KnajpGate - Probuzeni z míru

Když zemřel Chláá, v Drakkaru si mysleli že bude navěky klid. Ale spletli se... druhá část parodie na StarGate....

2 – probuzení z míru…

Nuda na hlídce byla ubíjející. Pár maníků sedělo v nevelké místnosti a hráli kartičky VeTesy. Obrázky upírů, jejich dovedností, spousta červených kamínků a dalších drobností se válela na černém, mnoha pivy pobrindaném, stole. Hráli asi stopadesátou osmou hru. Jeden z hráčů, hubený blonďák, vítězoslavně vyložil kartu s Lambachem a začal pokřikovat jakési herní nesmysly o tom, že bleeduje.
„Blokuju…“ prohlásil nevzrušeně tmavovlasý pořez vedle něj.
Třetí maník se zatím díval na objekt zakrytý těžkou maskovací sítí a uvažoval, co už asi půl roku hlídají. Netušil co to je a bylo mu to poměrně jedno. Zrovna když se blonďák s pořezem začali hádat o pravidlech, vyrušil je skřípavý zvuk z pod sítě.
„Co to kurva je?“
„Nevím, ale zrovna vyhrávám, do prdele.“
Mohutný výtrysk bílé pěny serval a vzápětí zničil maskovací síť. V lesklém kruhu zářila rezavá hladina, ne nepodobna pivu.
„Co to…“ zakoktala štíhlá žena a sevřela v dlani Camarillský kříž.
Z kruhu vystoupily dvě postavy a obě na sobě měly jakýsi pancíř a přilby ve tvaru hadích hlav. Jeden byl dosti hubené vyžle, ale ten druhý byl přesný opak. Nijak vysoký, ale za to rozložitý a stavěný jako menší hrad. Jeho kůže byla téměř alabastrově bílá. V rukou drželi dlouhé tyče.
Z nich vylétly kofolové lahve a v záplavě střepů smetly hráče, karty i kameny.
Všechno kromě dívky.
Třetí postava, mohutný maník v bohaté róbě ji sledoval nehybným pohledem, pod kterým se blondýnka skoro složila.
Beze slova na ni ukázal, mohutní Koffové dívku popadli a odváděli k bráně.
„Banzááááj!“ ozvalo se a do místnosti vpadl chlapík s pistolí v ruce a začal mačkat spoušť. Dvě kofolové zbraně se otočily jeho směrem. Útočník přesnými výstřely sundal vyhublého Koffu, ale druhý jej trefil svou zbraní a bleskově i s dívkou proskočil zpět do brány.
Záře uhasla a místnost ztichla. Jen v hromadě střepů ležely čtyři mrtvoly…

Plukovník Riči O´Neil měl depku. Už dlouho neměl ženskou a pivo. Dumal co má proti depce dělat. Možná si pustit nějaký porno nebo si dát (brrrrrr) kofolu. Nevěděl co s ním je, ale od chvíle co prošel poprvé Branou, měl pořád strašnou kocovinu a nemohl pivo ani vidět. A když se to spojilo s sexuální abstinencí, měl kurva právo mít depresi. A prý to je dokonce i moderní, utápět se v depkách. No, naštěstí na tom není nejhůř. Znal ještě jednoho a ten byl doslova chodící deprese.
Ze zírání na noční nebe jej vyrušilo zazvonění.
Trhnul sebou. Kdo ho zatraceně shání? A proč zvoní když ho bolí hlava a navíc stejně je odemčeno. Kdo by ho taky chtěl vykrást, že jo. Měl jenom malý podkrovní byteček, který si mohl dovolit za peníze co mu dávala armáda. Znechuceně se postavil a šel otevřít. Před dveřmi stepovali dva chlápci v uniformách Drakkaru.
„Riči O´Neil?“
„Jo.“
„Jste odvelen zpět do Drakkaru.“
„Z jakého důvodu? Nemám zájem.“
„Jde o státní zájem.“
„A co? JÁ nemám zájem.“
„Musíte mít zájem!“
„Proč?“
„Jde o státní zájem.“
„Běž do prdele se zájmem! Mám vlastní zájmy.“
„Musíte s námi jít. Jde o KnajpGate.“
„Ale?“
„Ten Chláá, z vašeho hlášení, se vrátil.“
„Není možný. Utopili sme toho smrada v pivu…“ zamumlal Riči.
„Prosím, pojďte s námi,“ řekl druhý voják s výložkami poručíka.
„Tak jo. Sbalím si nějaký CéDa a jdu,“ ušklíbl se O´Neil.
Měl takový divný pocit, jako by se sem neměl nějakou tu dobu vrátit. A jako často po večerech se mu i zastesklo po Danielovi Murdocovi… kde mu je konec.

Drakkar se od svého zavření nijak nezměnil. O´Neil si uvědomoval i ty malinké změny okamžitě. Pryč byly štíty pověšené nad stoly, přibyly obrazy, malby. A také velitel. Už tu nebyl generál Hans Venca, ale stejně tlustý, mnohem vlasatější a vousatější generál Hagrid. Ričího odvedli dolů, hluboko pod město, do rozlehlých sklepů, kde byl ukryt největší poklad hospody. KnajpGate. Uvedli jej do jakési holé místnosti kde leželo tělo hubeného Koffy. „Zdar. Su Hagrid. Novej generál.“ Představil se tlusťoch narvaný do uniformy, co mu byla tak o číslo menší. V místnosti jasné zářivky vše zaplavovaly chladným světlem. U těla Koffy stála mladá krásná dívka s dlouhými, medově zbarvenými vlasy, která na sobě měla lékařský plášť. Bylo tu i pár vojáků. Generál se otočil a zvedl v ruce Kofolovou tyč. „Todlenc sme našli u toho tuhýho. Ale nevíme jak se s tim zachází. Něco tam neštymuje.“
O´Neil chytil zbraň do ruky a protočil ji v hvízdajícím mlýnku. Tyč opsala oblouk, který těsně minul hlavu Hagrida a dalšího vojáka. Ozvalo se cvaknutí, Riči zbraní zamířil a vypálil. Láhev kofoly se roztříštila o stěnu a nechala v ní malý ďolík.
„Takhle funguje,“ řekl suše a hodil zbraň generálovi.
„Díky za ukázku,“ usmála se krásně doktorka a plukovníkovi se téměř podlomila kolena pod jejím nádherným úsměvem.
„Co se stalo a kde se tady ten chcípák vzal?“ zeptal se O´Neil.
„Prošel branou…“ odpověděl suše generál. „Co jste si myslel jiného? Že přilít komínem?“
„Na rozdíl od vás já ještě myslím.“
„Nepruď mě skrčku. Ináč tě pošlu hlídat tučňáky do Grónska.“
„Tam žádní nežijí.“
„No právě proto.“
„Aha. Tak co chcete?“
„Abyste se vrátil zpátky tam kde ste už vopruzoval, kontaktoval Daniela Murdoca a zistil jak to, že tihle ocasové prolezli branou.“
„A kde je Mordajrog Carterová?“
„Tady pane,“ ozval se hlas majorky za ním.
„Tadydlenc,“ zabručel Hagrid.
Mordajrog zasalutovala a vypjala se před generálem jak pravítko. Pravda byla, že i tak vypadala, zas tam moc jí toho nepřečuhovalo na žádných místech. Ale Ričimu se zdála po roku abstinence docela přitažlivá.
„Dobrý. Nesalutujte mě furt. Sere mě to.“
„Pane, mám teorii o tom, že těch bran může být mnohem více. Tudíž je tu možnost, že tihle neprošli z Podhradí jak se může zdát. Má teorie…“
„Dobrý. Svoju teoriju vyžgryndáte na poradě. A potý asi vyrazíte do Podhradí vočíhnout vo co de.“
„Rozkaz pane,“ řekla řízně Carterová, trochu rozladěná z přerušení. Ale co, její chvíle přijde, třeba až zase plukovník bude nalitej. Ale pak jí došlo, že jestli bude nalitej plukovník, tak ona asi taky…

Daniel Murdoc byl zase naštvaný. Tady v Podhradí se zamiloval na první pohled do krásné Amelie, která byla dcera místního pohlavára Pivernce. Když tehdy odcházel se svými druhy pryč, zakopnul jak byl napitej a praštil se do hlavy. A než se probral, brána byla zhaslá a O´Neil pryč i s Carterovou. No a brána už neměla dost energie na to, aby se dostal domů a tak čekal, jestli se pro něj někdo vrátí.
A tak si nyní četl další nápisy v azbuce ve sklepení Podhradí a doufal, že mu jeho žena udělá nakládaný hermelín. Měl hlad jak vlk.
„Danieli!“ ozval se výkřik. „Brána se otvírá!“
„Kurva fix!“ Daniel nahmátl své nože a rozběhl se s pochodní v levé ruce k bráně. Když se tam přiřítil, viděl O´Neila a Carterovou.
„Plukasi! Majore! Hurá!“
„Zdravíčko Danieli. Pobyt tady ti asi svědčil,“ prohodil plukovník kterému se hned po projítí branou udělalo zázračně lépe. Rok trvající kocovina byla pryč!
„Nejsme tady kvůli tobě,“ zabrzdil jeho nadšení Riči.
„Je tady zima…“ podotkla Mordajrog Carterová. „Nemáš tady někde pivo?“
„Jasně. Pojďte nahoru. Žena ho natočí.“
„Ty už ses ogóloval?“ podivil se plukovník.
„Jo. A co?“
„Ty vole, na to bych neměla,“ zarazila se Carterová. „Vzít na sebe takovou odpovědnost.“
„A co sem tady asi měl dělat?“ téměř vykřikl Daniel, když šli do nálevny. „Bez ženský bych se tady unudil k smrti.“ Usedli ke stolu, k tomu kde seděli při první návštěvě a dali si pivo.
„Tak co po mě chcete?“
„V Drakkaru se objevili Koffové,“ řekl plukovník.
„Cože? Ty co byli tady jsme zabili…“
„Podle mé teorie,“ začala Carterová, „Existuje bran celá síť. V Drakkaru už počítače dávají do kupy různé adresy. A ty bys nám mohl pomoci.“
„Jasně, rád odsud vypadnu. Teda… jen na chvíli samozřejmě,“ zamumlal, když se po něm podívala jeho krásná žena.
„Alááárm!“ ozval se řev. „Přepadení! Z brány se hrnou nepřátelé!“
„Kurva!“ vykřikly tři hlasy Drakkarských a hned se řítili ze schodů. Zdola se ozývalo tříštění lahví, štěkot kofových zbraní a křik. Plukovník skočil po hlavě ze schodů a ze letu střílel ze své P90 na automat. Koffové padali pod přesnými kulkami. Mordajrog skočila také, vyhýbala se lahvím kofoly a mlátila nebohé Koffy z blízka. Daniel hodil dva nože pokaždé minul.
Drakkarští bojovali chrabře, ale i tak se Koffové probili skrz ně a řítili se nahoru, do lokálu. Riči to viděl, ale nemohl nic udělat. Střílel, měnil zásobníky a snažil se přežít. Tihle Koffové byli tvrdý oříšek a jejich tyče střílely naplněné lahve. Kofola stříkala po zdech i Podhradských bojovnících. Nejdrsněji se bil mohutný albín. Jeho hadí maska vypadala hrůzostrašně. Podsaditý Koff měl na svém kontě tři Podhradské a právě s gustem třískal čtvrtého.
„Bacha!“ vykřikla Mordajrog. Ze dveří se k prostoru brány vraceli Koffové, co předtím prorazili a vlekli sebou Amelii.
„Am!“ zařval Daniel a skočil kupředu, v každé ruce nůž. Sejmul Koffu, který mu vstoupil do cesty, ale na albína nestačil. Zkusil to otočkou a třemi bleskovými ranami na solar. Koffa rány ustál a prudkým direktem poslal Daniela do střepů, krve a kofoly.
A pak náhle bylo ticho. Brána pohasla.
V těžkém vzduchu se vznášel pach kofoly míchaný s pachem krve, střelného prachu a zoufalství…

Zima.
To byl první vjem, který zachytili. Bylo tu chladno. Kosa jak v prdeli Dědy Mráze, prohodil by někdo, kdo by měl v žilách Ruskou krev.
„Kruhová obrana!“ vykřikl plukovník O´Neil a byl první kdo sebou praštil na zem a akčně před sebe mířil kvérem, o který si při pádu skoro vyrazil dech. Ostatní se také složili k zemí, kromě Lolitky, která se prostě s obří bouchačkou složit nemohla. A stejně i ve stoje byla vysoká jako klečící muži.
„Azimute, kryjte to tady!“ zavelel Riči.
„Jsem Azzim vole…“ zaprotestoval biolog.
„Nehádej se s nadřízeným!“
„Jo vole.“
„Říká se rozkaz PANE!“ zařval Riči.
„Rozkaz, vole, pane.“
„Ach jo.“
„Pane, měli bysme vyrazit,“ řekla Carterová. A měla pravdu. Velká, rozlehlá místnost plná různého polorozpadlého haraburdí a jediné světlo, které tu bylo, pocházelo baterek pod zbraněmi.
„Ale nevidím žádný dveře,“ upozornil Daniel.
„Najdeme. Kdo má ten vysílací přístroj?“
„Já,“ ozval se opět Daniel Murdoc. „Hlídám ho jako svou ruku.“
„Tak ji nikde neztrať.“
„Nehrozí.“
„Jen aby.“
„Něco mám…“ ozvala se Mordajrog. „Vypadá to na nějaký elektronický zámek, ale zdá se, že mu došla baterka.“
„Nemáte v diskmenovi náhradní baterku?“ houkl O´Neil na Atoma, který si nalil frťana a vrazil sluchátka přehrávače do uší.
„Pane, to nám nepomůže. Potřebujeme silnější zdroj.“
„To jako dvě baterky?“
Carterová protočila oči v sloup. „Ne. Potřebujeme aspoň 220 voltů.“
„Aha. A to baterky co máme nedají že? No… dyť sem se jen ptal,“ dodal, když viděl zlobný pohled majorky.
„Můžeme zkusit převést energii z generátoru hvězdné brány k zámku,“ uvažovala Mordajrog na hlas. „Ale to nepůjde protože nemáme vybavení a nejsem MacGyver.“
„Ještě to tak,“ zamumlal Riči.
„Zajímavé nápisy,“ ozval se z temnoty náhle Daniel. „Je tady psaný něco o dvou vchodech… a ten druhý by měl být… jo, tady.“
Náhle se objevil obdélník světla.
„Ha, chodba,“ usmál se O´Neil. „PPB jdeme. Druhý tým, hlídejte tady.“
A tak vyrazili. Rychlý průchod osvětlenou chodbou, schody nahoru… a nálevna. Obrovská hospoda a oni stáli v přízemí. Zdálo se, z této perspektivy, že jde o trojpatrovou knajpu, mnohem větší než Drakkar. Dřevěné schody, pomalované zdi, dlouhý bar, taneční parket.
„Jdeme nahoru,“ pokrčil plukovník rameny. Bylo zde docela dost lidí, ale rozhodně ne plno. Hrála tady podivná hudba, která doslova týrala sluch všech tří. Ve vzduchu se vznášel zápach z cigaret a … kofoly.
„Co to tady je kurva cítit?“ zavrčel Daniel když stoupali do třetího patra. To bylo také rozlehlé, ale bar byl menší.
„Bacha, proklatě,“ zašeptala Carterová. U několika stolů seděli Koffové.
„Kurva. Kurva! To vypadá jako jejich základna.“
„Dole přeci sedí obyčejní lidé,“ namítla Mordajrog.
„Tohle je podezřelý…“
Došel k nim pohublý a bledý pinkl. „Co si budete přát pánové a dámo?“
„Pivo,“ řekl automaticky Daniel a v horní nálevně se rozhostilo ticho. Koffové vstali.
„Vy nejste z tohoto světa,“ pronesl nevysoký albín, který vlastně nedávno skopl Murdoca ze schodů v Podhradí. „A já vás znám…“

Seděli v lochu.
Ani pro jednoho z nich to nebyla zas taková novinka, každý se už s vězením v pár případech seznámil. Vlastně dokonce i s vězením Kofolaudů. Ale tahle ta basa byla zatím nejhorší. Mimo Drakkarský tým tu bylo ještě asi tak čtyřicet dalších vězňů z různých hospod a světů.
„Měli bysme něco udělat,“ dumala zrovna Carterová, když se přiřítil Zkára. „Danieli, O´Neile! Máte pivo?“
Daniel mu nabídl kelímek který byl už skoro prázdný. „Dochází mě štěně,“ povzdechl si. „Je na čase utýct.“
„To jako běhat?“ vyvalil plukovník oči.
„No, možná,“ opatrně to zkusila Mordajrog.
Dveře vězení se rozevřeli a vstoupilo deset Koffů, vedených známým albínem.
„Ten typan mě začíná srát,“ prohodil Daniel.
Po desíti Kofech vstoupil Apofys s ženou po boku.
„Do prdele, to je Amelie!“ vydechl Murdoc.
„Pozdravte mou ženu,“ zaburácel podivně znějící hlas Apofyse a všichni vězni šli na kolena. I Drakkarští, protože se jim nechtělo zemřít pochybnou smrtí hrdinů.
Koffové vrazili do davu, bez skrupulí chytli pár mladíků a vlekli je pryč. Mezi nimi i Zkáru. Plukovník vykročil aby Koffu zadržel, ale ten po něm máchl zbraní. Riči se jí vyhnul, kopl Koffu do kulí a druhého chtěl hranou dlaně vzít přes krk. Minul a zasáhl Koffu jen do ramene. Další tři po něm skočili. To se už pohnula Carterová a otočkou skopla hned tři současně. A pak ji albín zasáhl pěstí a uzemnil.
Další tři pěsti uzemnily plukase.
„Všechny je zabijte,“ zazněl hlas Kofolauda, když odcházel.

Koffové se rozestavili před vězni. Všichni mimo Drakkarské to už vzdali a smířili se ze smrtí. Albín se nadechl, aby dal pokyn k palbě…
„Hej, počkejte!“ vykřikl O´Neil. „Máme ještě právo na poslední přání!“
„Ne, nemáte,“ zahučel Koffa.
„Máme. Tak je to naším zvykem.“
„Ale naším ne a nás je víc.“
„Není. Vás je deset a nás třicet,“ oponoval plukovník.
Koffa chvíli zmateně koukal. „Tak jo, máte poslední přání.“
„Bezva.“
Plukovník sáhl do bandalírů a vytáhl tři lahváče. Profesionálně zuby otevřel první a zhluboka se napil. Vůně piva zaplavila celu a dosáhla i k albínovi.
„Co to máte?“ zeptal se.
„Pivo! Nejlepší nápoj který existuje!“
Albín pokročil do předu, vytrhl plukovníkovi lahváč a napil se. V jeho obličeji se vystřídala obvyklá zasmušilost s výrazem čiré rozkoše.
„Máš ještě jedno?“
Riči mu podal posledního lahváče a albín se je pokusil otevřít zuby, jak viděl u O´Neila.
Prasknutí zubu.
„Koffa kníííík!“ zařval vzteky a bolestí. Jeden z Koffů se rozesmál. A to neměl dělat.
Albín jednou rukou protočil hůl a střelil svého druha přesně do krku. Další rána a roztříštěná lebka dalšího Koffy. Ostatní spustili palbu do vězňů i albína. Ten se vyhnul smršti kofolových lahví, které smetly tři vězně a střílel jednoruč dál. Cenné pivo nepustil z ruky ani na okamžik.
O´Neil skočil kupředu, kotoulem zvedl jednu zahozenou kofolovou zbraň a vystřelil. Ale jelikož ji špatně otočil, střelil za sebe a skoro dostal Carterovou. Ta už byla zase ve vzduchu a kopala Koffy do hlav svou speciálně vyztuženou kanadou. Murdoc sundal posledního Koffu a náhle bylo ticho, rušené jen naříkáním zasažených vězňů.
„Tohoto… máte víc tam odkud pocházíte?“ zeptal se albín.
„Jasan,“ kývl Murdoc.
„A naučíte mě otvírat tohle zuby?“
„Jo.“
„Tak asi vypadnem ne?“ navrhl albín. „Jo, říkají mě Thielk.“

Jak se řítili sklepem k místnosti s bránou, uslyšeli silnou palbu. Rotační kulomet Thery byl slyšet opravdu hlasitě.
„Azimute, hlaste se!“ sípěl po dlouhém běhu Riči a doufal, že vysílačka funguje.
„Jsem Azim vole. Situace pod kontrolou, Koffové a Kofolaud opuštění branou tento svět. Nedokážem jim v tom zabránit!“
„Hlavně přežijte vy! Musíme se dočkat další kalby!“
„Jo vole.“
„Pohyb! Pohyb!“ sípěl plukovník jako výcvikový seržant, který v dobách výcviku ječel na něj.

Když vpadli do místnosti s branou, bylo po boji. Druhý tým žil, ale byli nehezky nahození kofolou. Rotačák Lolitky udělal všude pěknou paseku, hlavně na Kofech kteří byli doslova rozptýleni po okolí.
„Pěkný. Asi jste si nevšimli adresy co?“
„Ne pane.“ Azzim byl viditelně zkouřený.
„Kolik jich bylo?“ ptala se Mordajrog opilého Atoma.
„Asi tak čtyřicet,“ zamumlal Atom.
„Ne, deset, ale on už vidí třikrát,“ zahlásila Lolitka svým tenkým hláskem. „Jo a pane, kdo je toto?“ ukázala na Thielka, který dopil toho lahváče co měl pořád ještě v ruce.
„Náš kámoš,“ odvětil plukovník. „No nic, jde se domů, pak promyslíme co dál.“
„Musím najít svou ženu…“ zamumlal Daniel Murdoc.
„Ne, teď se musíš zkalit, abys zapomněl“ oponoval Riči. „Carterová, vytočte adresu. Danieli, máš ten vysílač?“
„Jasně, vždyť sem říkal že ho budu hlídat a nikde nepropiju.“
„Bezva. A jde se kalit.“
Brána zašuměla, vylétla pěna a PPB následováno druhým a nedůležitým týmem prošlo zpět do Drakkaru…

---