodla se spáchat harakiri moc jí to nešlo ale tížený výsledek se po třech pokusech dostavil, a jí prostoupila vlna chladu. Byla na místě mrtvá.

Bojácnost se po podívání ven klíčovou dírkou a velké rozvaze rozhodla se raději schovat do záchodové mísy. Proto vyrobila mechanizmus který za ní spláchne, doufala totiž že se tak dostane domů. Měla ovšem smůlu, Sebedůvěra se nedávno rozhodl pro koupi čističky odpadních vod nelíbilo se mu neustálé znečišťování okolí. A jak už to tak bývá každá čistička má svoje kalové čerpadlo, umíte si asi představit jak to dopadlo.

            Radost se pomalu probírala z bezvědomý, cítila se dosti zmatená a taková svázaná. Pak jí to došlo „Vždyť já jsme svázaná“ řekla polohlasem. Nemyslela moc dopředu takže než jí došlo že na sebe moc upozorňuje dostala ránu do hlavy. Auuu! Já jsme vám přece nic udělala proč mě bijete a vůbec kdo jste? Za jejími zády se ozval hlas, byl to velice zvláštní hlas asi takový jaký má dítě při dvou dnech které ale stačilo projít mutaci, a řekl: „jsem Deprese a mým cílem je to tu všechno zničit, tím že zabiji vás nahoře naruším rovnováhu a všechno zanikne“. Štěstí se nad tím zamyslela a napadla jí myšlenka, roztočila kolečka v mozku na plné obrátky dokonce musela zařadit dvojku, i přes tuto užasnou rychlost myšlení její myšlenka vznikala dobrých pět minut. Myšlenka to byla ovšem geniální posuďte samy: Co pak by se stalo kdyby zanikly všichni na ráz? Naděje přece nikdy neumře – několikrát všem nahoře ukazovala svojí nesmrtelnost tím že se věšela a probodávala.

            Díky těmto nápadům a vzpomínkám vznikl plán. Radost se začala neskutečně nahlas smát, ale to tak že se zem třásla a v okruhu dvou kilometrů nezůstalo jediné okno v celku, obyvatelé země smutku začaly z přívalů nezvyklé radosti šílet a postupně se rozpadat. Deprese se na tu hrůzu dívala z okna, v tu dobu už bez výplně. „To ty za všechno můžeš všichni obyvatelé mé země jsou mrtvý ale já teď zabiji tebe“ řekla. A jak tuto, dnes už velice ohranou větu řekla, tak udělala. Pozvedla bazuku značky TEROR A SYN a vystřelila, bohužel si nepřečetla návod kde bylo jasně napsáno že střelba na malou vzdálenost je životu velice nebezpečná. Návod měl jako vždy pravdu a po Depresi a Radosti zbyly jen uši.

            Na straně radosti se dělo něco podivného Naději jako by docházelo že teď nastala její chvíle, a tak chtěla říct něco významného, třeba jako malý krůček pro člověka ale velký skok pro lidstvo, ale zmohla se jen na větu: „ Proč zase já musím všechno zachraňovat?“ Svět se pomalu ale jistě hroutil. Rychlost hroucení byla velice pomalá asi jako obsluha v restauraci Na cestě. Proto Naděje uvažovala jestli si na chvilku nezdřímne před tím než bude probouzet zase ty blázny, ale nakonec se rozhodla že bez nich je to tu nuda a dala se do práce. Napřed šla probudit Lásku nedalo to moc práce jen vzala klacek s igelitku nejmenované firmy Tesco a posbírala nápis z oblohy. Sotva se nacpal do igelitky vykřičník, začala sebou igelitka cukat a házet po nějaké chvilce se z igelitky vyhrnul obláček s Láskou. Naděje řekla: „já vím furt jí miluješ“ a šla oživovat další. Teď už to šlo ráz naráz, přičichla k květině a vedle ni hned vyklíčila Radost. Láska řekla „ vypadáš trošku jinač Radosti máš takovou zelenou barvu“ Radost jí opověděla „neboj já dozraji“. Naděje se tomu ani nesmála spíš remcala. Vydala se ke kamení dvakrát na něj poklepala a z kamen se vyštípl malý kamínek. Naděje jej vzala a položila k ohni který pomalu vyhasínal. Dál si kamene nevšímala, a šla do knihovny vypůjčit si knihu Jak si vytvořit Sebedůvěru. Tuto knihu dal číst malému chlapci kterého přinesl před malou chvilkou ČÁP – Čiperná Astrální Přeprava. Chlapec četl a četl a čím víc četl tím víc rostl. Naděje se pohodlně usadila za hrací stůl a házela kostkami čekala až jí padnou dvě šestky to je totiž teprve to pravé štěstí. Když se jí to konečně povedlo uhodil blesk dvakrát do stejného místa a z prachu povstalo hubené Štěstí.

Naděje která byla posledními hodinami jejího života velice otrávená se donutila vykonat poslední její povinnost, obešla všechny city a všem vytrhla vlas. Tyto vlasy dala do kotlíku s nápisem Harry Potter ( zlý jazykové tvrdí že jej ukradla) a přidávala jednu ingredienci za druhou, trošku smuteční soli, trošku lítostné kaše, zkrátka přidala tam snad sto různých přísad. Dým z kotlíku měnil neustále barvy a tvary. Láska by přísahala že jednu chvilku vypadal jako srdce rozpůlené na dvě části. Naděj se jejich zmatených výkřiků nevšímala a nalila této guláš s vysokou nutriční a citovou hodnotou do propasti.

Z propasti vyšlehly plameny a vyšla pára. Zem se začala vlnit. Netrvalo to moc dlouho a zem se zacelila a uklidnila.

Naděje si konečně oddychal a pomyslela si že pro dnešek už je konec, ale moc dobře věděla že tento příběh prožije ještě mnohokrát.