Žiju pro tebe

Už se vám někdy stalo, že jste se o nějakého člověka hrozně báli? Tolik báli, že jste ani nemohli dýchat hrůzou při představě, že byste ho ztratili? Mně ano. A stává se mi to často. Tím člověkem je moje malá sestřička Emily. Je jí teprve sedm let. Otec před rokem a půl skočil z mostu – nemohl už vydržet vymáhání půjček od svých věřitelů a jejich právních zástupců. Pořád si na něco půjčoval, pak si půjčoval, aby mohl splatit půjčky... A tak to šlo pořád dál. Většinu dluhů nadělal on, ale část taky matka. Ach jo, je to nadlouho, ale zkusím vám alespoň ve zkratce přiblížit, jak to celé je.

   Kdysi jsme bývali malá šťastná rodinka. Já, máma, táta, později i Emily. Jenže když mi bylo jedenáct, něco se zvrtlo. Naši se začali hádat, nevím přesně, kvůli čemu, snad že už je to spolu nebavilo... Táta přestal chodit pravidelně domů, přišel jen sem tam, aby si vyměnil oblečení a tak... Za nějakou dobu jsme se dozvěděli, že po nocích hraje na automatech. Přirozeně si vypěstoval závislost, a najednou mu přestaly stačit peníze. Nikdy jsme nebyli příliš bohatí. Táta ztratil práci, nějaké období dělal jen takové nárazovky, a pak se z našeho života ztratil úplně. Tedy jen dočasně. Než mámě volala policie, že její muž spáchal sebevraždu. Co nám zanechal? Spousty dluhů, které jsme byli nuceni platit, pokud máma nechtěla jít do vězení.

   Takže tohle je pár let z mého života. A myslím, že ještě pár let to tak bude vypadat. Možnosti? Kéž by nějaké byly. Máma se dala na alkohol a cigarety, nepracuje, dům jsme museli vyměnit za malý byt. Žijeme z její podpory. A věřte, že po odvedení pravidelné měsíční splátky některému finančníkovi, zaplacení nájmu a máminých „životních potřeb“, nám toho moc nezbývá.

   Abych nějak přežila, upnula jsem se na Emily. Měla jsem ji ráda už od jejího narození, nikdy mezi námi nebyl takový ten typický sourozenecký vztah, ale co se nám životní podmínky zhoršily, přiblížily jsme se jedna druhé ještě víc. Jak už jsem řekla, je to pro mě nejdůležitější člověk na světě. Mámu... mám taky ráda, ale snad chápete, jak mi je, když ji musím vídat ve stavech, v jakých ji vídám. Dřív, těsně po tom, co umřel táta, jsem ji obviňovala, že není schopná nic udělat, že nás v tom klidně nechá, ale pak jsem to vzdala. Nemělo to cenu a mě to jenom vysilovalo. Teď už jsem zase trošku starší a už ji neviním. Je jenom slabá, vlastně za to nemůže. Určitě taky trpí a... prostě to nezvládá.

   Je mi dost na obtíž, že jsem ještě střední školou povinná. Zařekla jsem se, že musím udělat vysokou, abych pak měla víc možností – respektive abych měla jistotu, že nikdy nedopadnu jako naši. Ač pro mě peníze nikdy nebyly obzvlášť podstatné, vím, že jsou důležité. A proto jich plánuji v budoucnu vydělat co nejvíc, abych zajistila slušný život sobě i Emily. Je mi jasné, že s mámou už to jiné nebude, nějak to musíme překlepat, než se role živitele rodiny zhostím já. Jenže jak tak počítám... je to ještě hezkých pár let. Příčí se mi, že má Emily v tomhle vyrůstat. Copak já, já jsem si tu podstatnou část dětství odbyla celkem dobře, ale ona to, chudinka, chytla v nejhorším. Je citlivá, všechno to na ni dost dopadá... Navštěvuji s ní psychologa, ale víc by mi pomohly peníze. Emily nemá žádné dětství. Nemůžeme si dovolit koupit jí třeba novou hračku nebo hezké oblečení. Naposledy se smála... už si ani nepamatuji kdy. A to je to, co mě nejvíc štve. Cítím se za svou sestru zodpovědná a k tomu patří i povinnost zajistit jí slušný život. Dospívání je nejdůležitější. Šrámy utržené v tomto období bývají často nezahojitelné a podstatně formují charakter člověka.

   Někdy v noci, když nemůžu spát a koukám do stropu, napadne mě, že by možná bylo lepší, kdyby se Emily ani nenarodila. Jenže pak pootočím hlavu, podívám se na její sladce spící tvářičku kousek ode mě, a hned tuto myšlenku zničím. Pro mě by to lepší nebylo. Byla bych úplně sama a neměla bych pro koho žít. No ano. A to jsou právě ty momenty, kdy mi tuhne krev v žilách, když si pomyslím, co by bylo, kdyby Emily nebyla. Já jako jedináček... opravdu nevím, jestli bych tohle martyrium vydržela bez ní. To bych asi brzo následovala tátu...

   Ale dost takových myšlenek. Měla bych přemýšlet spíš nad tím, jak vydělat peníze pro Emily. Brzy bude mít narozeniny. A já bych jí tak ráda koupila tu hezkou panenku ve výloze, kolem které chodíme do školy. Není dne, abych si nelámala hlavu, jak něco vydělat i při mém současném stavu. Sem tam mám nějakou brigádu, ale většinou to není moc – nedaří se mi udržet něco pravidelně, asi nemám štěstí. Kromě toho budu plnoletá až za pár měsíců... Takže nějaké typy prací stejně nemůžu dělat.

   Vlastně... Je to pár dní, co jsem dostala nápad. Teď vás musím seznámit s další drobností ze svého života.

   Pár týdnů se znám s jedním mužem. Zavadili jsme o sebe na internetu v jednom diskusním fóru. Tak nějak jsme se začali víc bavit, vyměnili jsme si čísla na mobil... a došlo i na osobní setkání. Padli jsme si do oka a stali se z nás přátelé. Tedy, já jsem od začátku tušila z jeho strany hlubší cit než ten přátelský, ale nechávala jsem to na navyklé úrovni. Tom byl moc hodný a nikdy na mě netlačil, ale zřetelně jsem na něm viděla, co by si opravdu přál. Jenže jsem tak nějak... Nevím, asi jsem ho dostatečně nemilovala na to, abych s ním mohla chodit. Měla jsem ho ráda jako nejlepšího přítele a neměla jsem v úmyslu nutit se do něčeho jiného. Mohla bych se zmínit, že byl o něco starší než já a... asi jsem se i bála reakce okolí.

   Jenže pak mi na hlavu zaťukal ten nápad. Nejdřív jsem ho nemilosrdně odstrčila stranou, ale díky jeho neodbytnosti jsem o něm začala víc přemýšlet. A jak jsem hodnotila všechna pro a proti... vyšlo mi, že „pro“ bude víc viditelné a s „proti“ se holt poperu. Tato šance představovala elegantní styl řešení. Jistě, nemuselo mi to vyjít, ale kdyby ano...

   Rozhodla jsem se, že to zkusím. Přinejhorším všechno zkazím. No co, život půjde dál.

   Chcete vědět, jak jsem dopadla?

   Když mi ten den volal Tom, neměla jsem moc dobrou náladu. Zapomněla jsem se naučit na důležitou písemku z matematiky a získaná čtverka mě pořádně štvala. Ještě jsem si slibovala, že to musím zvládnout.

   Najednou slyším v tašce zvonění. Když jsem nenáviděný přístroj pracně vyštrachala a podívala se na display, nálada se mi malinko zvedla.

   „Ahoj, Tome,“ řekla jsem přívětivě.   

   „Ahoj, krásko,“ ozvalo se medové oslovení. „Copak teď děláš?“

   „Já?“ zeptala jsem se celkem hloupě, jak se to někdy dělává. „Jdu ze školy.“

   „A nemáš chuť se někde srazit?“

   Okamžik jsem přemýšlela. „Jasně, proč ne.“

   „Super. Tak... Za půlhodiny U Pulce?“

   „Platí. Zatím čau.“

   „Čau.“

   Hodila jsem technickou vymoženost zpátky do kabele. U Pulce se nazývala jedna moc příjemná kavárna v centru města. Bůhvíproč to tak někdo nazval... Nicméně jsem měla důležitější věci na přemýšlení.

   Do známé útulné místnosti s pár stolky jsem dorazila přesně. Jak jsem si okamžitě všimla, Tom byl rychlejší. Usmála jsem se na něj ode dveří a sebevědomým krokem zamířila rovnou k němu. Své sebevědomí jsem neměla zadarmo, pečlivě jsem si ho vypěstovala během těch nejtěžších let, kdy jsem musela samu sebe přesvědčit, že za něco stojím, abych byla později schopná zajistit Emily budoucnost. Kdybych byla ustrašená myška, těžko bych prorazila.

   „Máš se?“ Přivítali jsme se polibkem na tvář.

   „Dobře.“ Posadila jsem se a objednala si silnou kávu.

   „Málo spánku?“ zeptal se Tom s podepřenou hlavou.

   Zívla jsem. „Jako obvykle. Vždyť mě znáš.“

   Věnoval mi chápavý úsměv. „Ale dnes jsi nějaká smutná, ne?“

   Zatraceně, že on na mně všechno musí poznat! „Ale ne, jen trochu trable ve škole. Nic vážného.“

   „To je důležité.“ Pohodlně se opřel do židle a usrkl ze své minerálky. Mimoděk mě napadlo, že jsem ho nikdy neviděla pít nic jiného než perlivou vodu. Zvláštní. Třeba má alergii na všechno ostatní?

   „Dneska je venku hezky, že?“

   Čím to bude, že jsem vždycky nesnášela konverzaci o počasí?

   Jedním lokem jsem vyprázdnila skoro půl šálku, než jsem s očima do něj zabodnutýma řekla: „Tome, poslouchej... Musím si s tebou o něčem promluvit.“ Zvedla jsem pohled. Zpozorněl. Předklonil se, lokty se opřel o stůl a své pátravé oči zabodl hluboko do mých. „Poslouchám.“

   No vida. Tak hezky jsem si to připravila a najednou se mi do toho nějak nechce.

   „Jde o to...“ přemýšlela jsem, „no zkrátka: To, co ti teď řeknu, tě asi překvapí a asi i rozhodí, ale... Prosím tě, zkus se nad mými slovy zamyslet a hned mě nezavrhuj, dobře?“

   Nedal na sobě znát vůbec žádné rozpoložení. Ani nehnul brvou. „Fajn. O co jde?“

   „Musíš být tak protivně klidnej?“ Žertem jsem do něj rýpla, abych trochu rozptýlila (a skryla) svou nervozitu.

   „No promiň. Ale už teď přemýšlím o tvých slovech.“

   To je celý on! Vždycky mi to dokáže krásně usnadnit. Zhluboka jsem se nadechla. „Ty víš, jak je to s mou rodinou.“

   „To vím.“

   „Víš, že nemám žádné peníze a že mi moc záleží na tom, aby se Emily měla dobře.“

   „Jo, tos říkala.“

   „Taky víš, že máma peníze nevydělá a je teda na mně, abych nějaký donesla domů.“

   „Kam tím míříš?“ zeptal se rovnou.

   „Mířím tím k tobě,“ řekla jsem pomalu a důrazně. Přitom jsem se naklonila blíž. Naše obličeje byly teď jen pár centimetrů od sebe. V této intimní vzdálenosti jsem pokračovala téměř šeptem: „Potřebuju, abys mi pomohl, Tome. Pokud vím, tebe se finanční problémy netýkají. Myslíš, že by ses se mnou mohl podělit o své příjmy, když tě budu milovat?“

   A je to! Jeho netečná maska zmizela a vystřídal ji nehraný údiv, tak jak jsem čekala. Zalapal po dechu. „Ty chceš, abych si tě vydržoval?“

   Proboha, jen ať se nerozčiluje... „Ne, ne, počkej.“ Chytila jsem ho za ruku, když se chtěl odtáhnout. „Poslouchej mě! A zapoj trochu hlavu. Já nutně potřebuju peníze. Ne pro sebe, ale pro Emily. Moc mi záleží na tom, aby se měla dobře. Požádala jsem tě, protože jsi můj přítel. A abys nepřišel zkrátka, chci ti za tvou pomoc něco nabídnout. Něco, o čem si myslím, že bys to ocenil...“

   Viděla jsem na něm, že opravdu přemýšlí.

   „Já tě nechci využít, mám tě moc ráda. Určitě se tě naučím milovat. Prosím tě neber to jako nějaký podraz... Já jen nevím, co mám dělat. Nemůžu Emily takhle nechat. Kdybych nebyla tak zoufalá, nikdy bych ti tohle neřekla. Musíš mi věřit! A jestli mi chceš pomoct, jak jsi vždycky tvrdil...“

   Položil mi prst přes ústa. Všimla jsem si, že mu potemněly oči. „Věřím ti. A chci ti pomoct. Přijímám tvou nabídku.“ Na důkaz toho mě políbil.

   Teď jsem to byla já, kdo překvapením přestal dýchat. Slyšela jsem dobře? On přijímá? Ani si to nerozmyslí?

   Když jsme se od sebe odklonili, musela jsem vypadat asi hodně hloupě, protože Tom se rozesmál. Vzal mě za ruku a zvedl mě ze židle. „Pojď, ty můj hlupáčku, půjdeme se projít.“

   A tak začala další etapa mého života. Lepší? Určitě. V něčem. Můžeme doma víc topit, Emily i já máme lepší pomůcky do školy, nové oblečení, mámě občas koupím cigarety, když mi slíbí, že přestane a alkoholem (to ona stejně vždycky řekne jenom tak), plánuji vymalovat oba pokoje...  

   Na jednu stranu jsem na sebe hrdá, že jsem dokázala něco změnit, pohnout situací dopředu. Na druhou stranu, to jsou ta „proti“, mě to deptá, jak jsem čekala. Sice znám způsob, jak zatlačit výčitky svědomí do pozadí, ale dřív nebo později se stejně zase objeví.

   Takže teď občas zmizím na noc z domu, volná odpoledne trávím s Tomem, a taky se snažím tak nějak se udržovat, aby Tom ještě nezměnil názor...

   Pozoruji na Emily, jak jí ta změna ohromně prospívá. Už není tolik zakřiknutá a někdy se i zasměje. Chodíme spolu do ZOO a do kina... A máma včera zahodila láhev od vodky a svatosvatě přísaha, že si začne hledat práci.

   Jsem, v rámci svých osobních možností, šťastná. Žiju nadějí. Škoda, že nejsem věřící, jinak bych se denně modlila, ať mi tu naději zase něco nepřekazí.

   Akorát za bezesných nocí ležím s rukama pod hlavou a po tvářích mi tečou slzy... Říkám si, jaká jsem bezcitná mrcha, že využívám muže, který mě miluje... Ale vždycky si to zdůvodním tím, že to dělám pro Emily. Nemám jinou možnost. Doufám, že mi za to jednou poděkuje, až se za spoustu let dozví, jakým způsobem jsem pro ni získávala peníze.

   Je jasné odpoledne. Emily má dnes narozeniny. Slunce svými zlatavými paprsky hladí má holá ramena, jak strkám klíč do zámku našeho bytu, v ruce krabici s dortem a pod paží tu krásnou luxusní panenku...

 

---