Dědeček

Dědeček 23.3.2007

‚To je vděk!‘ Brunetka rázovala po písčité cestě kolem rybníka. Dělám co můžu, trčím tam od rána do večera..‘ slova si brumlala pro sebe, aby ulevila vzteku, rozčarování nebo co to bylo. ‚Prý – no to v žádném případě nejde, aby jste zítra nepřišla.‘ Rozhazovala rukama až jí z ramene sklouzla kabelka. Chytila jí a vrátila na místo. “Člověk si nemůže ani dojít k zubaři.” Kroutila hlavou při vzpomínce na rozhovor s vedoucí. Bolel jí zub a její zubař má ordinaci v Praze. Ještě se nestihla přehlásit k místnímu. Jak jen to bylo možné, tak se odstěhovala daleko pryč od toho sobce. No možná až příliš daleko. Teď po měsíci by jí stačil druhý konec Prahy. A měla by svého zubaře blízko. Možná by ani nemusela odejít z práce. To ne. Mohla by je potkávat. Zapudila myšlenku ale už tu byly další. ‚Ať si s ním užívá ta druhá slečinka. Může mu prát trenýrky, taky smradlavý ponožky. Celodenní práce na stavbě udělá svý.‘ To jí trošku zlepšilo náladu. Pak se vkradl hlavní důvod jejich rozchodu. Měl za následek, že se smradlavé ponožky stali pro Pavlínu nepřekonatelným problémem. Choval se jako by tím trpěl jen on. Dokonalý pan Karas. Cítila k Honzovi nenávist. Byla to rána hlavně pro ní a on sní nezůstal jak slíbil V dobrém i zlém. To ona nemůže!

Její pozornost upoutal pohyb. Zastavila se a zaostřila. Zamrazilo ji v zádech a okamžitě se rozběhla k místu kde viděla malé dítě. Na břehu rybníka se nebezpečně naklánělo nad hladinu. Jako by se snažil dosáhnout na něco co mu tam spadlo. Ano. Už byla tak blízko, že poznala, blonďatého chlapečka v šortkách. “Chlapečku to nedělej.” Natahovala k němu ruku “spadneš tam.” Nepodíval se na ní. Jen řekl “Je tam dědeček.” Podrážka jeho černých kecek se mohly každou chvíli smeknout z břehu, který byl po zimě podmáčený.Čekala by ho studená koupel. Třiatřicetiletá prodavačka místní samoobsluhy na nic nečekala a ve vteřině chytla chlapce za mikinu a stáhla ho k sobě do bezpečí. “Co to děláte?!” odtahoval se od ní. “Cos to chtěl udělat?” “Jdu za dědečkem.” řekl prostě a odstrčil jí. Zarazilo ji jak snadno. “Ale tam ho přeci nenajdeš.” snažila se mu vysvětlit. “Najdu. Je tam už dlouho.” trval na svém a Pavlína se nepřestávala divit. Byla zmatená. “Ale chlapečku…” “Zdeněk.” přerušil jí. Přikývla. “Aha.” vydechla. “Chudáčku. On se ti asi tady utopil?” Nic neříkal jen ji pozoroval. “Říkal jsi ale, že už je to dlouho.” Chtěla ho pohladit ale on o krok ustoupil zpět k vodě. ‚teď tam skočí.‘ proběhlo jí hlavou. “A vědí rodiče kde jsi?” snažila se odvést jeho pozornost od vody. “Ty mě sem poslali.” mluvil tak klidně vzhledem k tomu co se málem stalo až ji začínal děsit. “Ale oni to tak určitě nemysleli.” Nerozumí si s rodiči. Myslela si to, než Zdeněk znovu promluvil. “Chodím k němu často. Naši musí pracovat, tak abych nebyl sám.” To snad ne! Jak to můžou dělat. Takový si dítě nezaslouží. To ona by se starala. Nenechávala by ho samotného. Jenže právě děti mít nemůže a tak manžel utekl s jinou, která je mít může. “Nechceš být radši se mnou.” “Chci být tady. Mám to tu rád.” “Byl bys se mnou jen dokud se tvoji rodiče nevrátí.” “Já zůstanu tady. Děda příjde.” “Tak já budu čekat s tebou.” posadila se na lavičku u cesty. Přece ho teď neopustí. Navlhlá lavička si nechávala svou vlhkost pro sebe díky teplému kabátu, který jí halil do půli lýtek. Pousmála se. Tahle zvláštní chvíle jí dovolila se za myslet, jak se jí v novém městě a životě daří. V bytě už nemá ani jednu nevybalenou krabici. V poslední byla sada hrníčků. Na své místo v kuchyňské skřínce se dostali včera a tím bylo stěhování u konce. Malý byt se stal domovem. Tak proč pospíchala domů? No ano. Ty podivné vztahy s místními. Jakoby se s ní nechtěli seznámit. Pozdraví, to jo ale neptají se. Pospíchají pryč od ní. Takže se není s kým zdržet. Stále dávala pozor na chlapce. Rychle si našla práci, takže se sebou byla spokojená.

Slunce se rychle schovávalo za obzor a stíny pravidelné vysázených stromů kolem rybníka se prodlužovaly. Začínalo být chladně. “On příjde. Asi se zdržel. Vždycky chodí.” Bylo jí ho tak líto. Musel ho mít moc rád. “Když tu zůstanem dýl, můžem oba nastydnout.” “Já ne.” byl si jistý “Jsem na zimu zvyklý.” “Vy máte doma zimu?” ptala se opatrně v domnění, že nemají na topení. “Ano. Zimu přímo ne ale chladno a vlhko.” poposedla si. “To spíš vy. Vy by jste měla jít.” “Bez tebe ne.” řekla rozhodně a složila ruce na prsa. “No jak chcete. Nemůžete říct, že jste nedostala šanci.” “Jakou?” “Máte rodinu?” zeptal se aniž by odpověděl. “Ne bydlím sama.” “Fajn, i tak to tu můžete zůstat, když chcete.”

Byla již téměř tma a v hladině se odrážel úplněk a osvětloval velkou část rybníka. “Nebojíš se?” “Ne. Děda tu bude za chvíli.” Zpoza stromu vzdáleného pár metrů se vynořila postava. “Támhle je.!” vykřikl nadšeně. Oči mu zářily. Až moc na to jaká byla tma. Postava mohutněla. Neměla pochyb že jde o muže. Doprovázel ho divný zvuk. “Jsi si jistý?” Teprve nyní si uvědomovala, že nebylo nejchytřejší tu zůstávat do tmy. “Ahoj dědo.” “Chlapče, koho jsi mi to přivedl?” “Jednu paní. Nemá rodinu ale to nebude tak vadit, že je sama, ne? Příště budeme mít víc štěstí.” Dědeček na něj mrknul “Nemusí pršet, stačí když krápe.” Podivný rozhovor. Znovu ten zvláštní zvuk. Pohlédla směrem odkud se ozýval. “Snad jste se nekoupal?!” ptala se polekaně Alice, když viděla jeho měsícem osvětlené boty. “Myslíte tohle?” přešlápl a v botách mu začvachtalo. “To víte, už to není co to bývalo.” Byl zdvořilí, že by přeci jen chlapec nebyl ve špatných rukou? “Dříve jsem měl oblečení stále suché, ale s přibývajícími léty…” pokrčil rameny. “Ach ano, dnes je všechno hned promáčené.” přidala se Pavlína. Přikývl a poodstoupil od chlapce. Nyní stáli v jedné přímce kolmo k rybníku. On, ona a Zdeněk nejblíže vodě. “Tak půjdeme, ne?” Pavlína odvrátila svůj pohled od chlapce. Vypadal spokojeně a hlavně, že muže zná. Uklidnilo jí to. Otočila se k muži.Měsíční světlo ozářilo starou tvář. Byla bledá stejně jako Zdeňkova. Možná víc ale to jí hrůzu do očí nenahnalo. Jeho oči byly zakalené, něčím potažené. Navíc se mu z tváře postupně ztrácely šupiny. Ještě měl pokryté tváře a čelo.

,dědeček je tu už dlouho, rodiče mě sem poslaly,…‘ probíhalo jí hlavou vše co během večera chlapec říkal. ,Máme doma vlhko.‘ Oči stále sledovaly mizící šupiny. Jedna na čele, jedna na pravé tváři a hned zas na čele…,To snad, to je blbost….ale co když?‘ “C-co dělají tvý rodiče?” koktala vystrašeně. “To co naše rodina odjakživa.” “Jsme vodníci.”dodal dědeček. “Měla bych jít.” “To by jsme měli všichni.” souhlasil Roman. “Ráda jsem vás poznala.” pokusila se o úsměv. Taky se usmál. “Loučit se nemusíme. My půjdeme všichni. Tam” ukázal prstem k vodě. “Bude asi dost studená.” pokoušela se z toho vymluvit “Necháme to na jindy, co říkáte?” “To vás nikdy neznepokojovalo, proč se k vám místní nehlásí?” “Ani, ne” zalhala “Proč by mělo sem tu krátce.” “Protože tu jsme my. Máme dohodu a já jsem zvyklý to obětem vysvětlovat. Máme tedy dohodu. Nový přistěhovalci se o nás od nich nedozvý a mi se nebudeme vzdalovat od rybníka.” “Takže nový obyvatelé Kary jsou vaše budoucí dušičky do sbírky nebo jak tomu říkáte.” “Ti co projdou kolem rybníka v den úplňku, tak ano.” “Proč to děláte?” rozhlížela se a hledala cestu úniku. Kdykoliv o krok popošla, šly i oni. Hlídali si ji jako smečka vlků. “Je to přeci naše práce.”

Roman měl větší sílu a ona křičela ale nikdo nepřišel. Celý večer tam tudy nikdo neprošel. Chvilku to trvalo ale když ji stáhli pod hladinu v plicích měla ještě dost kyslíku, aby viděla jejich přeměnu. Romanovi tvář znovu pokryly šupiny. Tělo zmohutnělo a na zádech se objevil hrb se znatelnou páteří. Snad i hřbetní ploutev. Zeleno hnědá kůže klouzala ale jeho ruce ji nepustily. Malé přísavky na prstech se držely. O úder srdce později zahlédla Zdeňka. Díval se na Alici. I nyní se o něj bála. Byl stejný jen oči se mu zakalily. Dokonce oblečení měl dva metry pod vodou suché. Asi, že byl mladý. To už se ale Alice nedozvěděla. Na její duši čekal volný hrnek mezi dalšími tisíci (s její sbírkou se to srovnávat nedalo. Byla oproti nim začátečník) a její tělo se stane potravou dravcům. O to se postarají.