Živíš se neštěstím druhých

Živíš se neštěstím druhých,

síla zvyku je ti ku prospěchu.

Děs a běs v očích se ti zrcadlí,

jen trochu jinak si mi to prozradil.

 

Naslouchám potemnělému lesu

a tuším, že jsi mi v patách.

 

Vyzývám tě, jako noc vyzývá den

jak asi duše Tvá vypadá po dlouhém strádání,

po usilovném a nekonečném pravdy hledání?

 

Dlaně tvé chtějí skon mých dní předurčit,

strach, ano strach mě jímá ve tvé blízkosti

hluboce do srdce zaťatý, a svírá.

 

Šťasten, kdo nepoznal tě Osude můj,

jsem osamělá večernice v tvé dlani zjizvené,

ale jak to bude dál, když řeknu néé.

 

Svíce plápolá a vosk mi stéká na kůži,

je žlutý jako slunce letní

rozžhavený knotek snažím se uhasit,

pak po mě zbude jen dým.

Tak, co já vím?

 

Už vysychá pramen mé naděje zcela,

když zmizí úplně, tak zbyde mi jen cela.

Já chci vylézt ze zákrytu,

nechrání mě vojsko, ani tisíc lesklých štítů.

 

Jsem stínem sama v sobě,

alegorii ticha na mě zkoušíš.

Už nelze se skrývat v hodinách tmy a strachu.

TY víš, kde se nacházím,

a JÁ nechci skončit svoje bytí

mé rty s tvým jménem na použití.

 

Konec konců je to tady,

nebudu se dále do tmy halit.

 

Už vím, že já je někdo  jiný, když naříkají lživé stíny.

---