SEDM ESEJŮ O (ZEN) BUDDHISMU – část 1.

 

Na úvod

 

Hned na začátku vám chci říci toto: v buddhismu jsem naprostý amatér. Neznám podrobně jeho historii, neumím původní jazyky jeho hlavních spisů, nezajímám se o a buddhistické rituály a náboženské obřady, nejsem znalcem místní přírody ani společnosti, a dokonce mě to ani zvlášť netáhne do Indie, do Tibetu nebo na podobná místa.

A přesto, nebo možná právě proto, si vám dovoluji předložit následující eseje. Neboť všechny uvedené „vnější okolnosti“ jsou pro skutečné pochopení buddhistické filosofie zcela okrajové a nepodstatné.

Dovolte mi proto, abych s vámi podělil o radost, kterou mi přineslo čtení buddhistických spisů během uplynulých pětadvaceti let.

 

 

Nejdokonalejší čtverec nemá rohy,

největší loď není nikdy dokončená,

nejhlasitější zvuk lze jen stěží zaslechnout,

největší tvar je neviditelný.

(východní moudrost)

 

 

 

Napsat nebo říci cokoliv o buddhismu je zároveň snadné i složité. Snadné proto, že buddhismus  přináší harmonii, vyrovnanost a radost ze života, a je proto potěšením snažit se přiblížit tuto harmonii druhým. Těžké proto, že cokoliv, co lze vyjádřit slovy, se jen zřídka a zlehka dotkne skutečné pravdy.

 

 

První esej:

O prázdnotě a intuitivním poznání

 

Jasné linie, proudící světlo nikde neukotvené a ničím neomezené.

 

Můžeme začít zprostředka, od začátku, nebo můžeme jít úplně odzadu, proti proudu, na tom vůbec nezáleží. Můžeme si také stoupnout na jeviště, pustit reflektor,  neudělat jediný krok a nepronést jediné slovo. Pokud se v jediném okamžiku dokážeme naladit na vlnu dynamiky, neulpívání a zapomenout na všechny kategorie, jsme bezpečně nahoře  a plaveme bez jakýchkoliv problémů.

 

První pojmenování, které mě v souvislosti s buddhismem napadá je  „pohyb v nehybnosti“.

Jako kdybychom nahradili strnulou a rezavějící konstrukci (našich statických kategorií)  větrem, který ji ladně obeplouvá.

 

Abychom mohli začít s čistou stránkou, musíme se napřed osvobodit od všeho, co nás drží připoutané. Zapomenout na vzdělání, na úspěch, na postavení i na všechny dobře známe kategorie, které dosud tak „teple“, pochopitelně a důvěrně dávaly našemu životu „smysl“ a chránily nás od „studené prázdnoty“. Možná, že jsme dříve mnohokrát někde hluboko pochybovali a občas zaváhali … ale přece nás veškerá zkušenost zase rychle vrátila zpátky a jako dítě jsme znovu rádi uvěřili bezpečí důvěrně známých kategorií.

 

Tam nahoře, když stojíš sám na špičce kopce a hlavou ti táhnou mraky podzimního večera, právě TAM vystrkuješ hlavu ze špičky cirkusové plachty. Tam necítíš ztracenost a úzkost, tam ztrácíš pouta.

 

Jedním ze základních a přitom nejobtížněji pochopitelných pojmů buddhismu je pojem prázdnoty. Zapomenout na všechno, a přitom se neztratit v  prázdnotě a pasivitě bez obsahu, neskončit u nihilismu. Pochopit, že buddhismus je pravým opakem nihilismu – pochopit že v každém dokonale prázdném a mizivém okamžiku je obsažena celá pestrost Vesmíru.

 

Je to něco, co nelze sdělit ani pochopit rozumem. Je to čistě intuitivní zážitek, který lze pouze prožít - nelze jej uchovat, předat, natož vědecky popsat. Pojem „prázdnota“ není v buddhistické terminologii použit v negativním smyslu, jako něco bezobsažného. Toto slovo, má zdůraznit oproštění se od nám známých a „zaběhnutých“ kategorií, přívlastků a postojů, kterými jsme si od dětství zvykli rozdělit a zjednodušit svět. Buddhismus zároveň nepopírá existenci takových kategorií ani smysl racionálního poznání v běžném životě, pouze říká, že je to jen jedna stránka lidské mysli, že pro pochopení celku, harmonie a nekonečna musíme překročit stín našich rozumových představ.

V této souvislosti si dovolím ještě malou odbočku. Možná, že to zní paradoxně, ale právě abstraktní matematika (se kterou jsem se setkal při studiu teoretické fyziky) mně svými dynamickými přístupy a často i jakýmsi okamžikem „překvapivého pochopení a zjednodušení“ připomíná dynamiku buddhismu. Asi ne náhodou vyšlo v posledních desetiletích také několik populárních publikací hledajících analogie mezi paradoxy moderní teoretické fyziky a myšlenkami východních filosofií. Tedy blízkost zdánlivých protipólů vysoce racionálního a vysoce intuitivního přístupu? Proč ne? Vždyť dokonalý celek vzniká hrou protikladů.

 

Intuitivní pochopení je jako úsměv na tváři, který se sám objeví, když pochopíme skrytý význam básně, když pochopíme, že některá věc je neuvěřitelně jednoduchá a přitom dokonalá, když se oslněni díváme do zapadajícího slunce a čas se pro nás zastaví. V té chvíli víme, že jsme TO pochopili, a nutí nás to bláznivě se smát … Jen na chvilku nám přes srdce přeběhne stín, protože víme, že až budeme doma vyprávět o naší odpolední procházce, budeme mluvit o stromech, o mracích a o cestách, ale nebudeme schopni popsat TUTO chvíli.

 

 

 

Začít s čistým papírem

 

Asi nejparadoxnějším výplodem celé naší „západní“ civilizace je skutečnost, že se vše viditelné a zdánlivě důležité odehrává  výhradně ve světě racionálního poznání.

Od prvního zasednutí do školní lavice cítíme důležitost všeho, co lze rozumně popsat, máme úctu ke vzdělání i ke všem, kdo svou pílí nahromadili zdánlivě nekonečné množství racionálních poznatků. Je sice pravda, že občas se v hodinách nepovinného literárního semináře ve středoškolském odpoledni mihne záblesk té „božské“ inspirace a první radost z nekonečna, ale jsme vedeni k tomu, že je to něco „navíc“, že je to krásný nástroj v rukou umělce, že jsou to jen vzácné chvíle múzy po uspěchaném dnu, kdy jsme řešili „skutečné“ problémy tohoto světa.

Pak odejdeme ze školy a vletíme přímo doprostřed letící smečky. Kolem nás se míhají v rozmazaném rytmu naše odpolední setkání, pohledy pod rozjíždějící se vlak i chladná nadechnutí vzduchu na třetím nástupišti.

Kde je v tomto světě místo pro něco, co je naprosto nepraktické, neosobní, nesdělitelné, nezaznamenatelné. Kde je v tomto světě místo pro intuitivní poznání ?

 

Střih:

Taženi vírem událostí jako papírová figurka prolétáme po zrychlující se spirále času, až jsme náhle vyhozeni uprostřed polí. Hnědá je hnědá, v dálce štěká pes, večerní vítr zpomaluje podzimní aleje. Zkoušíme začít od začátku, s úplně čistým papírem. Jde to těžko, protože při sebemenším pootočení hlavou nás plácnou přes oči naše staré myšlenky a vrazí nás zpět do přepážek rozumného života. Ale přece jsme schopni uslyšet tenkou nit večerního zvonění, které se blíží a zase vzdaluje. Vydáváme se napřed pomalu a nejistě krok za krokem po pěšince toho zvuku. Vracíme se ke kořenům, obrysy rozdělení, konstrukce kategorií a slov vidíme už jen mlhavě. Ještě jsme úplně nevystřízlivěli, ale už jsme pomalu schopni vzít do ruky tužku a začít znovu – tentokrát s čistým papírem.

Příští esej: O Démantové sutře

---