Život na zemi

Je ráno. Marně vzpomínám co je dnes vlastně za den.Už vím,dnes je na den přesně 150 let od ukončení druhé světové války. Tehdy mí prarodiče ještě žili na Zemi…jak ráda bych se tam vrátila.I když  jsou to jen mlhavé vzpomínky z dětství, tak vím, že Země bývala krásná,všude voda,zahrady, zvířata a místo továrenského hluku lidi budil cvrkot ptáků. Jenže Země se postupně stala velmi nevhodným místem k životu a tak se většina našeho geniálního lidstva přesunula na Mars a Venuši.

Mnu si oči až  se mi v nich zalesknou slzy.S neskrývanou nechutí se podívám z okna, kde je jen šeď a stín.“Nemáš pořád ponocovat“ozve se zpoza dveří  hlas mého bratra, který mi tak akorát dává najevo svou závist, protože nemůže být dlouho vzhůru. Má ale pravdu, měla bych chodit dříve spát. Poslední dobou mě ale zcela pohltila reality show.I když vím, že je to jen hloupý přežitek ze začátku jednadvacátého století, tak jsem jí prostě podlehla.Jmenuje se „Život na Zemi“.V podstatě se to má tak,že na Zemi je pár posledních jedinců, kteří museli spojit síly dohromady aby v tamních podmínkách přežili.Tyto lidi už spočítám na jedné ruce….“No nic. Škola volá,“ řeknu si nešťastně nad šálkem  teď už studeného čaje a odcházím do školy.Zase jeden dlouhý den o ničem…..Domů se vracím skoro za tmy. Přestože školní taška je stále stejně těžká ,k zemi mě táhne ještě něco těžšího. Moje svědomí. Mám sice čistý trestní rejstřík a vlastně jsem nikomu nic neprovedla,ale ….“ALE!“To příšerné slovo. Nesnáším ho a proto toho už raději nechám.

Hned za prahem hodím brašnu do nejbližšího rohu a mířím k satelitu.“Nebuď nervózní.Vždyť o nic nejde,je to jen parta zoufalců…“provokuje zase můj nesnesitelný bratr, ale než dořekne tuto větu už sedím spokojeně před televizí a pozoruju tu partu na Zemi. Čeká mě překvapení….na Zemi už je poslední člověk. Sedí sám v pokoji a i když na sobě nedá nic znát, je na něm vidět, že jen čeká na konec, neví, že i když všichni předchozí zemřeli,on sám jako poslední je vítěz.a vítězové neumírají. Napjatě ho sleduji…. ozve se zaklepání. Vidím pot na jeho čele, čeká smrt. Místo sípání z úst vetché stařeny se však ozve bujaré jásání.“Dobrý den, já jsem John Harris a vy jste vítězem reality show Život na Zemi!Blahopřeji! vyhráváte doživotní pobyt na Marsu!“Ohromenému vítězi teprve dochází,že neumírá ,ale otevírají se mu zcela nové obzory a tak se mu na tváři pomalu objevuje úsměv….

„Pchá,neví kam se to žene.“kdyby na začátku řekli,co je hlavní cena téhle hry,tak se na to nedívám. Mám se dívat na hlupáka co se raduje,že se stěhuje sem?Vždyť na zemi  měl všechno, jen kdyby si to ráčil uvědomit.S otráveným obličejem odcházím do pokoje, zase slyším bratra, který provokuje, jen aby nevyšel ze cviku, ale je mi to vcelku jedno.Už tak mě žere myšlenka, že se na mě zítra bude „šťastný vítěz“usmívat ze všech titulních stránek.

Zase o jednu obytnou planetu míň. Jestli to tak půjde dál,tak to můžeme rovnou zabalit. Nevážíme si jednoho, jen proto,že odcházíme za druhým-lepším…..ale jednou,už nebude kam odejít.