Kapitola V. ŽÍT NEBO NEŽÍT

V nemocnici jsem také četl. To víte, měl jsem dost času a tak jsem začal hodně chodit do knihovny. Nejraději jsem měl detektivky. Nebyl týden, kdy bych alespoň jednu nepřečetl! Táta byl rád, že mě něco baví a mám co dělat, tak mě při čtení nerušil. Někdy přišel i Radek a četli jsme si spolu. Čas ale utíkal a já měl pocit, že jsem se pročetl k patnáctým narozeninám. Všichni kolem rostli jako z vody. Já se zastavil na sto dvanácti centimetrech. S tím už jsem se ale smířil. Jelikož jsem byl v deváté třídě, byl čas, vybrat si střední školu.Chtěl jsem jí potom na vysokou a tak jsem si vybral gymnázium. Táta to ještě nevěděl, myslel, že mu budu pomáhat doma a nebudu už dále studovat. Nevěděl jsem jak mu to říct. Jedno nedělní odpoledne jsem za ním odhodlaně přišel do garáže, kde právě zpravoval rozbitý noční stolek. Pozoroval jsem ho a čekal, až si mě všimne. Po chvíli se otočil.

 „Co chceš frajere?“

Někdy mi tak říkal, když viděl, že mi není moc do skoku a chtěl mi tak zvednout náladu.

„Víš, tati, chtěl jsem se s tebou bavit o střední škole. Rád bych na gymnázium.“, řekl jsem mu a čekal na jeho odpověď. Táta spustil.

 „Víš Rudolfe,“ oslovil mě a vážně se na mě podíval, „sedni si tady vedle mě“.

 Popošel jsem blíž k němu a vztáhl ruky nahoru. Zvednul mě a posadil na stůl. Hleděli jsme si z očí do očí. Mlčel jsem. Zato táta mluvil. Nikdy na to nezapomenu. Prosil mě, abych nešel dál studovat. Nechtěl, abych tolik času trávil mimo domov. Chtěl, ať jsem raději s ním a tetou. Nevěděl jsem proč. Byli jsme sice odkázáni sami na sebe, ale proč bych měl být celé dny s ním a nic nedělat? Tehdy mi také poprvé řekl pravdu o tom, jak dlouho budu žít. Už několikrát jsem někde četl, že trpaslíci jako já se nedožívají ani třiceti let, ale táta mi vždy odpověděl, že to jsou jiní trpaslíci a já budu žít stejně dlouho jako ostatní lidé. Věřil jsem mu. A to byla asi chyba. Mlčky jsem seskočil a odešel do svého pokoje.

Dlouho jsem přemýšlel. O tátovi. O tom, jak se ke mně zachoval a o tetě, která mi taky nikdy nic neřekla. Hlavně jsem ale přemýšlel o tom, co dál. V duchu jsem si uvědomil, že je mi patnáct a polovinu život mám tedy za sebou. Ostatní mají v polovině života krizi středního věku a já za sebou měl sotva pubertu. Najednou jsem váhal, zda jsem využil svůj čas dobře jestli má vůbec smysl plánovat budoucnost. Najednou jsem si touhou po studiu vůbec nebyl jistý. Nedovedl jsem si představit, že umřu tak mladý a už nikdy neuvidím ty, které mám rád. Jaký smysl by měl můj život, kdybych sám nic nedokázal? Je správné být odkázán na druhé? Jak dlouho budu žít? Mám studovat nebo zůstat raději doma? To byly otázky, které se mi honily hlavou. Věděl jsem,že ani jedno rozhodnutí není špatné. Nakonec jsem usnul
a probudil se až druhý den pozdě ráno. Stále jsem nebyl rozhodnutý, ale musel jsem do školy. Už tak jsem šel pozdě. Na stole jsem měl vzkaz od táty.Psal, že mě nechtěl budit, že po našem včerejším rozhovoru si nebyl jistý, jestli mám jít druhý den do školy. Rychle jsem se oblékl a šel.