Intimität

 1.

Představme si prázdnou potemnělou místnost, uprostřed stůl a na něm stojící láhev červeného vína. Je tmavá, vysoká, občas úzkým dlouhým hrdlem probleskne náznak rudé. Spojuje se v ní ženský (plnost, hloubka jak fyzická, tak ideová, dávajíc jen náznakem tušit sensualitu ze svého nitra plynoucí) i mužský (pevnost matérie, dlouhý a úzký profil) princip implikující jiskru sexuality a lascivnosti. Dualita podstaty láhve, vjem splynutí dvou fundamentů lidské existence naplňují pozorovatele téměř studem (či trapností), vycházející z podbízivé možnosti pozřít její obsah a zmocnit se toho tajemství. A právě blízkost poznání (stačí jen přemoci stud) je nejvrzušujícnějším elementem intimity.

Německé slovo intimität znamená nejen důvěrnost, soukromnost, ale i útulnost. A jak souvisí intimita s útulností, se studem, nudou a vínem, to bude na následujících stránkách naším tématem. Jak moc narušujeme soukromí pohledem do hrdla láhve - z kterého ovšem nic nevyčteme - a jaké metamorfosy musí absolvovat ono hrdlo, aby nám dovolilo cítit se chvíli slastně, posléze trapně (a naopak)  při poznávání krajin lidského života nám zapovězených, krajin cizích životů?

Sokratovi musí být lichoceno[1], aby mohl mluvit o lásce. Možná Platón ústy Sokratovými Faidra jen zkouší, možná musí překonat stud, aby nám odhalil své nitro, čili mluvil o věcech intimních. A i když se překoná, zahalí si tvář a jakkoli může působit na čtenáře roztomile a stařecky poťouchle (červená se  pod kápí? – rudá jiskra v hrdle lahve), přenáší na čtenáře svůj stud (který, jak jsme si mysleli, už překonal) a dává mu pocit výjimečnosti ze spatření něčeho niterného, na co se sám Sokrates koukat nemůže:

   „...abych se nepropadal studem, kdybych se díval na tebe.“

Sokratův pohled do očí Faidra již sám o sobě může znamenat lektorskou touhu proniknout do mladíka ještě více, vštípit mu své ideje a v očích vidět, jak se zrcadlí v duši a zároveň pozorovat sám sebe na principu zrcadla, kteréžto nám (Sokratovi) nastavuje Faidros (resp. jeho přímý a pozorný pohled.)

Sokrates zde mluví jasně a věcně, nezamlžuje, nesnaží se skrýt svůj stud. Z jeho vyprávěni vyzařuje pocit suverenity názorů, jež nám – lektorsky – vštěpuje do hlavy, jakoby to nebyl Sokratés, ale sám Platón, komu je trapné  mluvit o tak jasných a zjevných (byť čistě individuálních) věcech, jako je láska a krása.

Na mysli nám může vyvstat otázka, jak je možný takový respekt k soukromí a intimitě ve starém Řecku, kde existoval   život pouze veřejný – o tom však nejsem kompetentní vyprávět a ponechme tudíž stranou genia Platónova, jehož nezbývá než obdivovat.  Před námi nyní stojí úkol další – uchopit láhev, jez zůstala po setkání s antikou netknutá a nalít si sklenku, pídit se po narušeném soukromí napříč dějinami a sledovat aspekty tohoto narušení. A jedním z prvních bude prostor.

2.

Co je intimním prostorem? Zatím nám metafora lahve s vínem poskytovala pocit velmi jasného vymezení a ohraničení soukromí, ke kterému vede jen jedna cesta, imanentní, leč opředená jistým tajemstvím. S intimitou je často spojována hygiena, je tedy intimním prostorem koupelna a s očistou místa spjaté? A má být ona očista jen fyzická, nebo jí může být i morální obroda?

Právě očista psýché bývá často spjata hygienou těla, v literatuře téměř stejně neoddělitelně, jako se nemůžeme rozhodnout, zda-li vzrušení pramenící z doteku intimity stojí za protrpěný stud a hrozící trapnou situaci, jež by mohla vzniknout odhalením při styku se soukromím – obzvláště ne naším vlastním. Začíná fungovat zrak, který tak (racio!) odhodil Platón, jenž mistrně odhalil sílu i slabost pohledu – chcete-li, vhledu. Ale nyní pojďme k mythoi, pramáti vyprávění, kde se nám sluch (potažmo ústa) bude měnit v zrak, který tak potřebujeme k doteku intimity v moderní literatuře.

Odysseus přijíždí na Ithaku, získá si přízeň Penelopé, která poručí, ať mu služebná umyje nohy. Ta přináší horkou vodu atd. atd. -  v nejstarší literatuře první povinný projev pohostinství. – A poznáváme  ur-koupelnu literatury, kterou není nic jiného než lavor! Odysseus si nepřipouští, že by prosté umytí nohou nějak mohlo narušit jeho soukromí – ale Eurykleia nahmátne jizvu. Na pozadí příběhu se dostává sensualita – první závan (téměř freudiánské) lascivity. Čtenář ji však přechází, protože zde má své místo (osud, predestinace mythického hrdiny) a kvůli absenci introspekce nebije do očí, není komentována ani vypravěčem, ani literární postavou a na rozdíl od Bible nenechává prostor k nadinterpretaci

Čímž se nám 1) přidává další smysl, kterým se snažíme poznat obsah naší metaforické lahve; 2) intimní prostor pozbývá konkávnosti; 3) tvoří tělesná spojitost mezi modernou a věkem mythickým – vznikající fenomén končetin, potažmo dolních končetin, potažmo kotníků, lýtek a stehen, který vydrží pár tisíc let.

Můžeme něco z náhlého odhalení Odysseova soukromí vyvodit? Zřejmě nic, snad jen, že si to přál osud, bylo to nevyhnutelné, ergo se Odysseus nestyděl. Čtenáři spadl kámen ze srdce, neboť trpělivě očekával, kdy už bude pravá identita hrdiny na jeho rodném ostrově objevena. Epos se blíží svému závěru a, na rozdíl od Platóna, čtenář ví, že vše, co bylo řečeno, nebylo trapné ani pro něj, ani pro literární postavy. Vše zkrátka zůstalo tak, jak mělo být. Byla tedy vůbec intimita narušena, čekali-li jsme, že k tomu musí dojít?

3.

Víno v dějinách nesloužilo vždy vznešeným cílům a renesance nám budiž dokumentací této prostopášnosti. Když Boccaccio rýsuje jednoduché (ač stylisticky precizní a přelomové), přímé, téměř anekdotické příběhové linie svých postav v Dekameronu, nejednou k pobavení čtenáře využije prostor ložnice, koupelny či záchodu. Aktéři jednotlivých komických situací se opíjí, padají do výkalů a stok a následně, špinaví (nezřídka nazí) na útěku na další postavu. Ta může být jakkoli marginální, neboť nám slouží jen jako zrcadlo, jež frivolnímu nešťastníkovi na principu kontrastu či neporozumění obou postav (autor v jedné větě lapidárně komentuje dialog, který mohl hlavní postavu – s ohledem na její aktuální situaci – velmi stresovat a zabrat mnoho minut reálného času na vysvětlení) ukáže jeho společenské znemožnění, které se záhy ještě prohloubí. Celá situace působí nesmírně trapně, což vyvolává pocit komična až groteskna – výsměch cizímu utrpení, zkrátka kratochvilná literatura.

Oblíbená je též lascivní touha překvapit (či, lépe, přistihnout) někoho v „intimní situaci“ –  narušit útulné a soukromé prostředí postele, na které se pár oddává sexuálním hrátkám. Chlípnost, morální úpadek scenérie, kdy špeh čeká v předsíni na svou příležitost vtrhnout do vedlejšího pokoje, šmíruje klíčovou dírkou a sluchem si dotváří obraz o tom, co se děje za dveřmi, podtrhuje leitmotiv nevěry. Chaucerovy postavy dokonce takto číhají s rozpáleným pohrabáčem v ruce, kterým mají v plánu narušit prostory nejintimnější...

V renesančních kratochvilných povídkových souborech platí logika, že co je soukromé, to zavání tělesností (a hříchy s ní spojenými) a zaslouží si být odhaleno, jelikož jen tak můžeme uspokojit čtenáře, který hltá řádku za řádkou se stejným chtíčem a vzrušením, s kterým Lisettini švagři čekají, aby mohli překvapit mnicha Alberta[2]. Díky svižnému a odlehčenému stylu vyprávění (a rezonanci pozdního středověku) však setkání s intimitou není zatíženo studem ani morálními pochybnostmi jednotlivých postav.

4.

Po návratu literatury k „vyšším“ tématům nabývá soukromí a intimní prostředí na důležitosti, stává se katalyzátorem příběhu, prostorem k introspektivním úvahám (kterým často dělá pozadí dialog s blízkou osobou) a dokreslování charakterů mnohdy sentimentálně zamlklých postav – k čemuž může výborně posloužit večeře (či jakékoli jiné jídlo). U jídla bude Chevalier fantazírovat a snít, zatímco Manon sedíc naproti němu plakat. Na kulise intimního domáckého rámce cítíme erotický podtext, byť patetický. Zde se dostává místa k další interrupci intimity – avšak kratochvilnost byla vytlačena sentimentem a melodramatičností.

U jídla si prožívá své znechucení světem i paní Bovaryová. Jídelna, jak je nám promítána kamerou, jíž Ema slouží jako reflektor určují meritum scény, je zaplněna kouřovými kotouči ošklivosti. Čtenáři je ukazován Emin ryze soukromý svět, je téměř nemožné vnímat literární prostor objektivně, nezatíženě hořkostí celého světa, která se na něj dostává světelným filtrem nasazeným na pomyslný reflektor. Madame Bovary, c’est moi, deklamoval Flaubert, jenž artikuluje myšlenky, které mají být prostřednictvím jeho literárního odrazu předány světu. Je jakýmsi jazykem (v tělesném slova smyslu, tedy orgánu formujícím zvuk do slov), behavoriálním blackboxem, který stojí mezi Emou a čtenářem, popostrkuje ji dál životem a občas nastaví kameru tam, kam se hodí (ale osvětlovačem zůstává povrchní soužení hlavní postavy).

Určujícím pocitem je tu nuda, která vytlačuje jakékoli jiné vjemy. Každá chvíle intimity je utrpením - ze kterého se nedá uniknout, na které se dá umřít. Absencí konfliktu se tvoří v prostoru vakuum, které ho zaplní (jak ironické) až k totální stísněnosti, tísnivosti a těžkosti a přes které není možné spatřit druhého. Ve vyprávění už není místo pro mluvícího Sokrata či Odyssea,  nastal čas mlčet. Čímž se dostáváme k poslední kapitole naší sondy do hlubin důverností.

5.

Představme si prázdnou potemnělou místnost, uprostřed stůl a na něm stojící láhev červeného vína. Je tmavá, vysoká, občas úzkým dlouhým hrdlem probleskne náznak rudé. Ta láhev patří Franzi Kafkovi a on vás zve na skleničku. Víno chutná hutně a těžce, mísí se v něm mnoho chutí, které není lehké rozklíčovat, nicméně nutí vás číst dál. Jakoby jste právě jedli snídani Josefa K.

Rozmlžený kosmos, v níž se snažíme orientovat a pídit po intencích autora tajemného jako archivní francouzské, je transponací zachytitelného vědomí K. před náš zrak (se všemi konotacemi vč. metafory ledovce či ostrova na pustém moři). Snovost tu znamená deflaci vědomí do nevědomí, mlčenlivost, rostoucí (dez)interpretační potenciál díla. A víme-li, že vše zachytitelné nám bylo řečeno, držíme v ruce klíč k hlavě hlavního hrdiny, k jeho myšlení, nejintimnějšího prostoru vůbec. Skoro se zdá, že chápeme podstatu studu (a sami bychom se měli stydět), podstatu trapnosti, vnímáme útulnost postele, ve které ho se zvědavostí u ní zcela neobvyklou[3] pozoruje stařena odnaproti, a této útulnosti ztrátu. To pokušení! Ta výzva! Uzmuli jste lahev, vše je ve vašich rukou. Autor je nahý. Jenže k tomu klíči chybí klíčová dírka.