Aforysmi

Maxima...

Intenzívní zírání prázdnoty... problikávání neónů.

Co se to jen kupí v oči mé, pohanou usoužené? Prchlivost ctižádosti.

Chvályhodné omyly mají překvapivou rozmanitost. Od těch neškodně slušivých, přes celou škálu výrazně přijatelných, až po ty značně nonšalantní. Ty poslední žel utváří kulturní prostředí, z těch vznikají soudobé mišmaše.

Být nesmělý samo o sobě nepřináší zklamání. Neštěstím je být smělý za hranicí samoty.

Račte přehlédnout věž s dvěma orloji. Typ: Muž s dvěma dominantními hlavami. Totiž dvě ruce postavené na hlavu.

Ať je to jak chce, výsostné uznání nějaké myšlenky nebo směru, ten pověstný konsensus zaujatých entit neodkrývá nic než nezastřešitelnou odstředivost ( směrem k původnímu omylu).

Proklikávat se internetově tou změtí bezobsažných sentencí působí na někoho, kdo se zaměstnával dejme tomu nějakým Racinem, jako výstup pouličního harmonikáře na absolutní sluch.

Jistou zběhlost v kramflecích prozrazují povahy s fixní ideou. Na počátku své dráhy nabraly směr, který se jim naneštěstí stal osudným, což ovšem příznivě ovlivnilo jejich stálost a konformní napuštěnost problémem. Podobají se tak někomu, kdo se s druhým nepře o podobu výrazu znechucení, ježto ji sám pochybně obsáhl.

Místo ve světě - tolik co prázdnota v sobě. Naopak je to ovšem neudržitelné.

Kdo tvrdí, že výraz A se při konjunkci "a" k béčku má jako béčko téhož určení k A, ten vůbec nepochopil, proč lidé tíhnou k sentimentalitě.

Celkem vzato jsme jako lidé směšně neoriginální. Kdo se chce přesvědčit, nechť si uvědomí, co se dnes čte, nemluvě o tom, jak se píše.

Povolené uzdy a ucpaný nos... bezuzdní usmrkanci - determinace současné multikultury.
Spíš než cejchem, jsou schváleným legátem hanby.

Navzdory občasným proměnám názorů se považuji za stálého jedince. Co nemohu snést, to v sobě každý nese pohotově a mnohdy neuvěřitelně sošně. Totiž ta zdrcená důvěra ve pravděpodobnou orientaci, jíž se snažím vydávat za cíl směřování, kdykoliv jen pohlédnu na něčí tvář. Odežene to spolehlivě veškerou vemluvenou naději.

Málo nebo jen méně excentrické vystupování vzbuzuje nejen pohoršení výstředně orientovaných, ale nadto podnítí to málo z nich k ještě prudšímu nadužívání energie ve prospěch vydřeného efektu, většinou ( majoritou ) přehlíženého.

Zapomeň na Goetheho promluvy k duchům. Spěch omezuje vyhlídky. Jinými slůvky, co můžeš udělati dnes, odlož na zítřek, vyjma případu, kdy dnešek přímo předjímá pozítří, tady je totiž, k dobru nás všech, jakákoliv snaha předem odsouzena k zániku.

Kolikrát hry dětí vzbuzují vize zapomenutých hříček zásvětí. Když se děvčátko snaží přetrhnout copy té druhé, má to v sobě cosi z nepoznatelné slasti psychedelik.

Vlastní výklad pozornosti si zaslouží někoho, komu není zatěžko pochopit naráz, jaksi ústředně, veškerá stanoviska zachycená letmo, a vlastně i takto periferně vpravena okolnostmi do hotového vjemu utříděnosti.

Veškeré kouzlo literatury spočívá v konotacích nikoliv významu, jako spíše odstupňování důrazu.

Hledám takovou repliku, která.. a na tom skončíme, neboť nahlížím přervanou inherenci replik obecně. Ty se přece skládají z vyhlídek a výhledově na ně mají spadeno. Je tedy přípustnější se vyjádřit v duchu názorných panoramat a nikoliv tupých pohledávek. Dále. Předjímám repliku, jíž zpěčuji zavázat se v dobrém i zlém, více dobŕem než zlém, následnictví, nechať se s rozhostí s ledabylostí jí vlastní na bahnitém poli výkazů. Nechať vykvete kvítek bahenní, beztak vhodný alespoň pro naše poměřování neschopnosti vypěstit znamenitou bylinu.
Tady se ukazuje, jak mnoho užitečného snese arbitrární dohazovačnost.

Říká se např. dělám pokroky, nikdy ne pokračuji. Pokrokovat nesnese námitek, je nezpůsobilé výhradám, ergo chybí ve slovníku. Směšné na věcí leda snad zjištění, že slovník je zbytečný a výše uvedené se dá snadno nahradit absolutním pendantem kroků, kročejemi. Pokročím. Ve smyslu Čapkova odkazu. Jenže ten, pokud se nepletu, umřel snad v minulém století a upřímně se táži, zdali si umí někdo představit pana Karla zděšenějšího než v okamžiku, kdy se dozví, že takřka po století usilovné práce, pochopitelně uběhlé posthumánně, nikdo nedospěl k jinému východisku pro 'lid', než odkázat ho k jeho odkazu na zkostnatělé užívání kročejů. Námitky se vylučují, diskurz je veden svébytně. Řeknete si nepochybně, achichach, tohle se ví. Ví se to, nadto je komické o tom mluvit dnes, ve věku odtržitosti, kdy nic nemá základnu. Povlívání v odměřenosti budiž zárukou přežívání.

Zajímávé pro organismus by mohlo být zjištění, nakolik jsou všechny předpoklady vzaty z odchylek. Kdo chce být důsledný, nesmí se zapomenout přiučit randomizaci.
 
Takhle z odstupu čtenáře se jeví psaní jako zábavná činnost. Ve skutečnosti není o nic nudnější než sledování příjezdu vlaků, a povzbudivější je přece ve smyslu uvolnění. Lidé se jím doslova léčí.. jakási literární léčebná procedura.

Domnívám se, že Vím, proč Carlyle nedosáhl statutu nejprozíravějšího muže své země, své doby. Spojoval totiž veškeré své přednosti tak neobratně a tak karikovaně, že i když byl co do stylu takřka obdivuhodně prostřední, a tedy jak se učí od přirozenosti geniální, tak, jak jsem neřekl a neřeknu, jen naznačím, byl co do živoucnosti mrtvý. Tam, kde je třeba vyhnout se vážnosti, nasazuje nejdůmyslnější zakabonění a tam, kde se snášejí výkaly rozumářské nepředpojatosti, žoviálnosti, smyslu pro esprit, vyrukuje s usvědčujícími žertíky. Pak se není co divit, že i jiní by ho byli upalovali jen kvůli tomu, že byl prostě Carlyle.

Kdo by dnes psal o géniech, když veškeré vážené kruhy si je už rozebraly a dokonce je opatřili i návěstím, udávajícím hodnotu. Tak jako jsme měli za doby muže bez vlastností génie fotbalu a geniální koně, dnes máme curlingové veleduchy, cukrářské šéfkuchaře a tisk.

Od určité doby bylo mou svrchovanou touhou prispět kulturnímu diletantismu. Žádal jsem toliko nejnutnější náležitosti k životu - tak trochu se najíst, napít a vyspat. Nic jiného se na mne nevztahovalo. Pak ovšem ta jiná trocha, trocha odsouzená k nezdaru. Vedlo mě neomylné světélko bludné vášně zakořeněné v povaze blouznivců. Spojení dvou troch vzniklo zcela neočekávaně nesmírně málo. Téměř jsem zapomněl, že každý se angažuje, neboť substance vůle je u každého rámcovitě skoro až shodná. Jako jsem měl právo popsat stůl, který jsem tak tak nahlížel, mohl to udělat stejně tak dobře kdokoliv jiný. Že to mohl udělat dobře, to jak vidíte, tady není v zájmu perspektivy promluvy. Neudělat to dobře, bude lépe. Neudělat to stejně, úplně nejlíp. Stejně tak dobře tu totiž znamená taky tak, ale kvantitativně.

Nakonec nejde o nic jiného než o množství pokusů, které se spotřebuje na další nezdar.

Nejsilnější sentence mají nejuvolněnější intenční pole. Dopouštějí se nejvíce prohřešků vůči zavedenému významu. Některé silné promluvy připomínají svým nenuceným záběrem a lehkostí určité fragmenty obrazu znovu vyvstanuvšího v paměti. Připouštím jejich vzácnost a dokonce upozorňuji na nahodilost, se kterou se musí v proudu dojmů vypořádat.

Zastoupit veškeré důrazy a nátlakovité implikace v zasloužilém pořadí, předjímat prostorové zakřivení výrazným odpoutáním tvaru ( umrtvěním liter ), snad založení formy na synkopách, toť písmácký úkol tohoto století. Myslím tím postavit vedle sebe hlavní a většinové, vedlejší a menšinové a dát jim takovou přesvědčivost v následném zapadání, aby nebylo pochyb o kolotání životní **** ( výraz nechám na zítřek ). Mám však neblahé tušení ohledně zítřku, vlastně spíše s ohledem na výraz. Nedomyslím ho. Inspirace? Exspirace? Moc slabé, ty mé řečičky.

---