Rozcestí

            Nemohla usnout. Nebo vlastně spíš nechtěla. Potřebovala přemýšlet. A jedině v noci je ta nejlepší doba, neboť ji nikdo nevyruší.

            Ještě předevčírem by řekla, že život může být i horší. Jak bláhová byla.

            Ono vlastně o nic nejde. I když jak pro koho. Pro ni to znamená hodně.

            Téměř sedm měsíců miluje muže svých snů. Já vím, zní to bláhově, ale ona ho doopravdy našla. Čím déle ho zná a víc o něm zjišťuje, tím více pro ni znamená a tím více ho má rada.

            Po celou tu dobu si myslela, že bojuje proti jeho přítelkyni. Avšak včera, když byla v jeho objetí a povídali si, zjistila, že pravda je daleko krutější.

            To, že v jejich vztahu jim brání jeho přítelkyně, věděla. Do poslední chvíle si myslela, že ona je ten nepřítel. Ale poznání bylo děsivější.

Předtím, než ho poznala, byla, jak to říct, abychom ji neurazili a přitom byli pravdomluvní? Přelétavá? Ne, to není přesný výraz. Děvka? Ani náhodou. Řekněme to tedy takto: „Svoboda pro ni znamenala tak moc, že jí žádný vztah nedokázal udržet. Vzdala se práva na vztah pro možnost svobodného užívání, rozhodování a volnosti.“

Tehdy si nemyslela, že on bude výjimka. Čekala, že za měsíc, možná dva vše skončí a oni se rozejdou. Každý půjde svou cestou.

Jenže život si zahrál i s nimi.

Nyní sedí v křesle, poslouchá muziku a rozebírá svůj život. Zjištění, že jedna jediná věta, vyřčená krátce poté, co si spolu začali, je osudná, ji deprimovalo. Jak má proboha bojovat proti sama sobě? To nejde.

Lidé jí to říkali. Jednou tě minulost dostihne.

Stalo se.

Miluje ho. Ví, že on je ten, který by ji dokázal udělat šťastnou. Se kterým by doopravdy mohla žít, aniž by se cítila nějak svazovaná. Se kterým by mohla založit rodinu.

Nic není tak jednoduché.

Smůla.

Ví, že o něj pravděpodobně přijde. A až ta chvíle přijde, zabije ji to. Ne doslova, samozřejmě. Sebevražda se jí odmalička příčila. Ale už to nebude ona, stáhne se do sebe a na svět se nebude dívat s jiskrou v oku a s úsměvem na tváři.

Přiznává, že nedokáže bez něj žít. A proto…

Až nastane situace, kdy ti dva se budou muset rozejít, rozhodla se, že jestliže si přeje být poté aspoň kamarádem, splní mu to.

Bude ji to stát mnoho sil. Mnoho bezesných nocí.

Ale představa toho, že aspoň si budou moci promluvit o čemkoliv. Obejmout se. Být si nablízku. Tohle pro jedno zlomené srdce sice nedokáže být dostatečnou náhradou, ale může to být způsob, jak žít spolu, aniž by vše skončilo.

Se slzami v očích a bolestí v srdci pomalu zhasíná světla v pokoji.

Tma ji pohlcuje.

Ulehá do obrovské postele.

Sama.

Tak jako kdysi.

Tak jako v budoucnu.

Ale přeci šťastná. Něco možná končí, ale jiné začíná…