Kapitola VII. CESTA JE VOLNÁ

Přihlášku jsem poslal. Vzali mě bez přijímaček. Byl jsem rád. Přece jen jsem si nebyl jistý.
A nerad bych se někde vydal sám mezi tolik neznámých lidí – navíc bych nevěděl, jestli je ještě někdy uvidím. Radek se hlásil na stavební školu. Bylo jasné, e už se nebudeme tolik vídat, ale přece jen jsme před sebou měli ještě celé léto, které jsme si hodlali pořádně užít. Já se teď vůbec snažil užít si každý den. Poslední školní den se blížil a plánů na prázdniny pořád přibývalo.

Najednou  měly stromy zase bohaté koruny a jejich větve se snad tíhou toho horkého letního vzduchu skláněly k zemi. Všechno kvetlo. Teta už zase prodávala v okýnku zmrzlinu. Často jsme s Radkem chodili na citrónovou. Bylo 29.června. S tátou jsme to odpoledne vyrazili do květinářství koupit paní učitelce kytku. Zařadili jsme se do dlouhé fronty. Táta mi řekl, ať si nějakou vyberu. Vybral jsem si růže. Druhý den ráno jsem byl vzhůru o něco dříve. Nemohl jsem spát. Vstal jsem tedy z postele a sedl si v kuchyni ke stolu. Přede mnou byla váza s růžemi. Svým způsobem mi připomínaly mě samotného. Ač se lidem líbily sebevíc, tak brzy vadly. Já se sice lidem tolik nelíbil, ale dlouhou budoucnost jsem před sebou neměl. Za chvíli už ke mně pronikaly skrz žaluzie paprsky ranního slunce. Oblékl jsem se a čekal na Radka.

Zazvonil přesně o půl osmé. Vždy a všude chodil přesně. To byla jedna z věcí, kterých jsem si na něm vážil. Když jsme došli do školy, většina spolužáků už tam byla. Zatímco mezi žáky nižších tříd panovalo bujaré veselí z přicházejících prázdnin, tak u nás visela ve vzduchu jistá melancholie. Tvářili jsme se, že jsme rádi, že už to máme konečně za sebou, ale zároveň jsme si uvědomovali, že už nic nebude jako dřív. Už nikdy nezažijeme jeden z těch všedních školních dnů. Čekalo nás něco nového, neznámého a snad i dobrého. Po rozdání vysvědčení se ozvalo poslední zvonění. Stěny ho ještě dlouho odrážely, jako by si taky odmítaly přiznat, že něco skončilo. Ale i ty stěny to po chvíli vzdaly. A něco opravdu skončilo.

Prázdniny uběhly jako voda. Skoro pořád jsme byli někde u vody. Taky jsem byl na brigádě u tety. Točil jsem zmrzlinu. Teta mi vždycky říkala, že to umím lépe než ona a ani se přitom nemusím hrbit. V tom měla pravdu, záda jsem vážně ohýbat nemusel.

Měl jsem pocit, že stojím na místě s kalendářem v ruce a v jednom kuse ho otáčím. Až jsem otočil i ten poslední srpnový týden. A najednou byl konec. Nebo začátek?

Z mého prvního dne na nové škole jsem byl nervózní dlouho dopředu. Nikoho jsem tam neznal a nevěděl, jak mě mí noví spolužáci přijmou mezi sebe. Doufal jsem, že se nebudou chovat jako malí a předem mě nezavrhnou jen kvůli mé odlišnosti. Jinak jsem byl úplně stejný jako oni, ale to jim můžete říkat milionkrát.  Na co jsem vlastně spoléhal? Na rozumnost, kterou oplývají dospělí? To těžko. Záda dospělých jsem viděl častěji než jejich přívětivé obličeje. Nejednou dělali, že mě neslyší. Ale už jsem si zvykl. Lidé prostě nejsou jen dobří.
A často se chovají zle i k ostatním. Nejen ke mně – trpaslíkovi. Aspoň jsem hned věděl, co od koho můžu čekat.