Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Tak sem si prohlížela nějaký fotky a přitom přemýšlela, jaký život mají někteří mí spolužáci...a napsala sem tuhle povídku. Zobrazuje denní žití některých lidí v mém věku. Mě teda ne, i když někdy se tomu (ale jen trošičku) podobám. Možná je to jejich únik před starostma. Před něčím jiný a nebo se nudí...či je takový život baví...já nevím.
„Tak co už tam budem?“ zeptám se Andyho jak jdeme do nějaký nový hospody ve městě.
„Jasně vole, jen zatočíme za roh a sme tam. Lidi to budete čučet,“ říká Andy a už asi po stý se dává do popisování hospody, kde prý posledně kalili.
Už ho ani neposlouchám a radši se zavěsím do Filipa, s kterým momentálně chodím.
Hm, asi měl pravdu, přiznám mu, když se za chvíli objeví barák s vchodem do sklepa, odkud se ozývá docela hlasitě hudba.
Celá parta se nahrnem dovnitř a hned jak se zorientujme zabavíme jeden stůl.
Hned potom jdu s Verčou pro pár škopků, aby bylo co pít. Holka za pultem si nás podezíravě prohlédne, ale nakonec nám těch šest dvanáctek natočí.
Jak se vrátíme ke stolu, všichni si rozeberou to svoje a já si sednu na klín Fífovi, kterej mi automaticky zapálí.
Zábava se časem docela dobře rozjíždí a už jsme všichni tak trochu nametení, a když ještě Michal vytáhne travku je to jedna báseň. Bohužel ve čtyři nás sprostě vybodej, prej už zavírají.
Nám to nějak nevadí. Za mohutného chechotu si to rázujem na sídliště a sem tam slyšíme jak po nás někdo řve. No a? Se Dědku neposer, zařve asi Michal a nebo Andy? Nějak se mi to motá…
Konečně. Asi jsme dorazili na sídliště. Aspoň mám takový pocit. Moc ostře nevidím…ještě chvíli tak kecáme a kouříme a pomalu se rozcházíme…Filip mě doprovází k domu a tam se ještě chvíli líbáme.
„Musíš dom?“ zeptá se.
„Ne sím tě sem našim řekla, že budu spát u Nikči,“ mávnu rukou.
„Tak pojď ke mně. Mám prázdnej bejvák,“ nabídne a já kývnu. Co taky doma že?
Písmák