Legenda o čaji a kávě

Legenda o čaji a kávě

Ach, lásko!

/vím, že nemáš rád, když ti tak říkám, neboť jsi příliš silný, než abys mohl pojmout slovo zviklané zvykem pouličních bab a batolat babylonských a nezničit jej již v samém zárodku jeho změkčilosti/

Tak si představ - chtěla jsem si po vzoru toho mnicha Bodhidharmy, o kterém jsi mi vyprávěl, odříznout víčka, abych neusnula při čekání na tebe nad čajem zeleným, za nocí dlouhých, s klínem roztouženým

/nemohla jsem tušit, že ty už tomu místu, odkud přišel na svět syn tvůj, říkáš nadále s ostatními rytíři nad pohárem dobrého moku frnda - nebo jinak? - už nevím, drahý/

Ovšem já hlupačka nešikovná (občas jsi mi tak laškovně říkával), drže se stále dobře míněných rad tvé matky (když něco dělám, tak to dělám fortelně, aby měl muž radost), vyřízla jsem si s víčky také rovnou obě oči. Hrozné, viď? Místo nespavosti se tedy dostavila slepota, namísto spadaných lístů čajových zalila oči černá hustá káva

/jak jsi byl pozorný a trpělivý, zdá se, že tě má slepota pranic nermoutila, ba dokonce těšila/

Snad mi ta slepota přinesla onen dar věštit události příští z kávových sedlin ulpívajích na patře hořkou pachutí nedospalých rán, kdy jsi na mě šibalsky pomrkával přes okraj sportovní rubriky - dáme si TO? - Ach ne, už nedáme, zlato. Možná osud tou věštbou chtěl uvést věci do jiných pořádků, či já - jeho učedlnice - pozvala jsem toho tajnůstkáře na ještě teplý šálek nedopité, stále více hořké kávy. - A tak jsem tu. Sama. Opět se hojím - zarůstám v pannu (nebudeš mě déle potřebovat v pásu cudnosti sepraných plenek, úklidů jarních, nedělních i jiných a nedovařených těstovin na šunkofleky dle receptu tvé matky jaktomáhonzíčekrád). Jen nevím, proč se stále vracíš a chceš něco rozbíjet, když přece nic nezůstalo. Hledím v budoucnost prázdnými důlky skrze černou kávovou tmu a nevidím ničeho. Ale v pološílenství směji se.

Ach, kurvo!

/je to tak lepší?/

Urval sis, tak žvejkej tu hořkost a hlavně se nezalkni!

---