Smrt

Mám strach, že nedožiji rána, i když moje cesta byla vždy zdárná.
Mám strach, že nedožiji poledne, měla jsem vždy ráda pohledné.
Hodní nebyli pro mě, i když by se dobře starali o mne.
Mám strach, že nedožiji večera, už jde paní s kosou, je veselá.
Není čeho se bát, říká mi, nejsi ještě na řadě, zůstaň tady na zemi.
Směji se, ale uvnitř mám divný pocit, jako kdyby smrt na mne sáhla a přetrhla mou nit.
O pár let později smrtka jde znovu.
Nesměje se a já cítím zlobu, že přišlo to tak rychle a už tesají mi kříž.
Přetrhla mou nit a já nemám strach, vlastně necítím nic co by rušilo mě,
spíc až do konce světa a doufajíc, že někdo vzpomene na mne.
Odcházím se smrtkou pryč, zamykám svůj život na zámek a do duše házím klíč.