-----

Vzpomínáš? Také jsem kdysi u tebe byla a snila o budoucnosti. Kdo jsem, abych spřádala podivné pasti, sny a kouzla a přetrhala tak tvé poblouznění, které tě činí šťastným? A vůbec, proč bych měla, nešťastná duše v mém těle pláče, jako malé dítě. Kdo jsem, abych tě k sobě ještě mohla připoutat? Když si odcházel z našeho lesního lože, měla sem pocit, že umřu, že musím každou chvíli žárlivostí, zlostí shořet na prach, popel co vítr roznese na všechna místa této proklaté země! Tak podivná a náhlá byla změna v mých pocitech! První okamžik našeho setkání po dlouhé době, sem zářila štěstím a mé srdce se radostí div nerozkočilo. Svět zkrásněl, dostal najednou spoustu nádherných barev. Sel si semnou dlouhou cestou přes město a detský park, kde malí človíčci dováděli a jejich radost byla nezpoutana každodenním světem starostí. Beztarostní, smějící se bytosti! A mi stoupáme do kopce a celá příroda, jako by semnou vyrůstala a kvetla. Povídal sis semnou, lehtal, dováděl jak malé dítě. A pak jsme si našli místečko mezi ostružiním a leželi, hleděli jsme skrz koruny stromů na modrou oblohu. A pak ani nevím jak jsem opět byla v tvém náručí, jako kdysi! Blažená chvíle! Čert vem pár ostružníků na lokti a kůru z hlínou ve vlasech! Jsem tu, stebou na ničem víc nezáleží, aspon ted ne! Slunce se choulilo na západ a chlad začal prostupovat našimi těli, koukl si na hodinky. A já pochopila. Opět, zas a znova! Odcházíš a já bych nejraději brečela. Historie se opakuje. Ještě ted slyším tvá slova : „Tak příště, zase se uvidíme,“ obejmeš mě a já cítím naposledy tvou vůni. Tvůj dotek, tlukot srdce….. A pak jsi pryč. Má náruč je prázdná. Zmizel si za prosklenými dveřmi nádraží, jako pára, jako sen, jako by si tu nikdy u mě nestál ani neležel a nebyla jsem tvou, alespoň chvíli. A ted? Sama tu stojím s náručí prázdnou a tichou. Jako socha, kamenná a bez citu, který zase zatlačím někam na okraj své mysli, duše a srdce. Pláču jen ve tmě sama sebe. Osmnělá.

---