Jáma

báseň o citech a pocitech

Padala pírka, gigantické vločky, slzičky lásek na dno jámy. Snášely se tam pozvolna, peříčka bílá, hebká jak chmýří, rosu na sobě honosně nosila, oblékána ve sváteční šat, o lásku a štěstí prosila. Noční svit, teskný Měsíc, rozmlouval s nimi v trpké samotě, paprsky svými hladil je. To byl jen odraz, lidských citů, jež člověk neschopný je dát a brát. Až za úsvitu, odběhl smutek, počalo Slunce slzy zahřívat. Milovati se již nechtělo, Den plný činů u jámy stál, zakryl ji, aby nebylo, do čeho spadnout, kde se polámat. Byly dny a ještě delší noci, ve vyschlé jámě plné soli a bezcitu, skrýval jsem se, hledaje pírka, polámaná a špinavá od hlíny. ostatní tvorba

---