Strach

Slovo vědomím sviští...
ledovec kýlem Titaniku,
loď ještě stále pluje,
pod stínem otazníku
na zádech Smrtihlava...

Lítací dveře k jistotě -
- a motýl křídly mává,
kdesi u žaludku uvězněný...
houpe se loď,
když zvedají se vlny.
A krysy v podpalubí piští!

Jedna, dvě, tři...
spánek odkapává
zvolna a monotónně
do žil.

Copak bůh nosí brýle...?
Oceán bílé
a zelené
a tušeného ostří...

Několik kuliček počítadla -
- těžší je každá z nich.
Na slzách pluje
dětský smích
pod úsměv klauna
s nabílenou tváří.

Ve dne se daří...
noc brousí
drápy harpyje!

Běžná věc,
rutina každodenní,
čekání v bílém tunelu.
Je světlo na konci?
Anebo není?

Soud proběhl
s vyloučením veřejnosti
nad sklíčky lidských údělů...

Oči s těžkými víčky
za obroučkami brýlí
- rozhodl soud?
Nejde se nadechnout
a v uších srdce zní,

musí je opakovat znova,
v tom neúprosném bušení
tři obyčejná slova
lehce se přeslechnou,
když motýl v zajetí se zmítá...

Na konci tunelu
svítá,
loď může dále plout!

- - - -

Porota byla shovívavá -

- nález je benigní !