olemuju krajinu života

nahoru dolu kam oko dosáhne pevná tma konečná já zbytečná

 

 

 

 

 

olemuju krajinu z obrazu

krajkou z galantérie s roztřepeným okrajem

a asi to bude vypadat nevkusně

budeme se bavit o kýči představ

ale co já s tím?

 

prostě mám chuť udělat něco hodně

divného velkého ne-svého

a utéct

od hlasu

co mluví jako svědomí

a určuje jasnou cestu

skleněnou pustinou

promarněnosti

hluboké samoty

a ticha

 

ti-cha

 

a říká s NE v tónu hlasu

všechno možné

já ti nechci radit

měla bys mít vlastní názor

dělej si co chceš

dělej si co chceš?

 

hádají se mi myšlenky

vzorce chování se rozsypaly

cestou kdoví-kudy

s výrokovou logikou nepochodím

a ani nechci

 

má obloha špatnou náladu?

budu se muset rozhodnout

a trochu to tam vevnitř

usměrnit

.....

 

jen jestli se dostanu přes sklo rámu

včas

 

 

 

---