Soulmates never die

„Co je ti?“

   „Nic.“

   „Nelži.“

   „Nemůžu dýchat.“

   Teprve po chvíli se k tobě obrátím.

   „Přinesl jsem ti whisky.“ Podáváš mi broušenou sklenici s průzračně hnědou tekutinou.

   „Dej to pryč,“ zamračeně odmítnu tvou ruku i s prostředkem slibujícím sladké zapomnění. Nikdy to nebyl můj styl.

   „Možná by ti to pomohlo,“ zkusíš to ještě jednou.

   „Žertuješ? Za tu dobu, co mě znáš, už bys mohl vědět, k čemu mi tohle pomohlo.“

   „Promiň.“

   Nemůžu si pomoct. Nechci se s tebou bavit. Nechci se bavit s nikým. Nechápu, proč jsem sem vlastně přišla. Velká oslava spojená s nezřízenou zábavou. Jak do toho zapadám já?

   Opět ti ukážu záda jako důkaz svého odmítavého postoje a zadívám se do vzdálené noční krajiny. „Běž se bavit. Já půjdu domů.“

   Obrátíš do sebe sklenici, která měla patřit mně, a postavíš ji na lavičku, vedle které stojíme.

   „Takže zase utečeš.“

   „Co tím myslíš?“ Tvářím se nechápavě, ale začíná ve mně bublat vztek. Nelogická nesmyslná zlost, kterou nejsem schopna potlačit. Objevuje se denně.

   „Co se ti stalo?“ Mírně podrážděně rozhodíš rukama. „Přece jsme se tak dobře bavili. Byla jsi šťastná. A najednou? Co ti kdo udělal, žes odtamtud tak rychle zmizela?“

   „Tak za prvé, ty ses možná bavil, ale já ne,“ odseknu. „V takové společnosti se nikdy nebavím.“

   „A proč –“

   „Proč se přetvařuju? A proč ne?! Budu tam sedět v koutě a na všechny se mračit, nebo dělat, že jim ty jejich kecy žeru a že mi v životě nebylo líp? Vyjde to nastejno, ne?“

   „Alespoň bys byla upřímná,“ podotkneš.

   „Upřímná!“ odfrknu pohrdavě. „Jim je fuk nějaká upřímnost, hlavně že jejich povrchní rádoby zábavu nikdo nekazí. Je to banda idiotů.“

   „Podívej se na mě.“

   Otálím.

   „No tak.“

   Vyhovím ti tedy a naše pohledy se protnou. V tvých očích čtu nehranou starostlivost a zájem. Bůhví, co ty teď vidíš v mých. „Nezáleží jim na mně,“ promluvím po chvíli. „Nevrátím se tam. Vsadím se, že si toho ani nevšimnou.“

   „Všichni nejsou takoví.“

   „Tobě se to lehko řekne,“ neodpustím si kousavou poznámku. „Tobě neubližují jako mně.“

   „Chci ti pomoct,“ řekneš pomalu. Sklopím zrak. Bojuju s pláčem a nakonec se ovládnu. „Já vím.“ Můj hlas je sotva šepot. „Jenže otázkou je, jestli si chci nechat pomoct.“

   Natáhneš ruku a zlehka mě pohladíš po paži. Ten dotyk ve mně vyvolá záchvěv.

   „Jsem tu pro tebe.“ Následuje povzbudivý úsměv, pak se otočíš a zmizíš v šeru mezi stromy, prosvětleném řadou natažených lampionů...