Poslední let

            Oldřich si na koženém křesle v letištní hale pročítal mnohojazyčnou informační brožuru určenou cestujícím čekajícím na svůj let. Pravicí lovil ve své krosně, jenž mu stála při pravé noze.

            „Copak hledáš, miláčku?“, zeptala se Irena.

            „Svačinu, dostal jsem hlad,“ řekl Oldřich s levou rukou položenou na břiše.

            „Tu mám přece u sebe, už jsme ti ji tam nestihli dát,“ odpověděla Irena usměvavě.

            Oldřich pozvedl obočí, vytáhl ruku z batohu a významně pozvedl na svou ženu ukazovák. Hladovýma očima sledoval každý její pohyb, už se nemohl dočkat svého chleba s máslem, hořčicí a anglickou. Irena se pousmála, řekla: „Čáry máry fuk!“ a hbitě vytáhla ze své příruční tašky jídlo zabalené do papírového ubrousku.

            „Tak prosím, ať ti chutná,“ přála vlídně.

            „Děkuji, určitě bude,“ řekl přesvědčeně.

            S chutí zabořil svá otevřená ústa do dvou na sobě položených krajíců a s vervou šelmy trhající svou kořist odtrhával sousto po soustu. Spokojeně přežvykoval, z jeho očí sršela radost a spokojenost. Z amplionů se ozvalo jugoslávské hlášení o přípravě k odletu.

            „Tak, jdeme, pojď. Dojíš to cestou,“ řekla Irena.

            „Nééé, zrovna v tom nejlepším? Poletíme později!“, pravil Oldřich žertovně.

            „Hm,“ pousmála se, „to není špatný nápad,“ reagovala Irena shodně. „Tak pojď už.“

            Oldřich se s absolutní nechutí zvedl z pohodlného křesla, z úst mu trčel chléb v ubrousku. Mezitím se snažil na sebe navléknout krosnu, kterou přenesl na pojízdný pás. Poté pomohl Ireně s jejími zavazadly a oba spokojeně odešli k odbavovacímu terminálu, kde je už čekala osobní prohlídka a kontrola letenek. Vše proběhlo v pořádku a Oldřich s Irenou došli na runway, kde už stálo připravené obrovské dopravní letadlo.

            „Tak a můžeme se loučit s Jugoslávií,“ řekl Oldřich posmutněle.

            „Tak, tak,“ přitakala mu Irena.

            Nastoupili po přistavených schůdcích dovnitř, našli si svá místa k sezení a oba se už nostalgicky dívali ven malým oválným okénkem.

            „Ale bude mi to chybět,“ pravil Oldřich.

            „Mně taky, kdo ví, kdy se tu zase dostaneme,“ řekla souhlasně Irena.

            „Doufám, že brzo, nevydržím čekat dlouho. V tomhle jsem ras, však mě znáš,“ řekl dobrácky.

            „Znám, znám,  a nedám,“ řekla Irena významně pohlížeje na svůj nový prsten osazený rubínem.

            Oldřich si všiml, jak si Irena natáčí ruku, aby se kochala pohledem na svůj nový dar a nadhodil: „Líbí?“

            „Hmmm, líbí, a moc. Jsi zlatý, už vím, proč mi tě závidí i holky v práci,“ pravila vděčně.

            Vtom se mezi cestujícími objevila mladá letuška, aby přišla podat základní informace o dění před odletem.

            „Dobrý den, soudruzi a soudružky. Vítejte na palubě letadla společnosti Aeroflot, kterým vás dopravíme až domů, do Bratislavy a poté do Prahy. V případě jakýchkoli dotazů se obracejte na mě a kolegyně, k dispozici je vám i kapitán. V průběhu letu vám budou nabízeny nápoje a drobné občerstvení. Toalety jsou umístěny vždy v blízkosti nouzových východů, které najdete po obou stranách za mnou, uprostřed letadla a na jeho konci. Nyní se prosím připoutejte, letadlo je připraveno ke startu. Přeji vám za celou naši posádku příjemnou cestu.“

            Pasažéři uctivě zatleskali letuščiným instrukcím a započali vzájemné polohlasé debaty.

            Oldřich i Irena se o sebe vzájemně opřeli a usnuli.

            Probrali se až před příletem do Bratislavy, kdy je vzbudila letuška s prosbou, zda by se opět mohli připoutat.

            „Jé, Blava, ještě chvilku a budeme doma,“ řekla Irena nadšeně.

            „Hmmm, Praha,“ podotkl Oldřich znuděně, „co nás tam ještě vlastně čeká? U toho moře to bylo všechno poprvé, všechno bylo nové, krásné, zajímavé. Prahu už známe jak svoje boty, už nás nemá čím překvapit,“ stěžoval si.

            „Ale no tak, nesmíš to všechno vidět tak černě. Někde máme svůj domov a věřím, že někde podvědomě cítíš potřebu se tam vrátit.“

            „Asi jo, máš pravdu,“ pravil souhlasně.

            Irena se živila jako psycholožka v motolské nemocnici, takže svých znalostí a dovedností často užívala i na svého manžela. Valná většina jejích snah byla úspěšná, což pro ni představovalo patřičnou motivaci a důvod, proč se svého povolání a zároveň poslání nevzdávat.

            „Co bych si bez tebe počal?“, uvažoval Oldřich nahlas.

            „To si netroufám hádat,“ řekla Irena s úsměvem.

            Během následujících deseti minut společně snědli svačiny a letuška opakovala informace přistoupivším cestujícím, i těm, jenž již letěli z Jugoslávie. Oldřich s Irenou se opět pohroužili do spokojeného bdění, Irena obzvlášť plna očekávání a radosti z návratu domů. Ne že by se jí u moře nelíbilo, byla nadmíru spokojena, ale dle jejích slov: „Doma je doma.“

            Monstrózní stroj s více než stovkou pasažérů se odlepil od vzletové dráhy a odhodlaně se vznášel směrem k azurově modré obloze, kde pak poklidně plul mezi mraky směrem na Prahu.

           

            Piloti dostali vysílačkou informace, že se na české straně tvoří první ranní mlhy, a ať jsou proto dostatečně opatrní. Vysílačkou dali na vědomí, že zprávu přijali a určitě se jí budou řídit. Piloti počítali s náhlou  změnou povětrnostních podmínek a zhoršenou viditelností, nemohli však předpokládat výpadek výškoměru, který byl zrovna v té chvíli jejich jedinou pomůckou pro šťastné přistání.

 

            Hodiny ukazovaly devět hodin a čtyři minuty, když si první pilot všiml, že ručička výškoměru se protočila a zůstala toporně zvednutá kolmo nahoru.

            „Co to sakra je?“, podivil se, poklepávaje na sklíčko výškoměru.

            „Do prčic, jak na potvoru zrovna teďka,“ řekl druhý pilot.

            „Budeme muset letět po paměti, jinak nevím, co bysme dělali, kde tu chceš nouzově přistát?“

            „Už jsme skoro v cíli, musíme to zvládnout,“ snažil se povzbudit kolegu druhý pilot.

            „Nic jiného nám nezbývá,“ dodal.

           

            Manželé v důchodu zrovna svědomitě obdělávali zahrádku, připravovali ji na zazimování. Byli zvyklí, že jim občas jakékoli letadlo proletí jen několik málo desítek metrů nad komínem jejich domu, ale výška, v jaké proletělo nyní, je samotné překvapila. Okamžitě přestali kopat a rýt a udiveně pozvedli hlavy k bílé obloze, kde spatřili jen obrysy letadla. Mlha byla tak hustá, že víc nemohli vidět. Najednou letadlo ztichlo a celou oblast zahalilo netypické ticho.

           

            Náhlé ticho vyrušilo z dřímání i Oldřicha, který hned vytušil, že něco není v pořádku. Snažil se zachovat si chladnou hlavu, při pohledu na spokojeně spící Irenu ji pouze opatrně odsunul, vstal ze sedadla a vydal se ke kabině pilotů. Zaťukal na dveře,  v nichž se po chvíli objevila letuška.

            „Co se prosím vás děje? Proč je tu takové ticho?“, vyzvídal Oldřich nejistě.

            „Nic,“ koktala letuška, „jen malý technický problém.“

            „Nelžete mi! Jste nervózní!“, okřikl ji Oldřich. Přidalo se k němu i několik dalších cestujících, které taktéž zaujalo nezvyklé ticho.

            Než se všichni nadali, letadlo škrtlo o střechu jedné ze zahradních chatek a následně se nekontrolovatelně sesunulo k zemi. Ozvala se obrovská rána, letadlo se rozlomilo na několik velkých kusů, vlivem rychlosti, kterou se řítilo, si bez problémů proráželo cestu mezi hustými stromy, bořilo vše, co mu stálo v cestě – nemilosrdně pohřbilo několik chatek, domků, budek a v neposlední řadě i dvě auta.

 

            „Co to bylo?“, ptal se důchodce své ženy, když uslyšeli ten nepopsatelný rachot.

            „Nevím,“ odpověděla a popošla o několik kroků směrem k silnici vedoucí kolem zahrady. Odtud si všimla hustého dýmu, který se valil z blízké zahrádkářské kolonie. „Asi spadli!“, vyjekla zděšeně.

            „Pojď!“, křikl muž rozhodně a rozeběhl se k brance, odkud následně vyběhl přímo k zahrádkám, od nichž bylo vidět černý dým.

            „Ale Otto!“, volala za ním žena, „Kdo ví, co se tam stalo! Vrať se!“

            „Tak víš co? Zůstaň tady a počkej na mě!“

            Sotva se dostal k nejbližším chatám u silnice, naskytl se mu hrůzný pohled na hořící trosky letadla, které mu před několika vteřinami proletělo nad hlavou. Mezi troskami se povalovaly kabelky, papíry, kusy oblečení i lidských těl, která byla v té rychlosti vlivem nárazu roztrhána.

            „Proboha!“, řekl si pro sebe zděšeně, když si uvědomil vážnost situace a její bezvýchodnost. Uvědomoval si, že sám tady nic nezmůže. Šokovaný Otto se obrátil zpátky a běžel zpátky za ženou zavolat pomoc. Vtom už na letišti věděli, že letadlo zmizelo z dosahu radaru a nelze s ním navázat spojení.

 

            „Halo? Tady letový dispečink, hlásím zmizení letadla linky AC1546792G z Bratislavy do Prahy z dosahu radaru!“, sděloval údaje do vysílačky pracovník letového provozu.

            „Rozumím, pokusíme se navázat spojení s ostatními, třeba o něm budou vědět,“ ozvalo se z druhého konce.

 

            Mezitím už Otto doběhl domů, kde všechno řekl manželce.

            „Vážně?“, zeptala se nevěřícně. Zdrcená se usadila do křesla v obývacím pokoji a přemýšlela, jak se to jen mohlo stát. Otto už stál u telefonu a volal záchranku.

            „Tak co?“, ptala se zamyšleně, jakoby duchem nepřítomna.

            „Říkali, že pošlou co půjde,“ oznámil jí Otto, „Jdu tam, určitě to někdo přežil!“

            „Neblázni!“, vykřikla zděšeně, „co když se ti tam něco stane?“

            „Neboj se, o mě strach mít nemusíš,“ řekl konejšivě a v cuku-letu zmizel za rohem.

 

            „Bože, zač nás tak trestáš?“, ptal se sám sebe, když se vrátil zpátky na místo a bloudil mezi změtí trosek, sedadel, zubožených těl, osobních věcí a papírů. Odevšad se ozývalo naříkání, sténání, volání o pomoc, Otto tam  byl jediný zcela v pořádku a nevěděl, kam dřív skočit. Jeho pohled se zarazil na asi dvanáctiletém chlapci, který ležel zaklíněn mezi dvěma sedadly uvnitř roztrženého trupu letadla. Otto nečekal ani sekundu a okamžitě přiběhl chlapci na pomoc. Až po zvednutí jednoho sedadla teprve uviděl, že mu sedadlo promáčklo hlavu a nedalo mu tak jedinou šanci zabojovat o přežití. Otto se však nevzdával naděje a hledal dále.

            Zrovna v té části, kde našel chlapce, nikdo z cestujících nepřežil. Zkoušel to tedy ve vzdálenějším místě, v utržené přídi, která byla snad nejdále od silnice. Tam narazil na Oldřicha a další tři lidi, kteří měli to štěstí, že v osudný okamžik stáli u dveří do kabiny a následky nárazu se v tomto místě projevily snad nejméně. Oldřich sice byl v bezvědomí, ale jakmile jej Otto propleskl po tvářích, probral se.

            „Uf,“ oddechl si, když viděl, jak se otevřely Oldřichovy oči.

            „Co to je? Kde to jsme?“, ptal se Oldřich zmateně.

            „Hlavně klid, pojďte, odvedu vás do bezpečí,“ ujišťoval jej Otto.

            Když Oldřich viděl všechnu tu zkázu, první, kdo se mu vybavil, byla Irena: „Kde je moje žena?“

            „To nevím, nevím, kdo je vaše žena, pojďte,“ říkal Otto, podpírající Oldřicha v podpaží a snaže se jej odvést pryč.

            „Ireno!“, zvolal útrpně. „Ireno!“

            Chvíli čekal na jakoukoli odezvu, akorát se z povzdálí ozývalo volání o pomoc a sténání, Irenin hlas však neuslyšel. Zcela intuitivně se rozhodl jít se podívat na místo, kde seděli. Sedadla nebyla na svých místech. Akorát pod sedadlem, jenž stálo před nimi, našel kus čísi ruky, bezpečně poznal, že jde o ženskou ruku. V prvním okamžiku jej natáhlo na zvracení, nervy však potlačil a zaměřil se na prsten, který se vyjímal na prsteníku. „Ireno!“, zakřičel nevěřícně. „Ireno! Kde jsi?! Ireno! To není možné! Kde je?! Kde je moje žena?!“, ptal se hystericky Otta, zuřivě třásající jeho rameny.

            „Pane, pojďte, já opravdu nevím, kde je, pojďte už,“ snažil se Oldřicha už konečně odvést do ústraní.

            „Ne! Nikam nejdu, dokud neuvidím svoji ženu! Ireno!“, volal stále dokola, když se mu podařilo vytrhnout se z Ottova sevření a zmateně pobíhal mezi těly, která byla poházena všude okolo. Přitom nejednou zakopl o čísi hlavu nebo nohu, jen se podíval, komu, a když viděl, že dotyčnému je to už jedno, bez rozvahy pokračoval v zuřivém hledání. Na Irenu narazil po asi třech minutách, poznal ji však jen podle oblečení a nohou, zbytek jejího těla byl tak zohaven, že nechtěl přijmout tuto krutou realitu. „To ne! To se mi jenom zdá! To je jenom sen!“, říkal si.

            „Není,“ řekl chroptivým polohlasem zraněný muž ležící opodál.

            „Mlčte! Je to sen! Vy mi lžete! Vy jste taky sen!“, křičel nevěřícně.

            „Sakra, jí už nepomůžete, mně ano, pomozte mi,“ pravil muž, „Prosím!“

            „Co to kecáš?!“, vyjekl Oldřich nasupeně. „Moji ženu urážet nebudeš!“, křičel na něj, klesaje k němu ve snaze jej napadnout. Muž byl díky charakteru zranění tak zesláblý, že ani neměl síly se bránit.

            „Co to sakra děláte?!“, křičel Otto, když viděl zuřícího Oldřicha, jak mlátí bezbranného zraněného muže.

            „Chtěl, ať mu pomůžu a vykašlu se na svoji ženu!“, vysvětloval se stékajícími slzami po tvářích.

            „Ale uvědomte si, že jí už opravdu nepomůžete,“ řekl Otto tiše. Věděl, že tato metoda na lidi v šoku zabírá nejlépe.

            Oldřich se naposledy ohlédl za Irenou a nezbývalo mu, než souhlasně přikývnout a začít pomáhat těm, kteří pomoc opravdu potřebovali a měli stále šanci přežít.

 

            Sotva začali poskytovat první pomoc nejblíže se nacházejícím postiženým, z dálky se ozýval sílící zvuk houkaček.

            „Vida, pomoc už je na cestě,“ řekl Otto ve snaze uklidnit všechny ty, kteří jej slyšeli.

           

            Během několika minut už se všude mezi troskami a zraněnými pohybovaly desítky požárníků, policajtů i lékařů a saniťáků.

            Oldřicha najednou začalo silně bolet břicho, stěžoval si na křeče.

            „Nerad bych to podcenil, vezmeme vás do nemocnice,“ oznámil mu ošetřující lékař.

            „Ale co bude s mojí ženou?“, ptal se Oldřich, „Leží tamhle,“ ukazoval na její mrtvolu.

            „Tu odvezou na patologii, kde se budou zkoumat příčiny její smrti,“ musel smutně konstatovat.

            „Ne! Irenko! Vrať se mi! To mi nedělej! Né!“, křičel za sebou z nosítek, když jej odnášeli do sanitky.

            „Dejte mu cestou něco na uklidnění, je v hodně velkém šoku,“ sdělil lékař svému kolegovi.

           

            Otto se nakonec aktivně zapojil do záchranných prací.

            „Kdo jste?“, zajímal se lékař, když viděl Otta, jak poskytuje první pomoc mladé ženě s otevřenou zlomeninou vřetenní kosti a bodnořeznými ranami po celém těle.

            „Promiňte, jsem Otto Hlinomaz, jsem už v důchodu, ale léta jsem pracoval v červeném kříži, bydlím kousek odtud,“ pravil zasvěceně.

            „Aha, tak to jo, já už se bál, že jste s nima letěl, to byste měl asi obrovské štěstí,“ řekl lékař s jistotou.

            „To bych teda měl.“

            Otta zaujalo dění u trosek ocasu, kde se snažila pětice požárníků zklidnit muže v šoku, který všude kolem sebe zuřivě máchal rukama a zbylou nohou. Evidentně se nehodlal podrobit lékařům a jejich snaze muži pomoci.

            „Můžu nějak pomoci?“, zajímal se ihned po svém příchodu k nim.

            „Ne, běžte pryč, tady nemáte co dělat!“, napomenul jej jeden z požárníků.

            Otto jen sklopil hlavu a tiše sledoval průběh záchranných prací. Nejvíce jej zaujal právě onen rozrušený muž, s nímž měli co dělat i čtyři statní požárníci.

            Ležel na zbytku křídla, zřejmě se jim podařilo ho na něj dostat, a útrpně křičel. Přes těla požárníků Otto neviděl, co s mužem je, zjistil to až po příchodu lékaře, který s sebou přinesl hodně obvazového materiálu. Muž přišel při nehodě o velkou část levé nohy, zůstalo mu všehovšudy půl stehenní kosti, a to ještě její třetina zůstala zcela obnažená. Nohu lékař zaškrtil škrtidlem, ránu překryl několika vrstvami krycího materiálu a převázal několika obvazy. Nařídil urychlený převoz do nemocnice. Otto díky zkušenostem z kříže moc dobře věděl, že ztráta nohy bez včasné pomoci stojí člověka život.

            „Hotová apokalypsa,“ řekl Ottovi zničehonic jakýsi vlídný saniťák, když kličkoval s nosítky mezi těly.

            „Ano, přesně tak! Bůh nás potrestal!“, křičel za ním Otto.

            „Čest práci, soudruhu, můžete jít s námi?“, ptal se Otta muž v zelené uniformě s pistolí u pasu.

            „No a co mi chcete?“

            „Chtěli bychom s vámi mluvit, vy jste tady od začátku?“, vyzvídal policista.

            „Ano, proč?“

            „Pojďte s námi do auta, vyřešíme to tam, tady se to přece nehodí,“ navrhl policajt.

            Otto bez jakýchkoli námitek odešel s policajtem do auta a dovolil si je pozvat k sobě domů.

            „Tam už nebudu nic platný,“ pravil Otto smutně při pohledu z okénka automobilu, jímž jej odváželi domů.

            „Určitě jste pomohl jak jste jen mohl,“ konejšil ho policajt.

            „To doufám. Víte co to je, pracovat dvacet pět let pro červený kříž a v důchodě se dočkat  tohohle?“

            „No jak vidíte, tak nevím, ale jste mou první takovou zkušeností,“ řekl policajt usměvavě.

            „Tak to je mi velkou ctí,“ pravil Otto pokorně.

 

            „Helenko, dovol, abych Ti představil pány od bezpečnosti, mají na nás pár otázek,“ spustil na ni Otto v obývacím pokoji, když přivedl oba muže v uniformách.

            „Otto, to jsem ráda, že se ti nic nestalo! Běž se umýt!“, nabádala jej starostlivě.

            „Dáte si kávu nebo čaj?“, nabízela Helena.

            „Ne, ne, děkuji,“ řekli oba téměř jednohlasně.

            „Smím vědět, co vás zajímá?“, ptala se zvídavě.

            „Ano, smíte. Vy jste byla u toho, jak se to stalo?“

            „No to víte, že jo! Zrovna jsme si připravovali s manželem zahrádku na zimu, a vtom nám nad hlavama proletělo letadlo, neviděli jsme ho úplně jasně, protože byla hustá mlha, jenom obrysy jsme viděli, a potom ztichlo a byla slyšet obrovská rána,“ popsala horlivě situaci tak, jak se jí v živé paměti naskytla před očima.

            „A něco dalšího se dělo?“, ptal se policista dál.

            „No, po té ráně bylo ticho a Otto, můj muž, se šel podívat k plotu, co se stalo. Viděl, jak  se z lesa kouří a to by nebyl on, kdyby se tam nešel podívat.“

            „A pak?“

            „Pak tam chvíli pobyl a za chvilku už byl zpátky, to mi už řekl, co se stalo. To víte, já takové věci nesu dost blbě, a tak jsem si jen sedla do obýváku a nemohla jsem uvěřit tomu, že jenom o kus minuli nás dům. Manžel pak zavolal telefonem pomoc a běžel zpátky. Pracoval u červeného kříže, takže měl problém odolat.“

            „Dobře, děkujeme moc, to nám stačí, mějte se hezky, sbohem, paní Hlinomazová,“ rozloučili se a odešli.

            „Kde jsou?“, ptal se Otto překvapeně, stoje ve dveřích obývacího pokoje a utíraje si osuškou mokrou hlavu.

            „Už odešli,“ oznámila mu Helena suše.

            Otto se po skončení všech prací spojených s odstraňováním následků zajímal o Oldřichův stav. Dozvěděl se, že jeho zranění se zprvu nijak neprojevovala, ale jejich zákeřnost spočívala v tom, že jej nepozorovaně ničila zevnitř. Jeho křečovité bolesti břicha, na něž si stěžoval až téměř půl hodiny po nárazu, byly projevy rozsáhlých vnitřních zranění. Absolvoval celkem tři velmi náročné operace. Zemřel v nemocnici dva týdny po nehodě. Nakonec se dočkal brzkého shledání s Irenou a už spolu mohli zůstat na věky jeden vedle druhého.

 

            Následky nehody požárníci a technické služby odstraňovali ještě několik dní po oné osudné události. Otto byl oceněn čestným uznáním za  odvahu a plné nasazení při záchranných pracích jako jediný svědek neštěstí. Medaili, kterou obdržel, si nechal zarámovat a pověsil si ji na stěnu do obývacího pokoje, přímo nad telefon. Právem byl sám na sebe hrdý a zasvěceně vyprávěl tuto neuvěřitelnou historku všem příbuzným i známým až do své smrti.

---