SR po několika letech.

Teď by mohl být na kterémkoliv místě na tomto světě, ale on místo toho je tady. V zakouřeném baru, kde ani jednomu z číšníku není pod šedesát let a samotný majitel této putyky, kterou sám z velkou bravurou nazývá kavárnou, by mohl začít smlouvat ze smrtí, aby ho tu ještě chvíli nechala. Pokud on není samotná smrt. To by však bylo dost ubohé, že taková živoucí troska by byla tak mocná, ale zase by to spoustu věcí vysvětlovalo.

Ale on je přesto zde. Sedí si u baru a v poklidu pije svojí třetí sodu s vínem a pozoruje ostatní hosty… Mladý pár co sedí u zadního stolu. Starou paní, která si hraje na dámu, ale předstírání jí moc nejde. A nebo ten chlápek co vždy jednou měsíčně zve všechny na panáka, aby aspoň na chvíli byl populární.

…dopije svojí třetí sklenku a jen gestem ruky si objedná čtvrtou. Jeho lesklý neurčitý pohled se klátí na zem. Potřebovali by to tu vytřít. Mu probleskne hlavou jako by to byla nějaká vele důležitá myšlenka. Chvíli podlahu pozoruje, až je vyrušen jakým si šmajdavým krokem, který je slyšet za ním. Pozvolna se otočí, aby zjistil kdo to je… Jen další z číšníků. Tohohle jsem tu nikdy neviděl? Další myšlenka mu probleskne rychle hlavou. Chlápek, který by místo toho, aby se zde promenádoval v černých kalhotách, bílé košili a černé vestě s tácem na kterém je jedna sklena, měl raději sedět doma je zde a s jakousi grácií se pohybuje po lokálu. Jeho pomalí šoupavý krok dodává jistotu tomu co zde dělá. Jistě to není žádný nováček a host mu může věřit, že ho neošidí, pokud se k němu objednaná věc dostane v čas než odejde a nebo samotná číšník se nerozhodne nás opustit.

…vždycky jsem se tázal kde takové lidi bere…

Otočí se zpátky ke stolu a napije se svého teplého nápoje. Opatrně, aby si ho nikdo nevšiml a nemohl ho nařknout ze šílenství se podívá na jídelní lístek. Jeho mlsný pohled projede těch pár pokrmů co zde nabízí. Jestli pak je kuchař taky starý a jak moc je starý. Probleskne mu hlavou potřetí a na jeho ústech to vytvoří nepatrný úsměv. Lehce si odkašle, aby vypadal nenápadně a dál pokračuje v prohlížení jídelního lístku. Nic si však nevybral a nebo se jen možná bál něco si objednat. Nikdo tady přece nejedl a ani moc nepil.

Zaskřípali dveře a do místnosti vešla nová osoba. Byla to žena. Krásná, pohledná a na hlavě měla velký černý klobouk. Sedla si k jednomu ze stolů a vypadalo to že na někoho čeká… ne na číšníka, ale na svého přítele. Číšník, však je to nečekané, byl rychlejší. Žena si objednala pouhou vodu na 2x, to aby nemusela čekat. A dál doufala, že dotyčná osoba s kterou je domluvená na schůzku přijde.

Prach z jakousi lehkostí poletoval místností a bránil lepšímu pohledu po lokále. Bylo zde šero a málo kyslíku. Zem, židle ba i stoly byli špinavé. Jen číšníci si v čistím oblečení vykračovali svým šoupavým krokem po lokále. Možná, že dokázali chodit i bez toho protivného šoupání, ale zde měli poručeno takhle chodit, aby aspoň lehce vyčistili podlahu v doufání, že jí snad i vyleští. Spíš je ale pravděpodobné, že jí prodřou až na beton, což se možná už na některých místech stalo, proto že tam jistě už dávno dřevo nebylo.

Znova se otevřeli vchodoví dveře a do místností vkročil muž s knírkem. Usedl si k té ženě s kloboukem a pustili se spolu do vřelé diskuze. Krom lehkého šumění hostů a toho kroků číšníku co v celku tomuhle nestandardní orchestru dával jakýsi velkolepý vyznění tu byl klid a dusnou.

Ale on tu přesto byl a to mohl být na kterémkoliv jiném místě.