vojto

Vojto! Ty jsi můj nejlepší kamarád.

Víš, snad bych se měl radši ptát

proč svět měl, co já jsem Ti nemoh’ dát.

Proč Ti svět dal lék na Tvý chromý srdce.

A když už ten lék nechceš, vzít si ho musíš přece.

Zlý vzpomínky se ztrácí v ještě hlubší řece.

Moc rád na nás dva vzpomínám

To bylo tehdy, tos’ ještě nebyl sám.

Jak se směješ, když Ti blbosti povídám.

Jsi ten nejnádhernější človíček, co já znám.

Tys věřil, že zaprší, když budeš chtít.

Jen s’ to dořek’, a hned se to začlo dít.

Tyhle vzpomínky mi nikdo nesmí vzít.

Ale ve chvilce se vítr zvedl, les jen zašuměl.

Jsem moc slabej, než abych tomu rozuměl.

A vytáhnout Tě zpátky jsem už neuměl.

Projít si to znovu, snad bych se poučil.

Jenže tenhle slaďák už nemá další díl.

Od tý chvíle, cos’ ztratil cesty cíl.

Co Tě, řekni, co Tě na drogách tak láká?

Tos’ přeci musel vědět, že  kdo ze skály skáká,

spíš s sebou vezme kolem letícího ptáka,

než by se zachránil a žít začal znovu.

Marně jsem volal, křičel: „Vojto pojď domů!“

Teď bych nadával, jenže vono není komu.

Když jsem slyšel to jméno, nechtěl jsem věřit,

že ho znám, že jsem s ním měl života kus prožít.

A chtěl jsem jenom Boha všemocného prosit.

Ať se mi to jen zdálo a toho kámoše jsem neměl.

Ta slova mi zní v uších, jak studená ocel:

„Fando víš, Vojta Mestek umřel“.