Mám svého anděla

V naší společnosti je více než normální, že se lidé dělají vtipy z blondýn. Většinou zesměšňují jejich IQ. Ani já nepatřím mezi fanoušky blondýnek. Většina těch, které znám skutečnými blondýnami. Víte říká se, že na každém šprochu je pravdy trochu. Jo jo i blondýna jsou tím důkazem. Opravdu znám pár takových případů. Nicméně na jejich obhajobu musím říct, že existují i chytré blondýny. Plné empatie, radosti, síly a štěstí. A právě tahle blondýnka to měla hodně těžké, protože i o ní běžely ty vtipy. A tak změnila obutí a teď je z ní poloviční červenočerno vláska. Je opravdu moc krásná. Sluší jí to. Prostě má dobrého kadeřníka či kadeřnici, která se perfektně stará o její vlasy. Dneska když moje duše opět dostoupila do stádia PEKLO jsem ale poprvé viděla svého anděla. Rukou mi objímal ramena a říkal, že všechno bude dobrý. Věděla jsem, že všechno už bude lepší. Ten pocit, který vás ujistí o tom, že všechno už může být dobrý. A je to fakt fajn.

Takže ode dneška už vím, že můj anděl nosí to co se mu líbí, že můj anděl je taky jenom člověk. To není zklamání. Je to o tom si toho anděla najít. Nikdo přece neřekl, že anděl musí být bělovlasý stařík v bílém oblečení a s obrovskýma křídlama. Kdo se může pochlubit, že se svým andělem chodí do KFC na Twistera. Já ano. A jsem na to také patřičně hrdá, to si pište!