půlnoční monolog

Utíkám podél kruhové betonové zdi a v té tmě je lež, co stojí za mnou, ještě mnohem šedivější a její smích, ostrý jak obětní nůž, se chladně odráží ozvěnou, protože slzy už zaschly a zbyl jenom zástup solných sloupů, které mě mlčky pozorují svýma opálovýma očima, když vstupuju lidem do myšlenek (to by se dělat nemělo, zvlášť kvůli té studni), jenže to trojité zapískání mě polekalo, až jsem sebou trhla, a ještě trochu zmatená (cestování rychlostí světla je nepříjemné zvláště kvůli časovému posunu vůči vlastnímu tělu) si sedám na zem s hlavou mezi koleny (proč je tak těžké dotknout se bezhvězdné oblohy nahoře?) a křičím tak dlouho, až se svět obrátí naruby – najednou všechno, na co se podívám, se stává mnou, místo toho, abych se já stávala jím, s jedinou výjimkou toho sklíčka z lustru – když jsem se skrz něj podívala, ten znásobený obraz se slil do jednoho, a tak stojím sama naproti sobě a vím, že jedna z nás musí tuhle noc umřít, i přesto, že v zrcadle se neodrážíme ani jedna, a to všechno jenom kvůli tomu, že pořád ještě nemůžu usnout. Tečka.