klinická smrt

            Bolest - bolí mě někde něco na těle. Nemůžu se hnout. Strach, co se to děje. Bolí mě někde noha. Na stehně a na holeni. Najednou ležím, ale proč? Neležím, jsem nějak ohnutý a hlavu mám v horizontální poloze. Bolí mě holeň na levé noze a stehno na pravé. Někdo tady je - kde to vlastně jsem? Neslyším sice slova, ale někdo na mě mluví. Probleskl mi před očima hlouček lidí nad mojí hlavou. Vím, že tam byl Vojta. Ale kde se tu vzal? Co tu dělám já? Je tu nějaký pán a nějaké dítě. Dítě se na mě nedívá. Otevírám oči. Vojta se nade mnou sklání a křičí na mě ať dejchám, ať otevřu oči. Hnu se, zvedám se. Pravou nohu mám na zemi. Levá je opřená o lavičku. Hrozně mi hučí v hlavě. Je tu hodně lidí.

            Jsem s Vojtou na hřišti, kam jsme přelezli zeď. Přelezli jsme abychom si nerušeně “zahulili”. Za chvíli sem ale přišlo pár chlápků, nevšímali jsme si jich.

            Vojta mě posadil a pořád na mě křičel ať dejchám. Zkouším sledovat, jestli vážně nedýchám. Dýchám, ale hrozně málo - víc to nejde. Asi jsem usnul. Hrozně mi hučí v hlavě.  Ne - zkoušeli jsme holotropní dýchání. Rozdýchal jsem se zatajil jsem dech a nahrnul kyslík do hlavy. Vojta mi zatlačil na hruď. Na chvíli se mi zatočila hlava, pak jsem se na Vojtu podíval a řekl jsem... nebo jsem jen zakroutil hlavou? ...tak nějak. To jsou poslední myšlenky, co si pamatuji odsuď.

            Pak jsem umřel. Alespoň to tak teď cítím, ale co jsem vlastně “prožíval”? Všechno bylo černý. Ne, vím, že jsem něco cítil. Určitě jsem při tom stál. Byli tam nějací lidé. A teprve potom bylo černo. Teď si uvědomuji, že vše co si pamatuji odtamtud je z doby, kdy jsem se začal probírat. Vlastně je to logické. Duše nemá paměť, paměť je součást mozku. Připadalo mi to, jako když jsem tam byl odvždycky. Život tady na zemi jsem nepotřeboval, nepotřeboval jsem nic. Všechno mi bylo jedno. Když jsem se vrátil, jako bych se musel přizpůsobit. Najednou jsem musel ovládat tělo, myslet, pamatovat...

            Duše žije jen v přítomnosti. Jakmile jsem se vrátil, začal jsem “swapovat” v paměti. Těch pár minut, co ručička na mých hodinkách běžela, tam není, je tam prázdno. Jako bych si poslední okamžiky před odchodem domyslel - bylo to jinak. Vojta říká, že hned jak mi zatlačil na hruď, tak jsem odešel. Vojta viděl, že jsem mrtvý. Byl bezmocný. Nemohl mě udržet na lavičce. Panikařil. Byli jsme na hřišti, kam si pár chlápků v sobotu ráno přišlo zahrát fotbálek. Prý jsem měl křeče, zaťatý zuby a nedýchal jsem. Srdce nebušilo. Po chvíli jsem už nejevil žádné známky života.

            Myšlení člověka v těle je jiné - neustále pracuje s pamětí, přemýšlí, řeší... Hučelo mi v hlavě, měl jsem špinavou levou holeň od bláta. Šel jsem pryč, očistil jsem se sněhem. Vojta na mě pořád mluvil. Říkal, jak to bylo hrozný.

            Ty lidi tam se smáli a ničeho si nevšímali. Připadal jsem si hrozně divně. Bylo mi blbě. Jako bych tu nebyl celý. Byl jsem hrozně prázdný, chtěl jsem zpátky. Netoužil jsem. Bylo mi to jedno. Bylo by mi jedno, kdybych se nevrátil. Chtěl jsem pryč, chtěl jsem to skončit. Všechno jsem Vojtovi tiše komentoval. Vojta pořád mluvil. Cítil jsem se fakt divně.

            Tělo není chrám! Tělo je přebytečná schránka, po smrti není potřeba, duši pak už nezajímá. Smrt je silný “zážitek”.

            Šli jsme na metro. Zastavili jsme se u trafiky. Mluvili jsme. Opřel jsem se o výlohu. Okolo chodili lidi. Vojta řekl, abych se podíval do výlohy jak jsem bílej. Byl jsem úplně bílej. Spíš zelenej. Poloprázdnej. Chtěl jsem pryč. Abych nezapomněl - v hlavě už mi nešumělo. Říkám: “Jdem někam pryč, kde bych mohl domřít, nebo tak něco.” “Kam?” “Já nevim, ty to tu znáš.” Šli jsme na nábřeží. Povídali jsme. Všechno bylo nějaké jiné. Všiml jsem si ruky v kapse - nefungovala. Vyndal jsem jí. Začal jsem křičet: “Podívej se na mojí ruku!” Vojta nechápal. Měl jsem ruku úplně sevřenou a v ní kapesník. Byla to levá ruka. Necítil jsem tlak ani křeč. Najednou, jako kdyby na mě zapršelo. Rozbrečel jsem se. Neunesl jsem to. Vojta mě posadil. Cítil jsem, že se něco stalo. Když jsem se uklidnil, věděl jsem, že to skončilo. “Jsem zpátky celej.” Tak jsem to říkal.

            Šli jsme zpátky. Vojta šel domů, rozloučili jsme se. Už mi bylo lépe. Bál jsem se, že smrt bude mít trvalé následky na můj život. Nevěděl jsem jaké, ale bál jsem se.

            Měl jsem divný pocity: mám pocit, že jdu prázdnou ulicí. Najednou je úplně plná. Jdu pořád dopředu, ale všichni ostatní jdou proti mě. Jdou pořád. Potom mám záblesky: Jdou všichni nalevo. Jdou všichni napravo. Jdou... ...Bylo to hrozný. Chtěl jsem svoje zážitky napsat. Všechny. Bylo jich tak moc! Hledal jsem obchod, kde bych koupil papír. Tužku jsem měl v kapse. Vstoupil jsem do Pronta. Snažil jsem se chovat přirozeně. Ptám se prodavačky: “Dá se tady koupit papír, nebo něco takovýho?” “Bohužel, tady ne. Nejblíž v K-martu.” “Děkuju.” Zatvářil jsem se vděčně, ale že je to daleko. Šel jsem ven. Byli tam dveře s infra. Měl jsem strach, že nebudou fungovat. Byl jsem už tak blízko a pořád se neotvírali! Prošel jsem skrz. Slyším, jak se dveře otvírají. Najednou jsem zase před nima. Vidím, jak dorážejí k futrům. Teď jsem teprve prošel. To bylo divné. Chtěl jsem to napsat. Šel jsem do metra. Vidím trafiku, tak jsem vešel dovnitř. Na prodavačku opakuji svůj dotaz. Nabídla mi bloček za deset korun. Okamžitě jsem zaplatil. Už dole v metru jsem začal psát. Nepotřeboval jsem inspiraci. Psal jsem svoje myšlenky, jak jsem si je pamatoval od začátku. Všiml jsem si, že je to jiné, než vše, co jsem dosud četl. Psal jsem napřeskáčku. Myšlenky tak vypadají. Nedokázal jsem psát tři nebo čtyři myšlenky najednou. Bylo toho moc. Snažil jsem se to alespoň srozumitelně uspořádat. Chronologicky to v žádném případě nešlo.

            Všiml jsem si, že mám napůl rozepnutou bundu. To jak jsem vyndaval tužku z kapsy. Musel jsem se chvíli soustředit na to, že mám tělo. Napadlo mě, jak vlastně vypadám. Nemám rozepnutý poklopec? Ne. Kolem mně bylo spoustu lidí. Nevnímal jsem jestli jsou to muži nebo ženy. Ty pocity byli navíc.

            Zapomněl jsem říct, že jsem byl v obchodě pro pití. To byl ještě Vojta se mnou. Nedokázal jsem otevřít lednici. Bylo to ještě dřív, než jsem se úplně vrátil.

Mám jít k babičce na oběd. Zvoním, soustředím se, abych vypadal normálně. V ruce mám pořád zápisník. Dal jsem si ho do kapsy. Otevřel děda. Řekl jsem ahoj. Děda se na mě podezřívavě díval. Asi jsem vypadal blbě. Najedl jsem se. Koukal jsem na televizi. Nad vším jsem přemýšlel úplně jinak. Pak jsem si lehl. Probudil jsem se pořád unavený a slabý. Chtěl jsem zkusit co mozek. Přemluvil jsem dědu, aby si se mnou zahrál šachy. Dvakrát jsem vyhrál. Bylo to v pohodě.

            Co bude v noci. Večer jsem se bál jít spát. Ráno jsem se probudil a žádný zlý sny jsem neměl. Nemohl jsem o tom přestat přemýšlet. Byl jsem pořád unavený. Byla neděle, tak jsem šel do shromka. Pár věcí mě oslovilo, ale nedokázal jsem se soustředit. Můj mozek pořád filosofoval. Před smrtí  jsem se nestihl ani pomodlit. Co vlastně bylo pak. Žádný láskobytosti, tunely a podobně! Z takových věcí si nepamatuji nic. Ale nebylo to skvělý. Bylo to černý. Nelíbilo se mi to. Už to nikdy nechci. Tady na tom světě mě to taky nebaví. Nic mě tu nedrží. Přemýšlím, jak spáchat sebevraždu, aby to nebyl hřích. Zkusit znovu holotropní dýchání?

            Vlastně jsem tady díky tomu, že jsem věřící a díky Vojtovi, že mě volal zpátky. Když jsem se vrátil, vůbec jsem nevěděl, kde jsem. Já jsem prožil klinickou smrt! Vážně to bylo divné. Klinická smrt je blbej název. Prostě smrt! Představuji si doktory, jak se klinicky mrtvé tělo snaží udržet naživu. Né, tak to nebylo. To tělo jsem vážně vůbec nepotřeboval. Trvalo to dlouho, ale nebyl tam čas. Čas se dá měřit. Váže se na něj nějaká minulost. Minulost je závislá na to m, že ji chápeme. Když nevím, co to minulost je, nemohu ji absolutně chápat.

             Tohle píšu už  v neděli večer. Špatně se mi vzpomíná na co jsem vlastně myslel. Jsem sice unavený, ale jinak se cítím v pořádku. Nic divného už se neděje. Snad jen ten nezájem. Jsem úplně pasivní vůči svému okolí, vůči věcem, o které jsem se dřív zajímal. No, teď zjišťuji, že to není tak docela pravda. Zrovna se na mě totiž v metru lepí docela hezká holka. Ale pořád píšu. Totiž, jsem opřený zády o dveře a ona si stoupla asi jen třicet centimetrů ode mne. Dívá se mi přes rameno. Jsem normální. To je konstatování.

            Moje myšlenky už nejsou tak zajímavé a neobvyklé. Něco se v mém životě stalo, ale zásadní následky to nemá. Jenom přemýšlím trochu jinak. Holotropní dýchání už zkoušet nebudu. Vím že jsem neprožil normální zážitek z holotropního dýchání. Ale riziko, že by to bylo stejný už podstoupit nechci.

            Ve smrti se něco dělo, nevím ale přesně co. Možná kdyby to trvalo déle. Řekl bych, že je černo a člověk čeká na poslední soud. Nepřemýšlí nad ničím.

            Teď se dívám na smrt úplně jinak. Když jsem ráno viděl v televizi kaskadéry, už jsem je neobdivoval. Pokládal jsem je za blázny, co nevědí, co je smrt. Život je legrační. Je to stereotyp. Nemám rád stereotyp. Většina mladých lidí, které znám, nemá ráda stereotyp. Snaží se sami sobě život zpestřit. Drogy, automaty, sex. mělo by se s tím začít něco dělat. Ráno jsem podepsal petici pro změnu zákona týkajícího se hracích automatů, ale co ty ostatní věci. Je proti tomu svět bezmocný? Bezmoc je hrozná věc. Napadlo mě vymyslet mladým lidem nějakou ušlechtilou zábavu. Vzít přitom v potaz lenost této generace. Asi je to těžké.

            Nejspíš začnu kouřit. V osmnácti na to není brzo. Přestalo mi záležet na těle. Víc mi záleží na duši a na tom, jak se právě cítím. Naštěstí zdraví je nepřímo závislé na pocitech. Takže se třeba nepůjdu ohřát do centra požáru. Kouření je trochu zvláštnost. Dodává pocit klidu, mladé generaci také  pocit vyspělosti. Jeho nepříznivé účinky na tělo se akumulují a projeví se až později. Třeba prostřednictvím rakoviny. To musí být hrozné umírat pomalu a vědět, že umírám. Lidé si vždy najdou nějakou výmluvu. Vzpomněl jsem si na jeden starý film, nějaký pán tam říkal, že kouří protože je to zdravé na plíce. Legrační. Ať mi nikdo netvrdí, že na trávu neexistuje závislost. Dnes už je to víc než týden. Je 16. 2. 1997, neděle. Možná, že záleží na definici závislosti, ale podle mě už jsem závislý. Spočívá to v tom, že bych si hrozně rád dal. A prostě nechci dělat nic, co by to mohlo ohrozit. Třeba odjet do Kanady, nebo tak něco. Chtěl bych drogu mít u sebe a smět si kdykoliv dát. Neříkám, že bych udělal cokoliv, ale udělal bych dost pro to, abych ji měl. Naštěstí jsem si předsevzal, že si ji nikdy nekoupím. Ještě nikdy jsem na ničem závislý nebyl.

            Představte si půlkruh, jako kolíbku. To je život, na levé hraně kruhu začíná a končí smrtí. Mně se stalo něco zvláštního. Ten půlkruh se uprostřed přelomil, a jsou z něj kolíbky dvě. Navzájem spojené.

V tom zlomu jsem prožil smrt. Prostě si buduji nový pohled na svět.