Racionální pohled na svět

Je lehké ptát se člověka na jeho životní názor a filosofii, ale pro tázaného je nesmírně složité odpovědět, zvlášť na tak malém prostoru, jako jsou dvě stránky psaného textu. Jak říká pan Arnošt Goldflam: „Nesnáším, když se mě lidé ptají na otázku a chtějí slyšet naprosto přesnou odpověď; buď ano, anebo ne. Která kniha je Vaše nejoblíbenější?“. Každá mince má dvě strany a každá mince může zůstat stát na hraně nebo se jen lehce pohupovat a nevědět, kam se zvrhne, proto i já nebudu stát pouze na straně racionalistického myšlení, ani proti němu. V této práci se chci zaměřit hlavně na syntézu obou dvou pohledů na svět. Nejdřív by bylo dobré, kdybychom si alespoň zhruba nastínili, v čem se ony dva základní směry liší. Pozitivismus vychází pouze z toho, co je vypočitatelné, matematizovatelné a nevyvratitelně prokazatelné. Nespadá-li nějaký jev nebo situace do tohoto principu, podle pozitivistů prostě neexistuje. Určitě mi dáte za pravdu, že existuje mnoho nevysvětlitelných záležitostí, jako například halucinace, genialita, paranormální jevy (duchové, komunikace s mrtvými, zázraky), jenž lze velmi těžko vyvrátit, ovšem není možné je ani rozumově potvrdit. Na druhé straně barikády stojí mystický, neboli iracionální pohled na svět (dle mého názoru ale není správné tyto dva pojmy zaměňovat). Ten vysvětluje věci fenomenalisticky - můžeme říci, že zde nějaké věci jsou, i když o tom nemáme v podstatě žádný důkaz. Je ale pravdou, že antipozitivisté používají velmi přesvědčivé argumenty, co se opodstatnění jejich přesvědčení týče. Ukázkovým příkladem budiž situace, kdy hovoříte s člověkem a najednou zavřete oči a ona osoba přestane hovořit. Jak víte, že skutečně stojí tam, kde před pár vteřinami stála? Pouze se domníváte, že tam je, a to vše bez jediného objektivního důkazu. To poukazuje na omezenost racionalistického učení – my víme, že tam náš partner stojí, ale podle vnějších znaků to v tu chvíli nejsme se zavřenýma očima schopni dokázat, tudíž partner přestal existovat. Budeme-li se věnovat fundamentu, zjistíme, že rozdíl mezi racionalismem a jeho protějškem v podstatě neexistuje, neboť oba vysvětlují svět stylem „tak to prostě je“. Rozumovému způsobu se nedá upřít to, že se opírá o hlubší úroveň poznatků, o kterých ovšem neví nic, kromě toho, že existují. Například pozitivisté zjistili, že na Slunci probíhají jaderné reakce. To je fakt s nějvětší pravděpodobností nevyvratitelný, ovšem pozitivisté nevědí, čím jsou tyto jaderné reakce zapříčiněny, tudíž řeknou, že „tam prostě jsou“. V tom mají ale stejně velkou pravdu jako lidé, kteří tvrdí, že naše životodárná hvězda čerpá energii z jiného prostoru, z jiné dimenze. Pozitivisté toto kategoricky odmítají, ovšem sami žijí z mnoha hypotéz, které se pouze ukázaly jako „nejpravděpodobnější“. Fakt, že oba dva tábory tvrdí, že jen jejich myšlenka je ta správná, a ať se je někdo pokusí přesvědčit o opaku, mi přijde jako absurdní a nepochopitelný. Abych se konečně dostal ke svému názoru, chci říci, že já se nebráním ani jednomu z pojetí existence naší i celého vesmíru. Jejich spojením mohou vznikat zajímavé věci, jenž nejsou zcela nelogické. Například historie Země. Existuje mnoho neoddiskutovatelných faktů, jenž pocházejí z dílny racionalistů, ovšem na druhou stranu je zde mnoho mezer a bílých míst, na která dnešní nejrozšířenější náboženství (čti věda a technika) jednoduše nestačí. Jedním z těchto míst je třeba začátek života. Je dost dobře nepředstavitelné, jak může na kamenné planetě s čpavkovou atomsférou vzniknout něco tak fantastického a převratného, jako je život – organismy, které mohou činit rozhodnutí, které mohou aktivně zasahovat do dění kolem sebe, ne jen se slepě řídit fyzikálními zákony. Já se řadím do skupiny lidí, která této hybné síle říká duše. Každý živý tvor má duši, která jej činí neopakovatelným a originálním. Racionalisté budou hbitě kontrovat tím, že veškerá mozková aktivita je jen přesun kladného a záporného náboje mezi neurony. Není to nemožné, ale jak si pak vysvětlíme to, že člověk dělá chyby? Že by signály šly po nesprávných spojích? Nikdo to není schopen vysvětlit, ale přesto je podle „rozumářů“ naprostý nesmysl, aby se jednalo o duši, protože ji nikdo nikdy neviděl, neslyšel, nemohl si ji ohmatat nebo se jim prostě nehodí do krámu. Až do teď jsem, jak jste si bezpochyby všimli, vykresloval pozitivistické vnímání světa v dosti negativním světle. To rozhodně není správné, pokud nepřidám také nějaká ta pozitiva. Rozumové vnímání světa a vesmíru nám dovoluje nahlédnout pod pokličku dějů a činností, které jsou normálně lidskému oku a uchu skryty, ovšem není možno zůstat pouze u ptaní se „jak“ – otázka „proč“, ačkoli je dosti svatokrádežná a nezodpověditelná, neztrácí nic na důležitosti, lidstvo jen rezignovalo na její řešení. V mnoha případech se jedná jen o berličku těch, kteří si nechtějí připustit, že pokud se ptáme „proč se tělesa deformují“ namísto „jak se tělesa deformují“, není na tom nic špatného a lze se takto ptát i v moderní vědě. Kapitolou samou o sobě je vztah k bohu nebo jiné entitě, kterou tak nazýváme. Dnes je normální rozdělovat lidi na theisty a atheisty. Nejen podle mě zde ale chybí antitheista. Atheista jako takový je člověk, který žije bez boha, ovšem neříká, že bůh není. Mezi tyto lidi mohu zařadit i sebe. Já se přímo domnívám, že cosi jako bůh skutečně existuje, ale nemám potřebu jej kontaktovat, či jej o něco žádat. Theisty vysvětlovat není třeba a antitheisté tvoří většinu „civilizovaného“ světa a vehementně tvrdí, že bůh není. Vždyť i Pascal řekl: „Děsím se prázdnoty nade mnou“. Chtěl říci, že bez Boha se ani dnešní věda neobejde a nepřímo tak třeba prozíravě poukázal na to, že některé věci prostě rozumově dokázat nejdou, nepůjdou, a přesto jsou. Možná teď má předchozí slova trochu shodím, ale celou dobu se Vám snažím říci jedno – není důležité, ba je to přímo pošetilé ve filosofii porovnávat dvě věci se záměrem zjistit, která je správná. Správná je část každé z nich, tudíž je jen na každém člověku, jak s touto skutečností naloží a zda je schopen oddělit „zrno od plev“. Proto nemohu odsoudit ani racionalismus, ani mysticismus, ale fanatičtí rozumáři i tmáři rozhodně kritiku zaslouží.

---