Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Bylo nebylo jednou jedno království. Spíš královstvíčko. Bylo právě tak velké, že na jeho přehlédnutí stačilo moudrému panu králi jen vylézt nahoru na dřevník. Odtud mohl hnedle vidět, jestli nejposlednější z jeho poddaných náhodou netrpí nouzí a v případě potřeby za ním zaskočit s pomocí. Prohodit s nuzákem pár slov, potěšit ho jimi i drobkem nějakého toho jídla. Pak se mohl vydat zpátky na hrad. Cestou sledoval, jak dospělí pracují na polích či v lesích, děti si hrají nebo jim podle svých sil pomáhají. Poslechl si rozšafné vyprávění moudrých starců i stařenek, přijal od nich nejedno poučení a po návratu na hrad vydal edikt, že se všichni musejí mít ještě o něco lépe.
Takhle vypadá království stvořené pohádkáři dvacátého století. Krása, prostota, titěrnost. Všichni se znají, nikam není daleko. Nakreslí se k tomu obrázky v pestrých barvách, plné usměvavých buclatých lidiček. Pokud je pohádka natočená televizí, vypadají kulisy také tak. A děti, kromě nějakého toho morálního ponaučení, vštípeném Honzou zvaným Hloupý, získají v skrytu duše přesvědčení, že co je malé, to je hezké.
Pak vyrostou a život před ně postaví celý široký svět. Svět lidí s podivnými jazyky i zvyky, svět, který se pěšky neobejde ani za rok. Ale ten svět je daleko, za hranicemi a nemusí se na něj myslet. Jenže pak přijde někdo a řekne: "Pryč s hranicemi!"
Velké dítě se vyděsí. Má se snad ztratit poslední ochrana před tím nedohledným tajemnem? Hrůza. Děs. To nesmí dopustit. Vzhůru do ulic. Kamení na McDonalda! Zapomeňte na Evropskou unii!
Asi by někdo měl vyvinout stroj času a věčné snílky do něj na chvíli posadit.
Cílový čas? Šestnácté století.
Lokace? Svatá říše římská národa německého. Řekněme, kurfiřtství Hohenlozenské. Nebo tak nějak.
Co uvidí? Malý státeček. Malý, ale stále ještě mnohem větší, než největší pohádkové královstvíčko. Podívejte, tamhle je kurfirst. Ale pst, nerušte ho. Má jiné starosti, než se starat o nejposlednějšího ze svých poddaných. Vdává dceru. Je jí už třináct, dost na to, aby se stala zbožím a upevnila nejistou alianci s baronem von Burst. Jeho předešlá manželka, slečna von Blech moc nevydržela, umřela při porodu svého prvorozeného a von Burst svůj vztah s von Blechy ukončil. Je čas tu pakáž společnou silou rozdrtit!
A co na to jeho poddaní? Dospělí dřou na polích, lesích a kamenolomech. Je potřeba připravit zemi také na to, že aliance s Bursty nemusí být věčná. Stavte pohraniční pevnůstky!
Když se večer setmí natolik, že na robotu už není vidět, sejdou se a starci se stařenami spustí své historky. Ti, kteří někdy opustili hranice kurfiřtství vyprávějí o svých slavných časech, kolika Sasům, Prusům, Francouzům, Čechům či Polákům uřízli hlavu, nebo aspoň uši a nos. Ti, kteří zůstali doma kontrují vyprávěním, jak za posledního nájezdu těch samých sousedů skrývali dobytek i sebe v lesích. Stařenky mezitím tiše zavzpomínají, kolik dětí se narodilo necelý rok poté, co kurfiřtstvím prošel pluk najatých spojenců, švýcarských kopiníků. A kolik mladíků jiní vojáci odvlekli s sebou, aby jimi nahradili padlé své kumpanie. Nejedno oko se zaleskne slzami, když se ozve jméno někoho, kdo se již nikdy nevrátil.
Ale jinak je to malé, prosté panství, s dobrými vztahy se sousedy a odnikud není nikam příliš daleko.
Tohle milé děti chcete? Prosím, jak ctěná libost.
Písmák