To nejhezčí na světě

Moje povídka

 

To nejlepší na světě

 

To, že byl podzim, bylo poznat. Suché listy padaly ze stromů a pod nimi tvořily podestýlku. Svět najednou vypadal jinak, barevně. Města už nebyla jen tvořena spletitými šedými ulicemi, do kterých pálilo žhavé slunce. Jako by si paní Příroda vzala vodové barvy se štětci a začala malovat…

K tomuto období také samozřejmě patří sychravé počasí. Jak už je zvykem, lidé vždy v určitý čas vytáhnou ze svých skříní teplé kabáty, a když občas překvapí i mírné sněžení s mrazíky, přidají k nim šály, čepice i rukavice.

A že přicházela začínající zima, bylo také poznat. Poprašek sněhu přikrýval ulice, střechy domů i pole a výlohy zase zdobily vánoční ozdoby a světýlka.

Ovšem, i přestože měli být v blízké době Vánoce, lidé spěchali pořád stejně.

Vůbec se nezastavili. A jejich život se točil stále dokola.

„U nás doma je tomu také tak. Mí rodiče, vlastně pěstouni, jsou neustále ve svém zaměstnání, domů se vrací pozdě v noci a brzy ráno zase pádí tam, odkud přišli.

To, že jsem vlastně adoptovaná, jsem se dozvěděla asi tak před dvěma měsíci. Velmi mě to zasáhlo, odmítala jsem s kýmkoliv mluvit. Ale teď už je to v pořádku. Smířila jsem se s tím a snažím se si to nepřipomínat. A ta zkušenost mě popohnala o něco málo dopředu…

Mám také staršího bratra, který je na internátě v Praze. Je to jediný človíček, s nímž si v „mé“ rodině vlastně rozumím. Jedině s ním si můžu popovídat o čemkoliv, svěřit se a vyprávět si zážitky. Domů přijíždí pravidelně na víkend jednou za čtrnáct dní a já se na ten víkend vždycky moc těším.

Ale teď už zpátky k mému příběhu…

I přestože bývají Vánoce pro děti šťastnými dny plných radostných prožitků, já se na ně nikdy moc netěším. Už toho důvodu, že u nás to takhle nikdy nebylo. Ano, mí pěstouni mě mají rádi, na to si stěžovat nemohu a do práce chodí jen kvůli tomu, abych měla na co si vzpomenu, ale… Dárků mám pod stromečkem vždycky plno, avšak mě mrzí, že ani na tento zvláštní den, kdyby měli být všichni pohromadě, si „rodiče“ nevezmou volno. Takže Štědrý den trávím alespoň s mým bráškou…

Avšak to co se stalo, by mě nikdy předtím ani ve snu nenapadlo…“

Byl zase jeden z těch sychravých až mrazivých dnů a moje nejlepší kamarádka Marťa mě přišla navštívit. Prý, že mě velmi nutně potřebuje.

Aniž by se mě tedy na něco zeptala, vytáhla mě do nepříjemného počasí. Naštěstí jsem nic v plánu pro ten den neměla, takže mi to bylo i celkem jedno. No, co. Nic jiného, než sedět doma u telky jako obvykle opravdu nebylo, takže jsem byla vlastně i trochu ráda, že za mnou Marťa přišla. 

Cesta, po které jsme šly, vedla na skatepark. Měla se tam totiž sejít se svým kamarádem z chatu a samotné se jí nechtělo jít…

Nikdy by mě nenapadlo nebo spíše nelákalo seznamovat se po internetu. Měla jsem pocit, že na druhé straně čeká dost úchylů. Ovšem Marťa měla jiné mínění.

Moc jsme spolu nemluvily, atmosféra byla napjatá, hlavně u Marti, bylo vidět, že se nemůže dočkat… Až v půli cesty se rozpovídala. Ten kluk se jmenoval Aleš a dle jejího vyprávění se zdál docela fajn.

Došly jsme na smluvené místo a rozhlížely jsme se kolem sebe, zda-li neuvidíme blonďatého kluka, 185cm vysokého, s vypracovanou post… Au! Zaskučela jsem bolestí, jak silně mě kámoška dloubla do žeber. Zřejmě si to ani neuvědomovala…  Když nijak nereagovala, nemluvila a sotva dýchala, dovtípila jsem se. Spatřila ho. „Tehdy jsem se musela usmát.“ Tohle „jenom“ kamarádství nebude. Bylo to poznat i z toho, jak si ti dva padli do náruče.

Už jsem ty dva chtěla nechat o samotě a odejít, když jsem si všimla nejistě stojícího kluka opodál. Němě jsem na něho zírala a strnule zůstala stát. Marťa s Alešem mě však vyrušili z mého „nevěřícného zírání“ a zavolali na mě. Popošla jsem několik kroků, než jsem se dostala až k nim. Dost ve mně hrklo, když ten kluk šel směrem k nám. Později mi došlo, že na něj Aleš též zavolal. Ovšem až tehdy, co se na sebe usmáli a prohodili pár slov.

„Tohle je Jakub.“ představil mi ho Aleš. Byl to snad ten nejkrásnější kluk pod sluncem. A já nemohla uvěřit, že před ním stojím. Měla, spíš jsem se bála, že je to jen sen, jen výpadek mýho blouznění a brzy se rozplyne.

„A tohle je Jarka.“ řekla za mě Marťa, jen co poznala, že ze mě zřejmě nic kloudného nevypadne. „Když na to teď vzpomínám, muselo to být hodně komické setkání. Vždycky, co si povídáme s Marťou a vzpomínáme na naše zážitky, tomuhle se pokaždé strašně smějeme. A nevíme jak přestat…“

Potom, co jsem se z toho všeho konečně vzpamatovala, nechápavě jsem koukla na Martinu. A místo vysvětlení, na který jsem ostatně čekala, na mě Martina jen mrkla.

Zakroutila jsem hlavou a nejistě se podívala na Jakuba. V očích mu bylo vidět, že má co dělat, aby se nerozesmál. Chtěla jsem Martině ještě něco říct, už jsem otevřela pusu, ale když jsem si všimla, že s Alešem kamsi kráčí, zase jsem jí sklapla. Zamračila jsem se na její záda.

„Já to nechápu.“ povzdychla jsem si.

„Vysvětlím ti to.“ nabídl se Jakub. A já přikývla. „Nepůjdeme si někam sednout?“ zeptal se.

Jakuba jsem zavedla do své oblíbené cukrárny. A co mi slíbil, to dodržel.

Dozvěděla jsem se tedy, že tohle všechno měla vlastně Marťa s Alešem naplánovaný. Oba měli totiž kamarády, kteří sami bloudili po světě. A jak to začalo? Marťa poslala Alešovi mou fotku a ten měl za úkol podstrčit ji nenápadně Jakubovi. A protože jsem se mu líbila, souhlasil s jejich plánem…

 

A tak jsem vlastně díky Martině a Alešovi zažila nejkrásnější chvíle svého života. Poznala jsem ten tajemný cit nazývaný „LÁSKA“, co pro mě byl vždycky jen záhadou. A užívala jsem si jej plnými doušky.

S mým Jakubem jsme trávili veškerý čas spolu a se svými kamarády. Chodili jsme na různé akce, na výlety, které mimochodem končívaly většinou koulovačkou, do kina, na večeře, i jsme cestovali po naší republice.

Jakub byl pro mě vším. Nikdy jsem se nedokázala nabažit jeho láskyplných pohledů, doteků i polibků. Každý den s ním pro mě znamenal moc. Jako kdyby do tmavé noci vysvitlo slunce. Cítila jsem se s ním nádherně, svobodně a… A byla jsem konečně někým milovaná. A také i já jsem ho milovala celým svým srdcem.

„Ovšem, to že se tato pohádka rozplyne v neuvěřitelně brzký čas jako sen po probuzení, mě nikdy nenapadlo. Vlastně jsem na to ani nikdy nepomyslela…“

Konečně přišel den, na který jsem se velice těšila. Konečně to bude Štědrý večer, na který budu vzpomínat s radostí! Jásala jsem.

Bylo tedy  24. prosince. Už od rána jsem se připravovala. Dokonce jsem i volala mýmu bráškovi, že tentokrát jezdit nemusí, ať si užije taky jednou svoje Vánoce, po svým…Přes námitky nakonec souhlasil.

Snad celý den jsem si vybírala oblečení, jak se namaluju, učešu… Rozhodla jsem se pro přirozenost. Vlasy si nechám rozpuštěné, namaluju si jen řasy a rty přejedu jen balzámem… Přemítala jsem.

Když se pak blížila hodina našeho srazu, nemohla jsem se dočkat. Dokonce jsem vyšla i o něco dřív, jen abych konečně mohla být v jeho náručí. 

Měli jsme se sejít u něho doma. Vyběhla jsem několik schodů a zazvonila u jeho dveří. Nic. Zazvonila jsem tedy podruhé. Také nic. Pokrčila jsem rameny a posadila se na schody. Zřejmě ještě nedorazil. Najednou mi začal zvonit mobil. Panelákem se linuly tóny mé oblíbené melodie. Hned jsem poznala, že mi volá Jakub. Šťastně jsem se usmála a s radostí zvedla telefon.

„Ahojky zlatíčko!“ poslala jsem Kubovi sluchátkem má slova.

„Ahoj. Mohla by jsi, prosím tě, přijít na desítku? Počkám tam na tebe.“

„Jo, jasně. Hned tam budu- “ Tút tút tút tút….  „Pa.“ dokončím rozhovor jen pro sebe. Avšak nedělám z toho vědu. Pokaždé, když byl Jakub takhle lhostejný, měl pro mě nějaké překvapení. Nelenila jsem na schodech, a jak jsem slíbila, hned jsem vyrazila.

Venku se to začínalo kabonit, a přestože byl prosinec a napadaný sníh, trochu poprchávalo. Z dálky jsem viděla Jakuba, na tváři se mi rozjasnil úsměv a já se k němu rozeběhla. Ovšem, jen co jsem od něho byla pár kroků, úsměv na tváři mi ztuhl. Byla s ním nějaká holka a… A můj Kuba ji držel za ruku!!! Srdce mi začalo splašeně tlouct. Očima jsem těkala z jednoho na druhého a snažila jsem někde najít vysvětlení, proč tomu tak je. V hlavě jsem měla totální zmatek. Třeba je to jeho sestřenice, kamarádka a má něco s nohou… Lhala jsem sama sobě. Bylo moc dobře vidět, že té holce nic není.

„Ahoj.“ pozdravil mě Jakub. Neodpověděla jsem, jen jsem na něho zírala.

„Tohle je Janča.“ prozradil mi. už při těchto slovech mi proudila srdcem štiplavá bolest. Teď už mi bylo jasné, že v našem vztahu zřejmě nebude něco v pořádku. Všechno se zhroutí. Jenže stále jsem tomu nechtěla uvěřit.

„Já…“ začal. „Víš, já potkal jsem ji… No to je jedno, kde… Jde o to…“ Bylo na něm vidět, že neví, nemá tušení, jak to říct. Tu bolestivou pravdu.

„Já… Už tě nemiluju.“ Prásk! Jako by někdo vystřelil z pistole a ta rána mě zasáhla jakoby náhodou… Jakoby nebyla pro mě, ale přesto byla… Přímo jsem cítila tu ukrutnou, nesnesitelnou bolest. I teplo mé krve, které se prudce řítilo z mého těla.

„Jo, jasně. Tak já už půjdu. Ahoj.“ řekla jsem jenom. Už jsem tam prostě nemohla dál stát. Cítila jsem, jak se mi oči naplňují slzami a rozhodně jsem nechtěla, aby to Jakub viděl. A už vůbec ne, aby to viděla ta holka!

 Hmm. Tak tohle bylo to překvapení. Tohle měli být, sakra, ty Vánoce, kterých jsem se nemohla dočkat?!  

Neměla jsem ponětí, kam jdu. Utápěla jsem se v slzách a díky nim a silnému dešti jsem neviděla na cestu. Bylo mi to jedno. V prudkém dešti byl slyšet zanikající hlas. Jakubův. Neotočila jsem se už z toho důvodu, že jsem nechtěla.

Teď jsem vnímala pouze bolest, která proplouvala mým tělem. Bolest jen kvůli tomu, že jsem ho právě ztratila.

 Co jsem dělala tak špatně?! Co se zvrtlo?! Vždyť bylo všechno tak krásný…! To je vážně tak moc chtít vědět „proč“ ???

 

Už druhým týdnem jsem seděla zavřená ve svém pokoji, zachumlaná ve svém pelíšku, obklopená svými plyšáky a stále jsem brečela a brečela a nemohla ustat.  A když mi došly slzy, jen jsem se dívala z okna, na to jak padá stále čerstvý sníh. Vydržela jsem se dívat třeba dvě hodiny v kuse. A k tomu jsem si dokola přemítala ten osudný den.

Kašlala jsem na školu, v tu chvíli mě ani trošičku nezajímala. Zavírala jsem se před světem a odmítala jakékoliv návštěvy. Nečetla jsem si ani smsky od Martiny, dopisy, nezvedala telefony… Dokonce jsem ani nechtěla mluvit s bráškou. Nic. Chtěla jsem být sama. Skoro jsem ani nejedla ani nepila.

Až jednou jsem se rozhodla jít na chvíli ven. Nevím proč, ale vybrala jsem si právě skatepark…

Zachumlaná v kabátě a v šále jsem si sedla na lavičku. Rozhlídla jsem se kolem. Všechno bylo přikryté sněhovou pokrývkou a prázdno a ticho.  Do očí se mi zase nahrnuli slzy. Několikrát jsem zamrkala, abych je zahnala. Teď jsem nechtěla brečet…

„Ahoj!“ Leknutím jsem s sebou trhla. Naštěstí to byla Martina. Posadila se vedle mne. „Ahoj.“ usmála jsem se na ní. Znovu jsem se zahleděla na krajinu.

„Vypadáš strašně!“ řekla mi upřímně. „Prosím tě jedla si vůbec něco?!“ zeptala se zděšeně a aniž by čekala na jakoukoliv odpověď, vzala mě za ruku dovedla k nejbližšímu fast foodu.

„Musíš okamžitě něco přibrat! Vypadáš jako chodící kostra!“

„Martina pro mě byla a asi bude vždycky nejlepší kamarádkou. Věděla, co se stalo, a přece o tom nemluvila. A já jí za to byla moc vděčná.“

 

Po dalších dvou týdnech jsem se zase vrátila do starých kolejí. Začala jsem chodit do školy a všechno jsem dohnala. Cítila jsem se mnohem lépe a na bolest, která mně postihla, jsem skoro zapomněla. Ano, občas jsem se najednou, prostě zničehonic rozbrečela, když jsem si vzpomněla na Jakuba. Ale už se to zlepšilo… A to všechno jenom díky mojí Martině.

 

„Ahojky Jarko!“ zdravila mě Marťa už zdálky.

„Ahojky.“ odpověděla jsem jí. „Tak to jsem strašně zvědavá, co pro mě máš nachystaný za překvapení…Nechceš mi to říct, abych se nemusela trápit?“ žadonila jsem.

„Ne ne, to by potom nebylo překvapení!“ zatrhla mi to a přitom na mě spiklenecky mrkla.

„Hele, Jarko, prosím tě počkala bys na mě tamhle u toho sloupu… vidíš, jak je tam ta lavička? Tak tam, ju?? Já si jen pro něco dojdu a hned se vrátím.“

Než jsem stihla něco namítnout, Marťa mi zmizela z dohledu. Poslechla jsem její prosbu a došla ke sloupu a sedla si na lavičku.

„To, že to je jen dobře vymyšlená past, jsem nepostřehla. Martina totiž věděla něco, o čem jsem neměla ani ponětí…“

Myslela jsem, že Marťu uškrtím. Už jsem čekala nejméně pět minut a ona pořád nikde! Najednou mi přišlo něco velmi podivného. Jako bych cítila velmi známou vůni. Problesklo mi hlavou, že takhle pokaždé voněl Jakub. Zřejmě to je jen shoda náhod, usoudila jsem. A nechala to být.

Postřehla jsem, že si ke mně přisedla nějaká osoba. Jenže jsem nevnímala, nad něčím jsem byla zamyšlená, a tak mě nenapadlo se na dotyčného člověka podívat… Přišlo mi, jakoby ta vůně byla čím dál silnější, jakoby… Pootočila jsem hlavu na pravou stranu.

„Ahoj.“ pousmál se. Měla jsem pocit, že se zastavil svět. A jakoby se vrátil čas zpět. Znovu jsem na něho jenom zírala a nedokázala cokoliv říct. A zase jsem se bála, že je to jen sen, jen blouznění…

„Víš… Chtěl bych ti něco říct.“ Srdce mi vráželo do stěn těla, jak silně tlouklo. Ruce jsem měla úplně zpocené, neuměla jsem od něho odtrhnout oči. Chtěla jsem odvrátit pohled a jít pryč, jenže jakoby moje nohy byly přilepené k zemi a moje ruce k něčemu přikované. Nemohla jsem se ani hnout. Pak jsem spatřila, jak se v jeho očích lesknou slzy.

„Tehdy, co jsem ti provedl, ode mě nebylo fér. Vlastně jsem ani do tý holky nebyl zamilovaný, jak jsem ti tvrdil. Byla to moje sestřenka. Asi jsi se ptala proč. Viď? …. Já jsem s tebou prožíval neuvěřitelně krásný chvíle,  byla jsi pro mě všechno, jenže jsem se bál… Nedokázal jsem si vysvětlit, co to je, co se to se mnou děje. Nikdy jsem nikoho tolik nemiloval. To, že jsem udělal největší chybu ve svým životě, když jsem se s tebou rozešel, jsem zjistil, až po odloučení. Po tom, co jsem tě nemohl vidět, dotýkat se tě…“ Jakub složil hlavu do dlaní a na chvíli se umlčel. Po celou dobu, co mi říkal ta nádherná slova, se mu kutálela po tváři jedna slza za druhou. 

Pozvedl hlavu a podíval se mi do očí.

„Jarko? Já tě miluju.“ Jakub mě vzal za ruku. „Pochopím tě, když… Když odmítneš, i to, že už mě nemiluješ… To co jsem se dozvěděl od Martiny, jak jsi se trápila… Rvalo mi to srdce. Přijel bych, jenže jsem slyšel, že k sobě nikoho nepouštíš, nechodíš ven…“

Vždycky jsem si stěžovala, co jsem koukala na telenovely, jak hlavní hrdinky odmítají své vyvolené, ke kterým patří, i přestože je milují… Říkala jsem si, že bych udělala právě opak. Jenže v tu chvíli jsem je tak trochu chápala. Najednou se mi všechno vracelo zpátky. Všechna ta bolest, smutek. Měla jsem sto chutí mu nafackovat, vynadat, vylít si na něm tu schovávanou zlost a vztek. Jenže…

Pak bych se trápila mnohem víc. Bolest by se ještě několikrát zvětšila a já už to nechtěla znovu prožívat…

„Kubo, taky tě miluju. Pořád...“ vyhrkla jsem ze sebe.

 

„Už si ani nepamatuju, jak jsem to vlastně dokázala. Jen vím, že jsem udělala správnou věc. Už jsou to dva roky a my jsme stále spolu. Tentokrát jsou Vánoce opravdu mými nejšťastnějšími a nejlepšími. Trávím je se svými nejlepšími přáteli, s bráchou a hlavně… S Jakubem.“

 

 

 

 

KONEC

---