Tenkrát v bytě... možná

Iracionální intertextuální povídková hříčka bez pravidel, kterou když si nepřečtete, budete žít minimálně o padesát let déle.

Vilém s Jarmilou si nemohou stěžovat. Mají krásné manželství, právě se totiž vrátili z líbánek, svět je jejich a všechno se zdá tak růžové jako hypotetický slon, který se dává dětem, aby neplakaly. Dva týdny od svatby oba opálení mladí lidé vrací ke dveřím svého bytu  3-2+6-7+1, což už je pěkné číslo, a těší se na chvíle odpočinku z cesty, kdy ze sebe smyjí nechutný a smradlavý pot. Jejich oči září jako Nagasaki s Hirošimou a klíč vplouvá do zámku. Její ústa se setkávají s jeho...Pardon, nějak se mi to vymklo z ruky. Znovu...

 

Mladý manželský pár se vrací z líbánek domů... To je ono.

 

"Miláčku?"

"Ano, lásko?"

"Nic, jen jsem se chtěl ujistit, jestli na to slyšíš."

"No jo, pusinko, kde máš klíče?"

"V kabelce."

"Raději si je nedávej do kabelky, nebo ti je nějakej hajzl ukradne i s kabelkou."

 

No jo, tihle mladí...neví, co by plácali, tak se baví jak dva chovanci kojeneckého ústavu, ale my se na ně můžeme vykašlat a uděláme si reklamu.

 

-----

Vilém vchází do místnosti první. Čtyři krásné vonící holé zdi páchnou zatuchlinou. Je totiž právě první máj, zatuchliny čas. Jarmila jde hned za Vilémem...

 

"Já jdu do koupelny, Jarmilko."

"Neříkej mi Milko, provokatére. Ale klidně běž, dojdu za tebou, musím tu vyvětrat."

 

Vilém odkřepčí do místnosti s infantilním obrázkem močícího holčičky na dveře. Vzápětí se vrací, neboť si málem opláchnul ruce splachovadlem, ještě že mají suché wc a žádné splachovadlo tam není, takže si je mohl opláchnout jenom splachovadlem. Zapadne do místnůstky vedle, kde na dveřích žádný infantilní obrázek není, protože nesehnali žádný dostatečně infantilní.

 

"Voda," zvolá Vilém a utrhne kohoutek. Díkybohu mají druhý, takže valící se vodu... Aha, moment, naštěstí zrovna neteče, takže to mladý MacGyver stači utěsnit.

 

"Pusinko!"

"Ano?"

"Neteče voda!"

"No já už se lekla, že spadlo potrubí."

"Ne, neboj."

"A už ses omyl?"

"Neomyl, neteče voda"

"No jo, pořád, hlavně ať nespadne potrubí."

"Jo, ve vaně je nějaký muž."

"A pozdravil jsi ho?"

 

Náhle si oba uvědomí, o čem vlastně mluví. Jarmila, neboť právě požila energetického nápoje, v úleku vyskočí a málem si rozbije hlavu o strop. Naštěstí tam není, protože z úsporných opatření se přestala taková zbytečnost jako stropy v moderních domácnostech vést. Vilém odmítne skákat, ale aby dokázal své vzrušení z obludného nálezu ve vaně, udeří pěstí do zdi, čímž si způsobí frakturu palce na noze. Ještě detail, muž ve vaně je podle všeho mrtvý a je to muž. Poznají to podle mužského jména, co má na botě. Oba mladí lidé rokují, co s panem Adidasem učiní.

 

"Rozřežeme jej," navrhne útlocitně Jarmila.

"Já bych to oznámil poldům," zamachruje Vilém.

"Ses snad zbláznil, Vildo."

"Nezačínej se hadát, Berto."

"Kdo se hádá? To byl Tom!"

"Včera skopový, dneska skopový, a ajť jsem trajcén, esli to zejtra nevypadá zase na skopový."

 

Jděte do háje, takováhle situace vážná, mrtvej chlap ve vaně a vy dva plácáte, co vám jazyky přinesou na talíř. A to ani nevíte, že jazyky nic na talíř nenosí... STOP! Tak a teď se půjde podle mě. Já jsem autor, můžu si psát, co chci a moje postavy tu na mou osobu nebudou dělat ramena. Kam to dneska spěje, člověk nemůže mít autoritu ani ve vlastním textu.

 

Skvělé, Jarmila s Vilémem ztichli...

 

"Když ty nejsi Mácha."

 

Viléme, neprovokuj, nebo tě vygumuju a nahradím tě úplně jinou postavou.

 

"OK, už mlčím."

 

Takže znovu, našli jste mrtvolu ve vaně, chovejte se přirozeně. Jestli budete zase dělat neplechu, tak vás oba udělám frigidními a budete mít po ptákách.

 

"Ve vaně je mrtvola, Hynku."

 

Chmm, chmm, je to Jarmila!!

 

"Ve... ve... ve vaně je mrtvola, Jar.. Jarmilo."

 

A nebuď nervózní, přehráváš.

 

"Ano, už jsem to pochopila, Viléme"

"Tak co?"

"Co, co?"

"Co uděláme?"

"Budeme se jí muset nějak zbavit...nicméně zůstává nám tu ve vzduchu otázka jak."

 

CRRRRRRRRRR, CRRRRRR, zvoní domovní zvonek.

 

"Do háje, to bude Hynek. Jarmilo, zavři honem koupelnu! Já jdu otevřít."

 

Jarmila poslušně odběhne zavřít koupelnu a Vilém, upravuje si kravatu s červenými prasátky /jak jsem řekl, jsou to oba ještě mírně infantilní mladí, ehm, lidé/, jde otevřít neodbytně zvonícímu Hynkovi.

 

CRRRR, CRRRR.

 

"No jo, vždyť už jdu."

 

Dveře se pomalu otevírají, paprsek osvětlení z chodby dopadá do pokoje a s většícím se úhlem překvapivě roste. "Čauec, Hynku, co ty tady?"

"No snad jste se dneska vrátili, ne? Chci vás přivítat," zahlaholí Hynek, spěchaje k osudným koupelnovým dveřím. S každým centimetrem, kterým se Hynek přibližuje, nervozita roste, Vilém se probouzí ze šoku, vyvolaném směrem Hynkovy chůze, rychle přítele zastavuje a praví: "Ne!"

 

"Co ne, blázínku? Jdu si umýt ruce, dal jsem si zmrzku a mám od toho svinstva celý prsty zaneřáděný."

"Zmrzku?" Vilém čuje čertovinu.

"Co je na tom divného?" překvapeně opáčí Hynek a odloží si huňatý kabát na věšák.

"Venku je mínus patnáct," ozve se dosud mlčící Jarmila.

"No a?" zdánlivě bezelstně pronese čím dál podivnější host.

"Mně to taky přijde divné..." praví Vilém a sahá po zbrani.

"Nech rybičku tam, kde je," procedí mezi zuby Hynek, trojka vlevo nahoře povolí a s cinkotem dopadne na podlahu. "Copak se dá žrát sníh? Dyť do něho chčijou psi. Tak si raději koupím zmrzlinu. Netvrdím sice, že vím, co všechno je v ní namícháno a že z ní nebudu mít ukrutánské bolení, ale stále je ta jistota větší."

 

Jarmile povolí smrtelný výraz ve tváři, respektive si sundá plastikovou masku Kájínka.

 

"To zní rozumně," utrousí Vilém.

"No vidíte!" zvolá Hynek a zabodne dlouhý nůž Vilémovi do oka... Z druhé strany vyleze čepel s kousky mazlavého sena.

"Ty zrádče," křikne Vilém, zabodávaje si rybičku do druhého oka. První protivníkovo bodnutí mu totiž zmátlo orientaci. Jarmila neváhá a kope... Vilém úpí a Jarmila seznává svůj omyl. Dlouze vedený úder agenta Hynka dopadá na zeď, jež se následkem poranění počíná rozpadat, čímž Hynkova drastická demonstrace síly dosahuje svého ničivého vrcholu.

 

"Můžu ti jen ukázat cestu k smrti, Jarmilo, umřít už musíš sama."

"Hynku, ty podlý a zbabělý kojote, jsi zlý a nečestný a tímto tě pošlu do prdele," křičí Jarmila a z její tváře, zsinalé vzteky, odpadávají kusy makeupu. Hynek se jen hluboce zasměje... a potom zkape. Jarmilino slovo má opravdu váhu.

 

Ach jo, chtěl jsem nějaký stylový konec a nakonec tady Jarmila ani nemá koho políbit. Vlastně... Ještě moment, zbývá týpek ve vaně. Ten totiž vstává. Je to X-man, jenž umí procházet zdí, a prostě si dal na svých toulkách ve vaně šlofíka...

 

"Ty... ty... ty? Ty to budeš platiti!" koktá šokovaná Jarmilka. "Kvůli tobě všichni oba umřeli!"

"Kvůli mně?" Neznámý /ano, není to Adidas/ je zřejmě šokován.

 

"Jo, mysleli jsme, že Hynek je ten vrah. Ten chudák nechápal a zabil Viléma."

"A kdo jsi ty, neznámá dívčino?"

"Já jsem Jarmila... Ještě nedávno jsem byla vdaná, ale teď vdova."

"Hynku, Viléme, Jarmilo..."

 

Nonono, X-mane, tuhle hlášku jsem si schovával pro sebe.

 

Náhle se vrtule větráku u stropu, který nebyl, roztočí. X man objal Jarmilu kolem ramen. Políbí se... X-man se zadívá do jejich hlubokoidních očí...

"Víš, Jarmilo, nemohu tu zůstat."

"Proč ne, můj milý?"

"Protože kdybych teď neodletěl, nikdy by sis to neodpustila. Možná ne dnes, možná ne zítra, ale jednou bys určitě litovala."

"To není pravda. Prosím, neodcházej. Co my?"

"Nám zůstane Paříž. Miláčku, už musím."

 

Jarmila se rozpláče a ještě jednou X-mana pevně obejme kolem ramen. Je to tak dojemné, že uroní volty i elektronické spotřebiče, čímž spáchají hromadný zkrat. Listy vrtule se točí čím dál neúprosněji. Oba milenci si řeknou naposledy sbohem... A pak X-man odletí na větráku kamsi do neznáma, daleko.

 

Jarmila se zahledí do zrcadla a promluví ke mně...

 

"Myslím, že je to začátek jednoho velkého přátelství..."

 

No nebudu jí brát iluze, beru gumu a mažu její postavu ze světa literatury.

---