Jak smysluplná...

Jak smysluplná... zdají se slova prázdná,

před skokem z útesu.

V očích bez děsu,

ve strachu vítězů.

Jak  trápení, ten v srdci bezmocný žal,

stíny noci říkají něco, čemu nechci rozumět, jdu dál.

Svěží jako vítr z hor,

šeptajících hlasů sbor.

Uléhám do mechu, na němž kapky se třpytí

omyjí mi mou duši a pak ji do dlaní chytí.

Odletí mezi mléčnou dráhu, třeba i na Měsíc,

cest takových snad tisíc.