násilí

         Konec násilí v Čechách

     "A viděl  jsem od Boha  z nebe sestupovat  svaté město, nový Jeruzalém,  krásný jako nevěsta ozdobená  pro svého ženicha. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo."

                         BIBLE, ZJEVENI JANOVO, 21. KAPITOLA

     Tento citát  ze Zjevení nám  zjevuje jediné místo,  kde nebude  žádné násilí.  Násilnost je  přirozená lidská vlastnost. Člověk v každé době v historii používal násilí k dosažení  svých  cílů,  mnohdy  i  k  přežití.  Samozřejmě nejen v Čechách. Zajímavé  na tomto tématu je  už to určení místa. Já osobně  jsem zastáncem pro  Českou republiku jednoduchého názvu Čechy. Nevím ale zda  tím neurážím Moravany a Slezany, kteří jistě do naší republiky také patří. Také nechápu, proč by měl být název Česko pro tato etnika nějakým zadostiučiněním. Zdá  se, že je  podvědomě uspokojuje, že  se památka po našem  praotci pozvolna  vytrácí. To  je jediné  vysvětlení, které pro jejich utichnutí po tomto přejmenování mám.

     Tady se zdá, že odbočuji od tématu. Poznáte však, že ne tak docela.  Možná jste si  všimli, co se  chystám nenápadně naznačit. Ano.  Člověk touží po vlastním  prospěchu a zviditelnění, třebas i na úkor  "souseda". Když se mu jich nedostává, spokojí se alespoň se sousedovou ztrátou. Známé rčení: "Mně nevadí, že mi to prase chcíplo, ale ať chcípne i sousedovi", platí i v tomto  případě. Závist není nic jiného, než násilí v zárodku.

     Člověk používal násilí k získávání území, majetku, moci nebo lidí a dělá to dodnes.  Nemusí to být jen násilí fyzické.  Násilí může  mít i  formou mnohem  nenápadnější. Ať  už zprostředkovaně nebo přímo. Daleko skrytější a tím nebezpečnější je násilí psychické.

     Omezování svobody názoru a útlak menšin, odsuzování lidí k vině  pro jejich barvu pleti nebo  pro jejich oblečení, to je psychické násilí.

     V dnešní  době se hodně zveličuje  násilí rasové. Neříkám, že  není nebezpečné, ale  vzhledem k minulosti  se dnes děje ve směšně malé míře. Sám jsem zarytým nepřítelem rasismu. Připadá  mi to však,  že jeho zdůrazňování  mocní tohoto státu využívají k odvedení pozornosti od násilí psychického. Snad jsem až příliš podezíravý.

     Stala se mi taková příhoda.  Jel jsem se svými kamarády kolem desáté hodiny večerní v metru. Jednoho z těch kamarádů jsem  viděl ten  den poprvé.  Povídali jsme  si a  smáli se. Z přednějšího  vagónu k  nám přestoupilo  několik skinheadů. Nevěnovali jsme jim téměř  žádnou pozornost, ale přesto jsem si všiml jak se rozhodují, jestli  půjdou k nám, nebo k člověku který zamyšleně seděl docela vpředu. Nakonec šli k nám. Chvíli u nás  postávali, než jsem je oslovil.  Na mou otázku jestli něco nepotřebují odpověděli negativně. Potom si jeden z nich stoupnul  před mého nového  kamaráda a zeptal  se ho: "Ty seš anarchista, že  jo?" "Ne," odpověděl obranným tónem. "A proč máš teda růžový tkaničky?" pokračoval skin, ale dalším  rozhovorem se  už  neobtěžoval,  chytil se  tyče nahoře a kopl vyděšeného kluka oběma  nohama do obličeje. Rychle se na něj sesypalo ještě  několik dalších kopanců od ostatních; kopnout  si chtěl  každý z  nich. Zasáhla  mě také rána, ale v tom překvapení jsem skoro  nezareagoval. Útočník se mi omluvil a pokračoval v mlácení  mého souseda. Moji zbylí kamarádi  už stáli  u dveří  a s  vytřeštěnýma očima celou scénu sledovali. Kamarádovi anarchistovi už crčela z obličeje krev proudem a ti s holými  lebkami pomalu přestávali. Já jsem se už vzpamatoval a měl  jsem zuřivou chuť zasáhnout. Pravděpodobně bych nepřežil. Navíc jsem viděl ostatní, kteří napadeného znali  mnohem déle, že  také nečinně přihlížejí.  On si zatím s vypětím  všech sil odsedl na vedlejší  sedačku a při tom křičel: "Nechte mě!" "Nechte  ho," přidal jsem se. Skini kolem  něj prošli  a jeden  se smíchem  řekl: "Necháme  ho!" A udeřil ho  ještě boxerem do  čela. Tam kamarádovi  zůstala hluboká rána, ze které se  valila další krev. Chytil jsem ho kolem ramen a  zvednul jsem ho. Zeptal jsem  se ho jestli je v pořádku. Samozřejmě, že nebyl.  V tu chvíli metro zastavovalo na  Hradčanské. Jeden skin na  kamaráda namířil přes mé rameno střelnou zbraň a  řekl: "Jestli nás práskneš policajtům, tak  nám řeknou tvojí adresu,  my si tě najdem  a zabijem!" Potom všichni rychle zmizeli.

     Nejhorším na  této události neshledávám  událost samotnou, ale důvody,  které k ní vedly. Moc  toho o anarchistech nevím, ale vím jistě, že  je to skupina bojující proti násilí. To, že má někdo  důvod bít takového člověka jenom proto, že je členem jiné skupiny,  to nepochopím. A ještě si říkají vlastenci!

     Jediný způsob,  jak zabránit násilí, je  sebekázeň. A to především kázeň, nebo  spíše morálka, individuální. Jakékoli pokusy o  dosažení kázně společenské  musí být, a  také vždy byly, dalším  násilím. Dokud se každý  z nás svobodně nerozhodne k morálce nejen podle  obecných, ale podle vyšších zákonů,  nebude  násilí  zastaveno.  Míním  zde zákony napsané v Bibli. Zdá se to být zastaralá metoda. Já si myslím, že je spíše  zapomenutá. Jenom  láskou a  odpuštěním lze dosáhnout kýženého klidu. Pak může být i v naší společnosti nový Jeruzalém.