Příběh

Dívala se na něj. Celým tělem se do něj vpíjela. Poslouchala ho, tedy se alespoň snažila. I když příběh, který vyprávěl shromáždění byl velice poutavý, nedařilo se jí to.Minulou noc ho poslouchala, jak se jí omlouvá svou historií, zážitky… Ale teď, teď už se dávno utopila v jeho očích, temných, neproniknutelných, plných jiskřivých záblesků . Zelenkavá barva se ztrácí v rozšířených zorničkách. Jak okouzlující jsou ty oči! Na úzkém profilu jeho tváře se odráží světlo ohně…Jak dlouho se ho nedotýkala? Toužíc přitulit se dívala se, poslouchajíc.Ne příběh, který se blížil k vyvrcholení, ale tlukot jeho srdce,jeho dech, i když seděl zabalen ve svém plášti, opásán mečem ve vyřezávaném křesle daleko od půlkruhu poslouchajících, přesto slyšela. Vnímala každý pohyb jeho očí, jeho těla. Opřená o ruce se zbožně dívala, na něj, jen na něj.
      Krátký pohled, láskyplný a něžný, který jí věnoval, ji hřeje, rozlévá se po celém těle. Stoupá až k tvářím zalitým ruměncem, k studem sklopených očích. Dívala se na něj zbožně, obdivně. Ale proč? Kvůli tomu, že ji uchvacuje jako muž, nebo pro jeho inteligenci, pro to co ví, umí? Snad, že má nějaký cíl, směr? Nebo proto, že jeho energie ji nutí bojovat, vzepřít se, přemoci jeho sílu, pokořit ho, načež se něžně svést do jeho vroucí náruče? Nebo teplé ruce, které jí minulou noc bloudily po těle hledajíc klidný přístav na rozbouřeném těle? Nebo jejich něžné procházky s příjemným, lehkým laškováním, úsměvy? Nevěděla, jen se na něj zbožně dívala, neschopě koncentrovat myšlenky. Milovala ho. Nevěděla proč, ale v jejím srdci vyryl silnou rýhu lásky. Chtěla být s ním. Schoulit se v náručí… Ale musela čekat, trpělivě čekat, než  Starší propustí její lásku, než skončí.
    „Paní, vaše víno.“ S cuknutím se probrala ze svého sladkého zamyšlení. „…Děkuji.“ Rozhlédla se, půlkruh se se zájmem kochal zbraní, kterou se uvolil poslat k prohlédnutí. „Nádherná práce! Kolik byste za ní chtěl?“ tázal se momentálně jeden z trpaslíků. „Není na prodej.“ „Škoda, ale kdyby jste si to rozmyslel…platil bych dobře, umím ocenit nádhernou a skvěle provedenou práci.“ Rozhovor pokračoval. Každý, kdo dostal zbraň do rukou, byl udiven její lehkostí a detailním tepáním.
    Tichá hudba, jejíž lehké tóny protínaly prostor, zesílila. Jemné hraní fléten se setkávalo s hlučnějším brnkáním na harfu. Zaposlouchala se do skladby elfských mistrů.  Její oči se zase vrátily k pozorování okolí.    
    ...„A ta víla měla modré oči, temné jako moře. Rozpuštěné dlouhé vlasy  barvy obilí v červenci, zvlněné do roztomilých kadeří sahajících ji po zadeček. Jen tak nahá stála v jezeře neschopě slova, překvapená mou přítomností. Boky jí omývala chladivá voda. Její bílý krk obepínal stříbrný šperk stočený do spirál, drobných lístečků. Bílé a modré diamanty zabarvovaly vytvarovanou růži…“ Růže? Pohrávajíc si se stříbrným náhrdelníkem, těsně obepínajícím krk s modrou růží uvažovala o jejich prvním setkání.