Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJednoho letního večera...
19. 02. 2007
0
0
1092
Autor
K.opretina
Byla krásná jarní noc. Na obloze zářil měsíc, jasný a v úplňku. Svým sinalým světlem odkrýval tajemnou krajinu pod sebou. Všude panoval mír a klid. Odraz kulatého měsíce se zrcadlil na stříbrné hladině studánky obklopené kapradinami a stromy. U studánky seděla dívka a prohlížela si svůj obraz v křišťálové vodě. Po jejích hebkých tvářích jí stékaly velké hořké slzy a čeřili zrcadlově nehybnou hladinu studánky. Její žal byl příliš velký, než aby měla sílu nahlas vzlykat a tak prolomit tíhu toho ticha.
Až do tohoto dne byl její život plný krásných okamžiků štěstí a radosti. Ale nyní bylo vše jinak. Ona milovala. Milovala vroucně a silně. Dnes se však dozvěděla o velké a kruté zradě své lásky, která jí zasáhla srdce jak ostrý úlomek ledu. Její milovaný Roman ji opustil. Náhle odešel a téměř ani nevěděla proč. Pořád tu byl a najednou...je pryč. Ona ho však stále milovala a život bez něho si nedokázala představit, byl pro ni vším. S ním se smála, s ním plakala a teď u ní náhle neseděl, aby jí otřel slzy z tváří.
Dál tiše seděla na břehu studánky, konečky prstů se něžně dotýkala hladiny a přála si aby byl s ní.
Vtom za sebou zaslechla kroky a v jejím srdci zahořel plamínek naděje, který však záhy vystřídal pocit smíření, nemohl to být on...Nevěděl kam šla a když se nad tím zamyslela, uvědomila si, že mu to asi ani nevadí. Poté však jejím srdce zaplavil jiný pocit, bodnutí strachu. Kdo to asi může být? Nenapadalo ji, kdo by mohl být takhle pozdě v noci v lese. Strach v jejím srdci stále sílil, zůstavala však i nadále sedět a dál pozorovala svůj obraz na hladině. Kroky utichly a zrychlený tlukot jejího srdce byl jediným zvukem v okolí. Začínala se uklidňovat...asi se jí to jen zdálo. Najenou se za ní ozval hlas, zněl mile, ale trochu vystrašeně:" Je tu někdo?"ptal se. Trhla sebou leknutím, až málem vykřikla, v tom však náhle pocítila touhu odpovědět. Ještě okamžik váhala a pak zlehka vstala a odpověděla:" Jen já, jinak tu nikdo není" zjistila, že se její hlas chvěje sílou tajemna toho okamžiku. V tom hlas ve tmě znovu promluvil:" Kdo jsi a proč jsi takhle pozdě venku?" z jeho hlasu bylo cítit náznak úlevy." Jsem Kateřina" pravila "a sedím tu, protože je mi smutno."Odpověď přišla vzápětí a spolu s ní, spatřila i siluetu muže, který přicházel a zastavil se jen pár kroků od ní." Mohu si k tobě přisednout?" Tiše přikývla a on usedl po jejím boku. " Jak se jmenuješ?" zeptala se. "Mirek" odpověděl a ona se najednou cítila v bezpečí. Byl to pocit jaký dosud nepoznala. "Co se stalo, že jsi smutná Kačenko?" pokračoval. Necítila důvod mu cokoli neříci...Milovala ho.
Až do tohoto dne byl její život plný krásných okamžiků štěstí a radosti. Ale nyní bylo vše jinak. Ona milovala. Milovala vroucně a silně. Dnes se však dozvěděla o velké a kruté zradě své lásky, která jí zasáhla srdce jak ostrý úlomek ledu. Její milovaný Roman ji opustil. Náhle odešel a téměř ani nevěděla proč. Pořád tu byl a najednou...je pryč. Ona ho však stále milovala a život bez něho si nedokázala představit, byl pro ni vším. S ním se smála, s ním plakala a teď u ní náhle neseděl, aby jí otřel slzy z tváří.
Dál tiše seděla na břehu studánky, konečky prstů se něžně dotýkala hladiny a přála si aby byl s ní.
Vtom za sebou zaslechla kroky a v jejím srdci zahořel plamínek naděje, který však záhy vystřídal pocit smíření, nemohl to být on...Nevěděl kam šla a když se nad tím zamyslela, uvědomila si, že mu to asi ani nevadí. Poté však jejím srdce zaplavil jiný pocit, bodnutí strachu. Kdo to asi může být? Nenapadalo ji, kdo by mohl být takhle pozdě v noci v lese. Strach v jejím srdci stále sílil, zůstavala však i nadále sedět a dál pozorovala svůj obraz na hladině. Kroky utichly a zrychlený tlukot jejího srdce byl jediným zvukem v okolí. Začínala se uklidňovat...asi se jí to jen zdálo. Najenou se za ní ozval hlas, zněl mile, ale trochu vystrašeně:" Je tu někdo?"ptal se. Trhla sebou leknutím, až málem vykřikla, v tom však náhle pocítila touhu odpovědět. Ještě okamžik váhala a pak zlehka vstala a odpověděla:" Jen já, jinak tu nikdo není" zjistila, že se její hlas chvěje sílou tajemna toho okamžiku. V tom hlas ve tmě znovu promluvil:" Kdo jsi a proč jsi takhle pozdě venku?" z jeho hlasu bylo cítit náznak úlevy." Jsem Kateřina" pravila "a sedím tu, protože je mi smutno."Odpověď přišla vzápětí a spolu s ní, spatřila i siluetu muže, který přicházel a zastavil se jen pár kroků od ní." Mohu si k tobě přisednout?" Tiše přikývla a on usedl po jejím boku. " Jak se jmenuješ?" zeptala se. "Mirek" odpověděl a ona se najednou cítila v bezpečí. Byl to pocit jaký dosud nepoznala. "Co se stalo, že jsi smutná Kačenko?" pokračoval. Necítila důvod mu cokoli neříci...Milovala ho.