Deep Dark Inside: Střípky vášně, kapky krve

Definitivně mé nejkontroverznější dílo, doporučuji jen otrlým povahám. Obsahuje scény násilí, zneužívání a ponižování. V textu se vyskytuje úryvek z povídky od Cally Larson. Nevím, jestli se hodí popřát *příjemnou* zábavu! :-)

1. kapitola

Klam je jenom začátek

 

 

Lestat Fighter utíkal lesem, unavený, zbrocený potem, klopýtal o větve a nerovnosti jehličím pokryté země, ale hnal se pořád dál. Utéct… musí utéct… před tím zvířetem, které si říká jeho přítel… dřív, než z toho utrpení vypustí duši…

   Trhnutím se probudil. Zrychleně dýchal a na čele mu vyvstával pot. Cítil ho i na zádech. Co to mělo znamenat? Co to bylo za hroznou noční můru? A před kým to vlastně utíkal?

   Zmateně zatřásl hlavou a spustil nohy z postele. Vešel do koupelny a stoupl si rovnou pod sprchu. Vlažná voda smývala poslední zbytky ospalosti a s ní i nepříjemný sen.

   Omotal si kolem beder ručník a vyšel z koupelny. Zrovna když hledal v zásuvce čisté prádlo, zaslechl zaklepání na dveře svého domu. Nechal zásuvku vysunutou a šel otevřít.

   Tvář se mu roztáhla do přívětivého úsměvu. „Ahoj, Patricku,“ řekl. „Za deset minut –“

   „Právě ti jdu říct, že George se o hodinu zpozdí. Musel něco naléhavě zařídit. Ale prý se do hodiny určitě vrátí.“ Vysoký svalnatý muž se také usmál.

   „Aha,“ vydechl Lestat. „No nic, tak pojď dál, počkáme.“ Otevřel dveře dokořán a ustoupil, aby mohl druhý muž projít. Otočil se a šel zpátky k zásuvce, aby pokračoval tam, kde přestal.

   Patrick šel za ním. Zamyšleně ho pozoroval. Mokré černé vlasy, voda stékající mu po šíji mezi lopatky, bledá svalnatá záda, bílá osuška kolem beder, silné nohy… Jakpak by se ty andělsky modré oči tvářily, kdyby jejich tělo teď přirazil ke zdi a… Párkrát zamrkal a polkl. Už delší dobu cítil k Lestatovi jistou… přitažlivost. Provokoval ho. Provokoval ho jeho vzhled, chování, to, jak se usmíval… Toužil mít tuhle krásnou osobnost ve své moci. Toužil ho naučit správnému chování, poslušnosti. Byly chvíle, kdy Lestata nenáviděl. Za to, že je sebevědomý, mladý, krásný, že…

   Seznámili se před nedávnem na tenise, kam Lestat začal chodit hrát. Patrickovi se vždycky líbili mladí kluci, tak se s ním dal do řeči a po nějaké době se z nich stali přátelé. Lestat ho považoval za samozřejmost, naučil se mu důvěřovat. Ale Patrick chtěl víc. A brzy.

   Mlsně se usmál a vyhlédl z okna, aby přišel na jiné myšlenky. Lestat mezitím našel vyhovující oblečení a odešel s ním do koupelny. Patrick si ho mimoděk představil, jak se převléká, a okamžitě pocítil počátek vzrůstajícího tlaku v klíně. Zatřásl hlavou. Teď není vhodná chvíle.

   Mladík vyšel ven oblečený v černých džínech a červeném obtaženém tričku, pod kterým se jasně rýsovaly jeho svaly. ‚Tohle mi nedělej‘, zaúpěl Patrick v duchu.

   „Patricku?“ probral ho z myšlenek jasný hlas.

   „No?“ slyšel sám sebe, jak zmateně odpovídá.

   „Tys mě neposlouchal?“

   „No, zamyslel jsem se, promiň.“ ‚Příště víc poslouchej a míň si představuj‘, napomenul sám sebe v duchu. 

   „Ptal jsem se tě, jestli půjdeš hrát i příští týden. Říkal jsi, že máš něco s nohou.“

   „Jo… jo. Bylo to naražený, ale už je to dobrý. Příští týden se na kurtu uvidíme.“ ‚Už se těším…‘

 

 

 

2. kapitola

Představy, představy, skutky…

 

 

Je to už dva měsíce. Dva dlouhé měsíce, co jsme já a Patrick spolu. Začalo to ten večer tehdy v baru. Měli jsme za sebou úspěšnou hru a šli jsme to zapít. Normálně nikdy nepiju, ale… Ten večer jsem udělal výjimku. Nevím, cítil jsem se na pořádného panáka. Měl jsem tak dobrou náladu… A potom už si toho moc nepamatuju. Vím, že jsme se skvěle bavili, smáli se, povídali si, s ostatními kamarády z tenisu, ale nakonec jsme tam zbyli jen my dva. Pili jsme, nálada se měnila… a potom nevím nic až do rána. Probudil jsem se v Patrickově domě… s Patrickem. V posteli. To, že jsme byli oba nazí a přitisknutí k sobě, jsem si uvědomil až po nějaké chvíli. Samozřejmě to byl největší šok mého života, ale na druhou stranu… Patrick mě vždycky přitahoval. Od začátku jsem koketoval s myšlenkou, že bychom mohli být pár. Mladý a zkušený. Blonďák a černovlasý. Dva protiklady. Skvěle jsme si rozuměli. Byli jsme opravdu dobří přátelé. A vždycky mezi námi bylo cosi tak… No zkrátka, uvědomil jsem si, že nejspíš bylo předurčeno, abychom k sobě našli cestu. Myslím, že jsme oba cítili, že k tomu jednou dojde. Možná proto jsme nespěchali. A možná proto to bylo tak kouzelné.

   Usmál jsem se, jemně se vymanil z Patrickova objetí a posadil se. Bolela mě hlava, ale to nemohlo přebít ten náhlý pocit radosti a euforie. Patrick a já… Patrick a já… prozpěvovalo mé srdce. Všiml jsem si kusů oblečení rozházených po podlaze. Vstal jsem, prošel mezi všemi těmi svršky a zamířil do koupelny.

   Když jsem se osprchoval a osušil se, oblékl jsem si boxery a vyšel ven. Vzápětí jsem vyjekl leknutím, protože Patrick ležel na boku, hlavu podepřenou loktem a zíral na mě.

   Abych zamaskoval úlek, usmál jsem se. „Vyděsil’s mě.“

   Vážný výraz zmizel a nahradil ho něžný úsměv. „To jsem nechtěl.“

   Nastalo tíživé ticho, ve kterém se každý z nás snažil urovnat si myšlenky. Poté první promluvil on. „Pojď ke mně.“ Vztáhl ke mně ruku. Váhavě jsem jeho výzvu přijal. Srdce se mi v hrudi divoce rozbušilo. Zastavil jsem se před postelí.

   „Pamatuješ si, co se včera stalo?“

   Nevěděl jsem, jak mám odpovědět. „No, asi tuším,“ řekl jsem při pohledu na jeho svalnatou postavu skrytou pod bílým prostěradlem.

   „A jsi otřesený? Přeješ si, aby se to nikdy nestalo?“ Patrick vypadal nanejvýš soustředěně. To mě zmátlo. „Ne, ovšemže ne. Proč?“

   Jeho napjatý výraz trochu povolil. „Mám ti povědět, jak to včera přesně bylo?“

   Přikývl jsem téměř bez zaváhání. Byl jsem zvědavý.

   „A to budeš stát?“

   Přistoupil jsem k posteli. Sklonil jsem se, zapřel se o ni dlaněmi a znovu vylezl nahoru. Patrick mi uvolnil místo i prostěradlo. Pohodlně jsem se uvelebil v jeho náručí. Vtiskl mi bratrský polibek na čelo a s bradou položenou v mých vlasech začal. „Musím přiznat, že teprve včera jsi mi ukázal, co v tobě doopravdy je.“

   „Jak to myslíš?“ zamumlal jsem překvapeně.

   „Nikdy jsem tě neviděl pít. A ty jsi toho vypil nejméně o polovinu víc než já, včera v noci.“

   „Vážně?“ zapochyboval jsem. To se mi přece vůbec nepodobá. „To se mi přece vůbec nepodobá,“ zopakoval jsem nahlas svou myšlenku. Cítil jsem přikývnutí hlavy nad sebou. „Vždyť říkám, žes mě překvapil. A potom se parta pomalu vytrácela, až jsme tam zbyli jenom my dva. Až už jsi žvatlal nesmysly a nemohl se pořádně ani postavit, naznal jsem, že už to stačilo, a rozhodl se tě vzít pryč. Cestou jsi jednou zvracel –“

   „Doufám, že ne na tebe,“ přerušil jsem ho zpola žertem, zpola vážně.

   „Ne, neboj se, vyhnul jsem se,“ řekl a navázal na přerušenou větu. „Tak jsi zvracel a neustále jsi opakoval, jak je ti hrozně špatně, tak jsem se rozhodl vzít tě k sobě, abych na tebe dával pozor. Položil jsem tě na postel a chtěl se jít do koupelny osprchovat, ale ty jsi zakňučel, že nechceš být sám, ať zůstanu s tebou.“

   „To ne!“ rozesmál jsem se. „To ti nevěřím, nekňučel bych!“

   „Myslíš?“ zaslechl jsem shora pobavený tón. „Je vidět, že se vůbec neznáš. Protože když se opiješ, děláš věci…“

   „Jaké dělám věci?“ zatajil jsem dech.

   „Jsi zvědavý, co?“ popíchl mě. „Ale vydrž, dočkáš se. Tak jsem se tedy vrátil k tobě a sedl si vedle tebe. A než jsem se nadál, povalil jsi mě na postel, obkročmo mi sedl na břicho a začal mě líbat.“

   Chvíli jsem ohromeně mlčel. „Opravdu?“ odvážil jsem se nakonec pípnout. Opět jsem pocítil přikývnutí. „Chceš ukázat, jak jsi to udělal?“

   Než jsem stačil odpovědět, Patrick se napřímil, odhodil prostěradlo, které nás halilo, a posadil se mi na boky přesně tak, jak popisoval. Při pohledu na můj ohromený výraz se hrdelně rozesmál. „Jak je vidět, některé věci tě budu muset teprve naučit,“ zašeptal zastřeným hlasem, sklonil se a políbil mě. A ne nijak jemně nebo zdráhavě, přímo vášnivě a zkušeně. Okamžitě si prorazil cestu do mých úst a začal dráždit můj jazyk, aby ho vyprovokoval k činnosti. Ještě dříve, než to můj mozek stačil přijmout, mé tělo reagovalo. Přistihl jsem se, jak ochotně přijímám jeho výzvu a hladově se vpíjím do jeho rtů.

 

xxx

 

Páni! Asi tak by se dalo popsat, co jsem cítil, když jsem se poprvé dotkl jeho rtů to ráno v mém hotelovém pokoji. Říkám poprvé, protože verze o našem splynutí, kterou jsem mu navykládal, se tak docela neshodovala se skutečností. Vlastně… se s ní vůbec neshodovala. Tedy, ne v tom podstatném. To, že se poprvé opil a cestou většinu obsahu svého žaludku vyhodil, by souhlasilo, ale intimně jsme si za tu noc nebyli o nic bližší než jindy. Ale měl jsem plán. Odvedl jsem ho k sobě domů, položil ho na postel a počkal, až usne. Když jsem si byl jistý, že se neprobudí, opatrně jsem ho svlékl, pak taky sebe, oblečení jsem rozházel po podlaze a vlezl si za ním. Ó, jak se o mě snažilo pokušení! Klepal jsem se vzrušením jen při pouhém pohledu na jeho vycvičené urostlé tělo, proto jsem se snažil se ho co nejméně dotýkat, protože hrozilo, že se neovládnu. Samozřejmě jsem si s ním mohl dělat, co se mi zachtělo, ale to by nebylo ono. S bezvládnou postavou bych si moc vášně neužil. Tak jsem se rozhodl počkat, až bude při vědomí, aby to za něco stálo. Musel jsem mu ukázat, co ve mně je a jak ho chci. A celou noc jsem přemýšlel, vymýšlel a promýšlel, abych mu ráno vsugeroval co nejpřesvědčivější verzi.

   A vida, zabralo to. Věděl jsem, že mě chce. Cítil jsem to. Cítil jsem to z každého jeho pohybu. Pod jeho doteky jsem se beznadějně chvěl. V té chvíli jsem byl zranitelný. A usmyslel jsem si, že na to nesmí nikdy přijít. Protože kdyby tuto mou slabost Lestat objevil, až s ním uskutečním své plány… nechci ani domýšlet. Byla by to pro mě katastrofa. Nepochybuji, že by to okamžitě použil proti mně.

   A jeho ústa! Ty hebké, umně vykrojené rty, které mě doháněly k šílenství. Smyslné, tak smyslné. A když slastně zavřel oči a zvrátil hlavu dozadu rozkoší, byl jsem na vrcholu blaha. Musel jsem se moc ovládat, abych k němu vydržel být něžný. Chtěl jsem mít nadvládu. Chtěl jsem ho pokořit. Já jsem chtěl být ten, koho by poslouchal. Projevovaly se ve mně zvířecí pudy a mě stálo hodně energie, abych je potlačil. Ještě ne, říkal jsem si. Musíš mít na paměti, že je ještě příliš brzy. Ještě je to pouto moc křehké. Teprve jsi ho získal. Nesmíš ho hned zase ztratit. Musíš mu ukázat, jak ho miluješ. A až ti propadne, až se mu staneš drogou, bez které nedokáže žít… pak přijde tvá chvíle. Buď trpělivý. Jen buď trpělivý.

 

 

 

3. kapitola

Zlom

 

 

Ve městě hustě pršelo. Ocelově šedé bouřkové mraky se sebou sváděly bitvu a na zemi z toho byl vytrvalý liják. Sem tam se zablesklo, přišel hrom. Vítr se opíral do korun stromů a rval z nich chuchvalce listí, které bičovány větrem zůstávaly ležet ve vrstvách na chodnících.

   Lestat utíkal po deštěm zčernalém dláždění chodníku a snažil se vyhýbat největším kalužím. Ale nebylo to snadné. Jednu přeskočil a do druhé šlápl. Nijak zvlášť mu to však nevadilo. Vlastně mu to bylo jedno. Už dávno promokl až na kost, takže nějaká voda v botě ho nemohla vyvést z míry. Ani v tomto nečase neztratil dobrou náladu. Byl se projít a liják ho zastihl na zpáteční cestě. Déšť mu nikdy nevadil a teď se těšil na teplou sprchu a suché oblečení. A na Patricka. Měli se sejít v jeho domě. Za ty dva týdny, co se neviděli, na sebe pořádně ještě neměli čas.  

   Zaplašil myšlenky a v běhu mrkl na hodinky na levém zápěstí. Jedenáct pryč. U svého přítele měl být už před více než hodinou. No jo, trochu se zapomněl. A déšť ho zdržel.

   Přeběhl křižovatku, dlouhým skokem se přenesl přes kanál, vyhnul se neosvětlené pouliční lampě, kterou spatřil na poslední chvíli, a zabočil doprava na příjezdovou cestu k domu Patricka Levise.

   S čvachtáním vyběhl nahoru po kluzkých schodech a studeným prstem stlačil zvonek v úrovni ramene. Ozval se táhlý tón a pak chvíli čekal. Poté zaslechl známý zvuk přibližujících se kroků.

   Dveře se rozrazily a za nimi stál Patrick. Vypadal rozzlobeně. Ale neřekl nic a jen mlčky ustoupil stranou, aby mohl Lestat projít dovnitř. Ten, známý svou citlivostí, okamžitě zpozoroval, že něco není v pořádku. „Patricku?“ oslovil ho zkusmo, jakmile zavřel dveře.

   „Kdes byl?“ vyštěkl místo odpovědi plavovlasý muž.

   „No… na procházce, přece jsem ti to říkal,“ odpověděl zaraženě Lestat. Nechápal zlost v přítelově hlase.

   „Víš, kolik je hodin?“ Patrick do něj zlostně zabodl oči.

   „Před půl dvanáctou,“ odvětil popravdě mladík. „Já vím, omlouvám se. Ale to ten déšť…“

   „Nevymlouvej se na déšť,“ odsekl Patrick a prošel kolem něj do obývacího pokoje. Tam se zastavil s rukama v kapsách a zahleděl se z okna. Provazce deště bičovaly blátivou zem a obloha měla barvu modrošedé černi.

   „Ale já se nevymlouvám,“ namítl Lestat a stoupl si za něj.

   „Co jsi dělal venku, žes na mě neměl čas?“ Starší muž jako by ho neslyšel. „Měl jsi snad na práci něco jiného? ‚Někoho‘ jiného?“

   „Patricku, prosím tě, nebuď směšný!“ Hoch začínal být podrážděný. Poodešel od Patricka pár kroků a začal si svlékat mokré svršky.

   Muž se k němu po chvíli otočil a přimhouřenýma očima ho pozoroval. „Dobře, že se svlékáš. Alespoň to nebudu muset dělat za tebe.“ Z jeho hlasu čišel zvláštní chlad, který nepříjemně zabrnkal na Lestatovy nervy.

   „Patricku, co je ti?“ zeptal se jemně a pozorně se na něj zahleděl, stoje jen v rozepnutých kalhotách, které si zrovna chystal stáhnout. „Dneska jsi nějaký… Stalo se něco?“

   „Jaký jsem?“ trhl sebou Patrick. „Jen to dořekni.“

   „Divný. Jako bys nebyl ve své kůži.“

   Jeho milenec stiskl rty a chpíří se mu zachvělo. Zorničky hnědých očí se mu zlověstně zúžily. Zaťal pěsti a přistoupil ke svému druhovi. „Tak já jsem divný?“ zasyčel a zprudka ho chytil za zápěstí, která ve svých obratných silných rukách pevně sevřel.

   „Au! Co to děláš?“ vyjekl překvapeně Lestat a sykl bolestí.

   „Zopakuj, cos řekl!“ poručil mu výhružným tónem Patrick.

   „Okamžitě mě pusť!“ vykřikl Lestat, ve kterém se probudil pud sebezáchovy. Ale tvrdé prsty se kolem jeho křehkých kostí semkly jako svěrák a způsobovaly mu stále větší bolest. „Patricku, přestaň!“ vyplivl zlostně, ale nepomáhalo to. Ač se to nezdálo, jeho přítel byl velice silný, silnější než on. Lestat to teď pocítil na vlastní kůži. Snažil se mu vykroutit, ale bezúspěšně. Patrick mu dál zíral do tváře, zcela chladný k faktu, že mu způsobuje bolest. „Řekni mi, jaký jsem,“ zažádal tiše.

   „Ty nejsi normální! O co ti jde? Zešílel jsi? Ty – ty –!“ chrlil ze sebe Lestat, zoufalý z neutuchajícího tlaku v citlivých zápěstích.

   „No jen si posluž,“ provokoval ho s ledovým klidem Patrick. Ve skutečnosti se maximálně soustředil a čekal, co z jeho černovlasého rozohněného partnera vypadne. 

   „Idiote! Přestaň!“ vyštěkl nakonec mladík první mírnou nadávku, která mu přišla na jazyk. A vzápětí se jeho tvář setkala se štiplavou chutí dobře mířené rány. Zavrávoral, ale neupadl. Překvapeně se narovnal a nevěřícně pohlédl na postavu naproti sobě. Byla klidná a naprosto bez emocí. Patrickovy potemnělé oči se ani nepohnuly a jen Lestat tiše probodávaly.

   Mladší muž si přiložil dlaň na pálící rudnoucí tvář. V očích cítil slzy. Ne z bolesti fyzické, ale psychické. Patrick ho uhodil. Jeho přítel a milenec mu vrazil facku. Těžce se ho to dotklo. 

   „A příště si rozmysli,“ zašeptal hrozivě klidným hlasem Patrick, „jak se budeš chovat.“ A s tím zmizel z Lestatova dohledu.

 

 

 

4. kapitola

Trest a třes

 

 

„The last that ever she saw him

Carried away by a moonlight shadow…“

 

rozléhal se sluncem prozářeným domem Lestatův hlas společně se zpěvaččiným v rádiu a vítr z otevřeného okna unášel ven zpívané tóny dvou hlasů téměř ve stejné výšce. Mladík měl dobrou náladu. Ráno byl se svými dvěma psy na dlouhé procházce, v poledne na obědě s kamarádkou a teď právě skončil s úklidem a jen tak relaxoval. Píseň skončila a vystřídala ji jakási tvrdá hardcorová skladba. Lestat nakrčil nos a vypnul rádio. Šel se do kuchyně napít a zároveň zkontroloval svůj mobilní telefon. Čtyři nepřijaté hovory. Zamračil se. Všechny od Patricka. A jen za poslední půl hodinu. Stalo se něco?

   Zrovna když se chystal Patrickovi zavolat zpět, telefon se opět rozezvonil.

   „Ahoj, Patricku,“ řekl mírně úzkostlivě. Jako by cosi tušil. „Stalo se něco?“

   „Ne. Nemůžu ti zavolat?“ ozval se z druhé strany podrážděný hlas.

   „Ale ovšemže. Já jen, že během půl hodiny jsi mi volal čtyřikrát. Lekl jsem se, že se něco stalo.“

   „To by se ti líbilo, co?“

   Lestat se zarazil. „Cože?“

   „A co máš na práci tak důležitého, že nemáš čas na mě?“

   „Patricku, laskavě si uvědom, s kým mluvíš, a přestaň být tak protivný,“ vyčetl mu rázně hoch. Už ho to věčné podezřívání štvalo. „Měl jsem puštěné rádio, proto jsem neslyšel telefon,“ dodal už mírněji.

   „Omlouvám se,“ zazněla odpověď.

   Lestat zjihl. „To je v pořádku. Co děláš?“ pohodlně se uvelebil v křesle a zadíval se z okna na modrou oblohu.

   „Vrátil jsem se z práce. Nechceš přijít?“

   „Jo, to se mi hodí.“ 

   „A líbila by se ti  ‚domácí trojka‘?“

   „Co tím myslíš?“

   „Gauč-sprcha-postel,“ objasnil nevinně starší hlas.

   Lestat na druhém konci se usmál. „Uvidím, co se s tím dá dělat.“

   „Takže přijdeš?“

   „Hned jsem u tebe,“ slíbil mladík. „Počkej na mě,“ dodal šeptem a ukončil hovor. 

 

Lestat zazvonil u přítelova domu. Milenec mu otevřel téměř okamžitě, usmívaje se od ucha k uchu.

   „Copak se stalo, že tak záříš?“ Lestat mu úsměv opětoval a vešel dovnitř.

   „Má láska mě poctila svou přítomností,“ odpověděl poeticky Patrick a zavřel dveře. Lestatův úsměv se rozšířil, přistoupil k němu a něžně ho políbil. „Koneckonců jsou to tvoje slova, ne?“ dodal muž a objal svého přítele kolem pasu. Lestat se k němu přitiskl a nabídl mu své rty. Patrick si je lačně vzal a hned je začal laskat jazykem. Mladík zavrněl blaženou přízní a rukou zajel Patrickovi do vlasů, které sevřel v prstech. „Tak čím začneme?“ zašeptal mu do ucha.

   „Pokud si pamatuju, teď je na programu pohovka,“ zamumlal Patrick do jeho úst a táhl ho do pokoje.

 

   „Už spíš?“

   „Hm?“ Lestat pootevřel jedno oko. Ležel v posteli a hlavu si podpíral paží. Patrick stál nad ním s hlavou nakloněnou a rukama v bok. „Jestli už spíš?“ zopakoval.

   „Em-em,“ protáhl se Lestat a zívl. Přetočil se na břicho a zadíval se na svého milence koutky očí. „Ale nějak mě to zmohlo, to je fakt.“

   Patrick mapoval, co vidí: Velmi, velmi sexy kluk s rozcuchanými havraními vlasy spadenými do čela, nevinně modrýma očima hlubokýma jako studny a provokativním výrazem. Kdoví proč se mu okamžitě zvedla hladina adrenalinu v krvi. Líně se pousmál. „A to je teprve začátek, miláčku,“ řekl a popošel k posteli. Posadil se vedle něj a něžně ho pohladil po tváři. „Včera jsem tě viděl venku s nějakou holkou,“ nadhodil Patrick, o čem s ním chtěl mluvit.

   „No a? Byla to kamarádka.“

   „Vážně?“ Muž pozvedl obočí, ale usmál se.

   „A proč bych ti měl lhát?“ I Lestat se usmíval.

   „Třeba proto, že už mě nemiluješ,“ provokoval Patrick.

   „Myslíš? To bych tu s tebou asi teď nebyl.“

   Lestat se o tom odmítal dál bavit, ale Patrick pořád dorážel. Nakonec to došlo tak daleko, že se začali hádat.

   „Laskavě už s tím přestaň! Unavuješ mě.“

   „Vážně? A co když nechci?“

   Nyní stáli naproti sobě jako dva rozohnění soci. Lestat si bleskově natáhl boxery, protože hádat se nahý pro něj bylo nedůstojné.

   „Patricku, nebuď paranoidní a dej mi pokoj!“

   „Jenže co když ti nevěřím?“ Patrick přimhouřil oči. „Já ti vůbec nevěřím, že to byla ‚jen‘ kamarádka!“

   „No tak nevěř, to není můj problém!“ odsekl Lestat. „Jsi vážně hnusnej! Proč tak žárlíš? To mi tak málo věříš?“

   „Co může takovej malej drzej buzík vědět o lásce,“ zavrčel Patrick. Lestat stál jako omráčený. Slyšel dobře? Najednou v něm vyvřel vztek. „Ty… ty… Nebudeš mě urážet!“ zaječel, přiskočil ke svému milenci a oplatil mu ránu, kterou před několika dny utržil. Protože pokud byl mladík na něho háklivý, pak na řeči o své sexuální orientaci. To si nenechal líbit od nikoho. Ani od svého partnera.

   Patrick údivem rozevřel oči. Díval se na svého naježeného přítele se zlostně zaťatými pěstmi, a levá tvář ho bolestně pálila. Překvapeně si na ni přiložil dlaň. „To’s neměl dělat, Lestate Fightere. Tohle jsi přehnal.“ Jeho hlas byl sotva šepot. Chvěl se však výhružností nejvyššího stupně. Nyní se rozhodl pro to, co chtěl už tak dlouho udělat. Musel Lestata zkrotit, protože jeho rozmazlenost už přesahovala veškeré meze. Právě tímto činem si zpečetil svůj osud. A odteď bude spatřovat Patrickovu skutečnou stránku, bez přetvářky.

   Vrhl po něm obviňující pohled a odešel do kuchyně. Když se vrátil, nesl v rukou dlouhou kuchyňskou utěrku, kterou si pomalu namotával na sevřené pěsti, v nichž ji držel. Už jen z toho gesta šla hrůza. Lestat měl nepříjemný pocit, že se Patrick chystá udělat něco, co se mu nebude líbit.

   Muž se zastavil před Lestatem a dlouze se mu zahleděl do očí. Byl v nich vztek a chladné odhodlání. A z toho mladíkovi naskočila husí kůže. „Patricku?“ oslovil ho nejistě. Nemohl si pomoct, aby se mu do hlasu nevloudil strach. „Co chceš dělat?“

   „To, k čemu’s mě donutil, drahoušku,“ odvětil druhý muž pevným hlasem. Lestat si povšiml, jak je napjatý. Podvědomě o krok ucouvl.

   „Ale, ale? Kampak jdeš?“

   „J-já…“ nevěděl, co má říct. Napětí v místnosti rostlo a vzduch houstl. Kdyby si to byl ochotný přiznat, pocítil i studené bodnutí strachu v srdci. S tímto výrazem svého milence neznal. A vůbec se mu to nezamlouvalo.

   A než se ohromený mladík nadál, Patrick po něm skočil a povalil ho na zem. Lestat hekl a poté bolestivě zavyl, jak ucítil, že jsou jeho paže násilím táhnuty zpod těla k bedrům, kde jsou zápěstím připevňovány k sobě.

   Dostavil se další úžas. Ale bolest ho probrala. „Co to sakra děláš?!“ vyjekl, až mu přeskočil hlas. „Pa-Patricku, okamžitě mě rozvaž! Ty… ty ses snad zbláznil!“ ječel, ale nebylo mu to nic platné. Patrick se z něj zvedl a nechal ho ležet na zemi, na břichu, mrskajícího sebou jako ryba na suchu. Při tom pohledu pocítil vzrušení. Dech se mu zrychlil. Ano. Konečně. Tak dlouho čekal. Roztřesenými prsty si začal rozepínat opasek. Lestat sebou nakonec přestal házet a zůstal nehybně ležet. Přestože byla utěrka měkká a nezařezávala se mu do kůže, tlak byl dost silný na to, aby mu dokázal způsobit výraznou bolest. Čím víc se zmítal, tím byla větší. A teď při zvuku Patrickova rozepínaného opasku mu ztuhla krev v žilách. Nechtěl si přiznat, že ví, co přijde. Přeběhl mu mráz po zádech a polilo ho horko. „Patricku!!“ zařval hystericky. Chtěl se obrátit na břicho, aby mu alespoň viděl do očí, ale nešlo to.

   Patrick k němu zezadu zamyšleně přistoupil. Lestat zatajil dech.

   „Bojíš se?“ rozlehl se ztichlým pokojem hrozivý hluboký hlas. Lestat měl tak stažené hrdlo, že nedokázal promluvit. „To bys měl,“ pokračoval muž. „Protože už mě nebaví trpět ti tvé výbuchy. Hraješ si se mnou a zkoušíš mou trpělivost. A ta právě přetekla. Už toho mám dost, Lestate. Někdo ti musí ukázat, kde je tvoje místo. A to bude odedneška u mých nohou. Rozuměl jsi?“

   „Tys zešílel…“ vydechl nevěřícně svázaný mladík, když konečně našel slova. „Tobě už ale úplně přeskočilo. Vždycky’s byl tak trochu nenormální, ale teď…“ Pořád nevěřil, že to udělá. Ne, to není Patrick. Ten by ho přece nedokázal zbít. Ne, on ne. To je jenom sen. Tohle se neděje. Za chvíli se probudí a on bude Patrickovi vyprávět, jaký se mu o něm zdál ošklivý sen. A společně se tomu zasmějí. Ne, tohle nemůže být realita.

   Jeho úvahy přeťal milencův hlas: „Tak já jsem byl podle tebe vždycky nenormální? No uvidíme, co řekneš po tomhle.“

   Lestat ta slova ještě ani nestačil vstřebat, když mu přes triko dopadly na záda první rány. Instinkt mu poslal do hrdla výkřik, který se rozlehl celým domem. Už při prvním zásahu se mu rozlila ze zad po celém těle palčivá bolest, která se s dalšími údery jen stupňovala.

   Patrick nemyslel. S očima rozšířenýma v zuřivém a šíleném záchvatu zvířecích pudů se znovu a znovu rozmachoval a kožený pásek vytrvale dopadal do oblastí milencovy páteře. S každým plesknutím Lestatův křik slábl, jak jeho hlasivky ztrácely sílu. Nakonec už jen chraptivě sípal.

   Patrick udeřil naposledy a narovnal se. Na čele mu vyvstal pot a ruce ho brněly, ale cítil jakési zvrácené nízké zadostiučinění. Odhodil pásek. Se zařinčením kovové přezky o podlahu zůstal ležet. Plavovlasý muž se snažil zvládnout vlnu emocí, která se přes něj přehnala. Úžas nad vlastním chováním. Zděšení. Radost. Rozkoš. Vzrušení.

   Krutě se usmál. „Nechtěl jsem to udělat, Lestate. Snažil jsem se ovládnout. Ale je to silnější než já. A ty sis koledoval o trest. Vůbec se nechováš jako dospělý. Budu tě to muset naučit. A zapamatuj si jedno: Jestli o tomhle cekneš, poneseš následky, jaké si ani neumíš představit.“ Odmlčel se. „Ale jestli mě budeš poslouchat a uděláš, co ti řeknu, nemusíš se bát. Ne víc, než je nutné.“ Krátce a štěkavě se zasmál. Pak vedle Lestata poklekl a rozvázal mu zápěstí.

   Ochablé ruce se mladíkovi svezly podél těla. Lestat byl tak zdrcen náhlou bolestí a Patrickovými výhružkami, že se nedokázal ani pohnout. Ze zmatené mlhy v mysli se mu vynořovaly otázky. ‚Je to jen sen? Jestli ano, tak se chci hned probudit. A jestli to sen není, proč to Patrick udělal? A co to říká za řeči? O čem to vůbec mluví…? Proč mě svázal a teď ležím na zemi jako nějaké zvíře? Co jsem provedl?‘

   Ani na jednu z nich nedokázal najít odpověď. Mozek měl příliš vysílený, než aby dokázal přemýšlet.

   „Takže ve svém vlastním zájmu si dobře zapamatuj, co jsem ti řekl. Příště už nebudu tak hodný. Zkus prozradit o tomhle slovo a budeš si přát, abys býval zemřel. Tohle není nic ve srovnání s tím, co bych ti udělal, jestli se dozvím, žes mě zradil. Jdu si dát sprchu. A než se vrátím, ať tě tu nevidím. Jinak se to zopakuje.“

   Lestat jakoby v ozvěně slyšel vzdalující se kroky. Ale hrozby zabraly a on se vzpamatoval alespoň natolik, aby dokázal přisunout ruce k tělu a snažil se zvednout. Cítil palčivou pulsující bolest při sebemenším pohybu. Avšak mozek mu stále vracel jedinou větu: Pryč, rychle pryč!     

   Když se mu podařilo vstát úplně, zakymácel se a měl pocit, že omdlí. Hlava mu třeštila. Zkusil se konečky prstů opatrně dotknout beder a ucítil jakousi hustou vlhkost. Když prsty přiblížil před oči, viděl, že na nich ulpívá krev. Tričko se mu lepilo na rány a látka v živé tkáni vyvolávala nesnesitelné pálení.

   Nedíval se napravo nalevo, dobelhal se ke dveřím, vysíleně se natáhl po své bundě, otevřel dveře a vyklopýtal ven.    

 

 

 

5. kapitola

Prázdno

 

 

Doma Lestat okamžitě nabral směr koupelna. Zadíval se na sebe do zrcadla. Byl smrtelně bledý, i rty měl odkrvené, a z velké hladké plochy na něj zíraly dvě modré vyděšené nechápavé oči. Dalo by se říct, že v kontrastu vlasy-pleť byl černo-bílý.  Ještě stále mu tak docela nedocházelo, co se vlastně stalo. A hlavně jaké to bude mít následky.

   Jako ve snu uchopil spodní okraje trička a začal si ho pomalu a opatrně přetahovat přes hlavu. Měl pocit, že tu bolest, jakou mu to způsobovalo, ani nevydrží. Nakonec se mu přece podařilo odhodit zakrvácený hadr, který se z noblesního trika stal, na podlahu. Natočil se bokem k zrcadlu a chtělo se mu vykřiknout. Přes celá záda od šíje až po bedra se mu jako rudí hadi v jazycích zuřícího ohně táhly dlouhé a široké rány, napuchlé škrábance a tmavé podlitiny. Strnule si svá zranění prohlížel a měl pocit, že se mu myšlenky zasekly v hlavě. Nebyl schopný uvažovat. V mysli měl prázdno.

   Dost dlouho na sebe tak zíral a znova a znova se snažil nahodit mozek, ale bezvýsledně. Nakonec to vzdal, opatrně se svlékl úplně a pomalu vstoupil do sprchy. Pustil na sebe jen tenký pramínek téměř studené vody, která, jak doufal, dokáže zmírnit to příšerné pálení.

   Po sprše, která přerostla až v ledovou, se přece jen cítil o trochu lépe. Šetrně se osušil a jen v ručníku omotaném kolem beder vyšel z koupelny. Po zádech mezi lopatkami mu stékaly studené kapky, ale to mu v nejmenším nevadilo. Spíše naopak.

   Mladík uvažoval, co by měl dělat. Nerozhodně stál vprostřed pokoje a zíral do jednoho místa. Otupělost, napadlo ho náhle. To je ten výraz pro to, jak se cítí. Naprosto otupělý. Nevěděl, proč to tak je, ale byl to holý fakt.

 

xxx

 

Do sprchy vstoupil Patrick víceméně proto, aby zklidnil své splašené hormony. A pustil na sebe ledovou. Ale i přesto nedokázal potlačit vzrušení, jakého byl dokladem i neutuchající tlak v klíně. Když si vodu nastavil na tělesnou teplotu, nedokázal se udržet, aby se sám nezačal hladit. Tolik si přál, aby to byl Lestat, ale… Teď už to musel dotáhnout do konce, nebo by zešílel.

   Když ho jeho vlastní ruce dovedly na vrchol rozkoše, zasténal do zvuku proudící vody. Podařilo se mu zvládnout vlnu orgasmu, která mu projela tělem, a potlačit slabost, aby se nezhroutil. Otočil kohoutkem, vypnul přívod vody a vypotácel se ven.

   Jen zběžně se osušil a praštil sebou na postel, tak jak byl – nahý a s mokrými vlasy. Srdce v hrudi mu zběsile bušilo a v celém těle cítil horkost. Chvěl se. Ne zimou. Před očima měl pořád obrázek Lestat ležícího spoutaného na zemi. Až teď si uvědomil, že je už pryč. Oddechl si. Protože kdyby tu jeho přítel býval ještě zůstal, neudržel by se. Ale temná částečka jeho divokého srdce litovala, že už tu nemá svou hračku. Hračka. Patrick se pousmál. Lestat bude jeho hračka. Bude ho ovládat a dělat si s ním, co se mu zlíbí. Bude ho týrat jako psa, až mu po tvářích z těch andělských očí budou téct slzy bolesti a extáze. Až bude žebrat, aby ho zbavil utrpení a udělá pro to cokoliv. Ano, bude s ním dělat spoustu věcí.

   Muž slastně zavřel oči a znovu si zajel rukou mezi stehna.  

 

xxx

  

Lestat v noci nemohl spát. Ležel na břichu na posteli, pažemi objímal polštář a zíral z okna na hvězdy. Až nyní byl schopen o všem přemýšlet. Patrick. A násilí. Ty dvě věci nešly k sobě. Patrick v životě na nikoho nevztáhl ruku… Ne, ten surový člověk, který do něj bušil jako do pytle obilí, nemohl být on. To prostě nebylo možné. To jeho rozum odmítal akceptovat. A ještě ke všemu bezdůvodně. Vlastně, ne tak úplně bezdůvodně. Pohádali se sice, ale to přece nebyl důvod, aby ho nejlepší přítel a milenec skoro zabil! …Nebo ano? Patrick byl chorobně žárlivý, jak Lestat zjistil už dřív. To by možná vysvětlovalo, proč se tak rozzuřil, až úplně ztratil nervy.

   Lestat otočil hlavu na druhou stranu a nyní koukal do černé zdi naproti sobě. Pozice mu byla značně nepohodlná, ale díky oteklým zádům neměl jinou možnost. Ležet na nich by nepřežil.

   Patrick.

   Zvláštní. I přes ten šok ho Lestat miloval stále stejně. Nebo možná právě kvůli němu? Třeba si to i zasloužil. Patrick teď toho, co udělal, jistě lituje. Přijde se mu omluvit a oba zapomenou. Ale dá se zapomenout, když bude mít na zádech jako věčnou připomínku táhlé jizvy?

 

‚…u mých nohou… silnější než já… není nic ve srovnání s tím, co bych ti udělal, jestli se dozvím, žes mě zradil… vůbec se nechováš jako dospělý…  – Co jsem provedl?!‘

   Lestat se trhnutím probudil z děsivé noční můry. Viděl všude samou krev a strach a v uších mu zaznívaly útržky z toho, co k němu Patrick promlouval. Uvědomil si, že mu po lopatkách stéká ledový pot a třese se. Zavřel oči v zoufalé snaze potlačit děs, jenž cítil hluboko v kostech. Ve vlhké dlani svíral přikrývku jako poslední záchranu a když rozevřel ztuhlé prsty, zůstaly na ní vytlačené do posledního detailu.

   Vstal a vratkými kroky došel do kuchyně. Natočil si sklenici vody a celou najednou ji vypil. Pak ji prázdnou položil na linku a šel do obývacího pokoje. Posadil se do křesla. Napadlo ho podívat se na hodiny. Zrakem zabloudil k svítivým čísílkům na hi-fi věži uprostřed knihovny a přečetl si 03:21. Spal sotva hodinu. A věděl, že znovu už neusne. Byl kompletně probraný.

   Po chvíli přemýšlení vytáhl z lakované knihovny jeden svazek a otevřel ho na založené stránce. Přečetl pár řádků, ale jakmile si uvědomil, že jednu větu čte už popáté, s povzdechem knihu zase odložil. Nemohl se soustředit. Tak si podepřel bradu pěstí a upřel oči ven z okna. Viděl pouze tmavě inkoustové černo. Měsíc nesvítil a hvězdy se neukázaly. Ani jednou za tu dobu, co zíral ven do tmy a přál si, aby ho ozářil alespoň jediný paprsek luny.

   Nakonec měsíc nahradily až záblesky ranního slunce, které mu dopadly na konečky prstů na nohou. To už dřímal, zmožen neklidným spánkem, unavený, zmatený, pokroucený v nepohodlné pozici, aby se zády nedotýkal opěradla, a se stínem strachu vznášejícího se kolem něj.

 

 

 

6. kapitola

U mých nohou

 

 

Lestat se probudil v poledne. Chvějivě otevřel oči a ihned je zase přimhouřil, protože mu do nich svítilo ostré polední světlo. Jakmile se jen nepatrně pohnul, uvědomil si ztuhlost celého těla a povzdychl. Noc v křesle. To zase bylo něco! Pomalu a opatrně se zvedl a šel si do kuchyně uvařit kávu. Měl chmurnou náladu. Když dopil, položil hrneček do dřezu a zamířil do koupelny. Na jídlo se ani nepodíval.

 

Byli s Patrickem domluvení na kino. Jakýsi horor. Lestatovi se v nejmenším nechtělo vytáhnout paty z bezpečí svého domova, ale na druhou stranu se tam nemohl schovávat věčně. A přece se nebude schovávat před vlastním milencem!

   Nakonec tedy vyrazil. Patrick ho už před vchodem do kina čekal.

   „Ahoj,“ řekl neutrálně.

   „Zdar, Lestate,“ zaznělo více hlasů najednou. Mladík zvedl hlavu a povšiml si, že Patrick není sám. Byli s ním jejich společní kamarádi z tenisu.

   „Doufám, že ti nevadí, že jdeme s vámi,“ zazubil se vesele George.

   „Ne, vůbec,“ zavrčel Lestat a zastavil se vedle Patricka. Nevadilo mu to, ale příliš přesvědčivě nezněl. Připadal si nevyspalý a otrávený. Měl zlost na sebe i na všechny kolem.

   „Co je?“ zeptal se Patrick, když ho chvíli studoval.

   Lestat pouze cosi zavrčel.

   „Cože?“ zeptal se muž znovu.

   „Říkal jsem nic!“ vyjekl tak nahlas, až se všichni otočili. Lestat zvedl k Patrickovi popuzený pohled a za vteřinu ho zase sklopil.

   „Musíš tak křičet? Co je s tebou?“ zajímal se Patrick a zastrčil ruce do kapes.

   „Nic, jen mi není dobře,“ odpověděl Lestat už mírněji. Stále však skrýval nemalé podráždění.

   „Chceš jít domů?“ nabídl mu jeho přítel.

   „Ne, zas tak hrozný to není,“ zamumlal mladík. „Tak jdeme, ne?“

 

xxx

 

Bylo pozdě večer a Lestat se chystal jít spát. V kině ho to vůbec nebavilo, musel pořád přemýšlet a na film se vůbec nemohl soustředit (i když ostatní ho považovali za velmi povedený snímek). A po probloumaném večeru se cítil ještě hůř než odpoledne a uznal, že nejlepší bude, když se z toho vyspí. Vypnul televizi a právě byl na odchodu do ložnice, když uslyšel zvonek u domovních dveří. Vyzváněl zuřivě a naléhavě.

   ‚Co se proboha stalo‘, přemítal chmurně Lestat a šel otevřít. Spatřil Patricka. Tvářil se nerozluštitelně. Vytřeštil na něj oči. „Patricku? Co –“

   „Omlouvám se, jestli jsem tě vylekal. Můžu dál?“ zeptal se muž stručně. Lestat zaraženě přikývl a ustoupil mu z cesty, aby mohl projít.

   „Co se stalo?“ dokončil svou otázku a kráčel za ním do pokoje. Patrick chvíli mlčel. Pak se zhluboka nadechl. „Chtěl jsem vědět, jak na tom jsi, když ti odpoledne bylo tak zle.“

   Lestat přikývl. „Pořád je mi nějak divně. Ale už je to lepší než odpoledne.“

   „Takže sis odpočinul?“

   „Em-hm.“

   „Ale poslední dobou se chováš nějak divně,“ Patrick se znenadání otočil a přivřel oči. Mladík zbystřil. „Jak to myslíš?“

   „Tak, jak to říkám. Hádáš se, jsi na mě drzý…“

   „D-drzý?“ zopakoval Lestat nechápavě. Ten podivný tón přítelova hlasu už jednou slyšel. Nemohl si pomoct, ale přeběhl mu mráz po zádech.

   Když Patrick viděl, jak ztuhl, malinko se pousmál. Přistoupil k němu o pár kroků blíž a pečlivě zvoleným tónem řekl: „Tak co s tím uděláme?“

   Lestat ucouvl.

   „Co je? Bojíš se mě?“ Patrick se výhružně usmál. „Ty? Takový zhýčkaný spratek, a bát se? To přece není tvůj styl.“

   „Patricku –“ hlesl zoufale mladík, ale to už se octl v pevném sevření dvou silných paží. „Au!“ vyjekl, když se mu dlouhé silné prsty bolestivě zaryly do kůže. „Tak kde je tvá suverenita, miláčku?“ dorážel Patrick provokativně. „Hm? Myslíš si, že jsi něco víc než já, co? Ale když ti leží u nohou celá napráskaná hala, neznamená to, že já k těm bláznům taky patřím…“ posměšně se uchechtl. „Musím tě naučit, jak se slušně chovat.“ Jeho oči opět dostaly šílený lesk. Rozhlédl se po místnosti. „Tak co s tebou uděláme?“

   Lestat nebyl schopen přemýšlet. Svíral ho ochromující strach. Nedokázal se pohnout. Mozek mu zamrzl a jako starý porouchaný gramofon mu opakoval stále jednu jedinou myšlenku: ‚On se zbláznil.‘ Jenže to nebylo dostačující. To ho zachránit nemohlo.

   Probral ho až fakt, že s ním Patrick smýkl a táhl ho směrem ke koupelně. Když se zoufalý mladík pokusil o odpor, setkal se s krutou ránou do žaludku. Zakňučel a zkroutil se, ale druhý muž ho donutil jít (nebo spíše klopýtat) vzpřímeně. Když došli ke koupelně, víceméně ho tam vhodil a vešel za ním.

   Lestat dopadl na vanu a taktak stačil uhnout, aby se neuhodil do hlavy. Svezl se na zem, ale ihned byl zase vytažen do stoje. K utuchající bolesti z rány do břicha se přidal také náraz na tvrdý studený okraj vany.

   Patrick ho obrátil čelem k sobě a zblízka se mu zahleděl do očí. Viděl v nich strach a bolest. To ho uspokojilo natolik, že pocítil vlnu vzrušení. Vnitřně se zachvěl. Přiblížil svou tvář k jeho a prudce ho políbil. Lestat se ani nestačil nadechnout, proto zalapal po dechu a začal se dusit, jak ucítil cizí jazyk ve svém krku. Patrick polibek prohloubil a přitiskl chvějící se tělo k sobě, jednou rukou ho přidržoval a druhou mu sjel ke křivce hýždí. Lestat se cukal, ale neměl šanci. Patrick měl překvapivou sílu. Větší než on, jak mu došlo.

   Když se muž konečně odtáhl, olízl si rty a chtivě se na svůj protějšek zahleděl. Vzrušení, které z něj sálalo, Lestata vyděsilo ještě víc. ‚Můj bože, jeho tohle všechno vzrušuje?‘! pomyslel si zděšeně, ale neměl čas nad tím uvažovat. Se zlomyslným úsměvem do něj Patrick strčil, takže zakopl o vanu a pozpátku upadl přímo do ní. Zatmělo se mu před očima, jak se jeho týl setkal s chladným materiálem, ale do chvilkové tmy zasáhl pocit paží vytahovaných nad hlavu a zápěstí násilím tisknutých k sobě. Opět byla svazována tuhým koženým opaskem, jenž mu působil bolestivé škrcení a otlaky. A ozvaly se i předešlé rány na zádech.

   Patrick mu připevnil ruce k držadlu nad vanou, takže se nemohl hýbat. Pořádně uzel utáhl, aby mladík neměl nejmenší šanci se z uvěznění bez něčí pomoci dostat. Narovnal se a zálibně si prohlédl své dílo. Spoutaná oběť s hrůzou čekající na svůj trest. Dokonalé.

   Na chvíli odešel a když se vrátil, svíral v dlani malý kuchyňský nůž. Lestatovi se strachem rozšířily oči.

   „Vidím, že se bojíš. To je správné,“ pochválil ho muž a klekl si k němu.

   „Zabiješ mě?“ vyrazil ze sebe Lestat zoufalou myšlenku.

   „Ale kdepak,“ vyvrátil starší muž pobaveně jeho domněnku. „K čemu bys mi byl mrtvý? To bych si s tebou nemohl hrát.“

   „Já nejsem hračka,“ odvážil se dotyčný pípnout.

   „Myslíš? A co tě k tomuto závěru vedlo?“ pokračoval Patrick nevinně sladkým hlasem. Palcem opatrně přejel po čepeli svého nástroje. „Jsi můj, Lestate. A já si s tebou můžu dělat, co chci. Tak dlouho jsem na to čekal. A ty mi tu radost nevezmeš.“ Lestat mohl pouze s hrůzou sledovat, jak nůž pevně stiskl a přiblížil ho k jeho hrudi. Zavrtěl se v pošetilé snaze dostat se od té hrozné věci co nejdál, ale pohnul se sotva o pár milimetrů.

   „Nesnaž se, lásko, stejně ti to nepomůže.“ Blonďák vsunul špičku ostří pod první knoflík jeho košile a trhnul. Plastové kolečko vylétlo a ztratilo se kdesi v rohu místnosti. Stejně tak bylo naloženo i s ostatními knoflíky. Nakonec zůstala mladíka prudce se zvedající hruď zcela nechráněna.

   Lestat si připadal jako ve špatném snu. Pořád nemohl uvěřit, že se to skutečně děje. Neustále se přesvědčoval, že to přece nemůže být pravda, že je to jen nějaká zlá noční můra. Jenže toužebné probuzení nepřicházelo. A ani přijít nemělo.

   Hrůzné divadlo pokračovalo. Patrick, s pohledem zastřeným a pulsujícím vzrušením v klíně, odhalil milencovu hruď, co nejvíc to šlo, a přesunul se ke spodní části jeho těla. Zkušeně mu rozepnul kalhoty a stáhl je spolu s boxery až ke kolenům. Lačně ho uchopil a rukama začal dráždit, přitom se rty znovu přisál k jeho ústům. Lestat nechtěl, bránil se a kroutil, skučel, ale tělesné reakci nedokázal zabránit. Za několik okamžiků se mu tělo otřáslo vyvrcholením a on do mučitelových úst zasténal extází.

   „Výborně. Tak se mi to líbí.“ Patrick trhaně oddechoval, jak tlak v jeho rozkroku sílil. Stačilo by pár doteků a… Ne, ještě ne. Ještě je příliš brzy. Připravil by se o všechno potěšení. 

   Vstal a chvíli jen stál a shlížel dolů na člověka vylekaného k smrti, který se statečně snažil zabránit slzám deroucím se mu do očí. Oblast třísel ho bolestně pálila a zlobil se sám na sebe, že se zachoval, jako by se mu to líbilo.

   „Pravidlo číslo jedna, Lestate: Neznamenáš nic. Zapamatuj si to. Klidně dělej všechno jako doteď, ale ‚já‘ ti budu rozkazovat, co můžeš a co ne. Sám nemáš právo na nic. Rozumíš?“

   „Ne! To nikdy neudělám!“ vykřikl Lestat, ještě než si to vůbec stačil uvědomit. Nelíbilo se mu, jak slabě a ustrašeně jeho jindy silný hlas zní.

   „Ne?“ zopakoval posměšně Patrick. „To se ještě uvidí. Beze mě se nehneš ani na krok. A ještě budeš prosit, abych se o tebe zajímal. Jedině mě jsi hoden. A nebudeš si se mnou zahrávat. Však já to z tebe vymlátím.“ Jeho pohled ztvrdl. Lestat okamžitě zalitoval, jaká neuvážená slova ze sebe vypravil, ale copak to mohl vědět?

   Muž se natáhl po sprchovém gelu s mátovou vůní, otevřel ho a obrátil nad Lestata. Ten začal prskat, jak mu lepkavý gel stékal po vlasech do očí a štípal. Patrick pokračoval dolů po hrudi a na nohy. Když uznal, že to stačilo, odhodil tubu stranou. Pak se natáhl po sprše a naplno obrátil kohoutek. Mladík zaječel jako siréna – zalil ho příval ledové vody. Gel začal pěnit a brzy mu vnikl do očí i do úst, takže pokud chtěl dýchat, musel spolykat jak vodu, tak i pěnu, aby si uvolnil hrdlo, nehledě na to, jak nepříjemně působila ledová masáž na jeho přirození. Chtěl řvát, chtěl se zmítat a běsnit; znenadání ho popadl takový vztek, že kdyby byl volný, zcela jistě by Patricka zabil. Namísto toho musel trpět ledovou lázeň, která zchlazovala jak prudký výbuch, tak všechny ostatní pocity. Díkybohu i fyzickou bolest. Hukotem vody se prodrala Patrickova slova: „Víš, proč to dělám? Abych z tebe smyl všechnu tu špínu – povrchnost, rozežranost, aroganci a vzdor. Jsi zkažený. A já, protože tě miluji, tě napravím.“ V každém slově se ozývala fanatičnost a úplné přesvědčení. Patrick o správnosti svých činů nepochyboval.

   Zastavil příval vody, až černovlasému chlapci dosahovala po boky. Třásl se zimou a strachem; instinkt mu napovídal, že trýzeň ještě není u konce.

   Zloba z Patricka náhle vyprchala, znovu poklekl a něžně svému druhovi odhrnul mokré vlasy z čela.

   „Nesahej na mě! Jsi zvíře! Nenávidím tě!“ zařval náhle Lestat, až mu přeskočil hlas. V ten samý moment se jeho vůle zlomila a začal plakat. Slzy se mu rozlily po mokrých tvářích a ztratily se ve vodě, která ho obklopovala.

   Muž překvapeně strnul. „Cos to řekl?“ zeptal se pomalu. Jeho hlas byl sotva šepot. Chvěl se však hrozbou nejvyšší míry.

   Mladíkovi se na vteřinu zastavilo srdce. Uvědomil si, jakou obrovskou chybu udělal, ale už se to nedalo vzít zpět. „O-omlouvám,“ zakoktal v chabé naději, že oslovovaného třeba obměkčí. Hněv byl pryč stejně jako veškerá síla. Opět se nechal ovládnout emocemi a znovu na to doplatí. Tentokrát však jednou z nejhorších možností. V čirém děsu zapomněl i plakat.

   Plavovlasý muž neřekl nic. Podržel mu před očima nůž. „Vidíš to?“ tón hlasu měl vratký a chraptivý. „Neměl jsem v plánu to použít. Ale asi to chceš.“

   „Ne, ne, prosím ne,“ zašeptal přiškrceně Lestat.

   „Radím ti, abys už nikdy tahle slova nevyslovil. Není hezké, co si o mně myslíš za to, jak tě miluji a jakou přízní tě zahrnuji. Měl bys být poctěn. A věř mi,“ odmlčel se, „jednou ten pocit budeš mít.“ S tím přiložil čepel k jeho břichu a trhl.    

 

 

 

7. kapitola

Protože tě miluju

 

 

Lestat sotva hlesl. Ne že by to nebolelo, ale po předchozí zkušenosti se bál jenom ceknout. Na břichu se mu objevila několik centimetrů dlouhá řezná rána, z níž po nesmělých kapkách začala vytékat krev a kreslila na jeho boku tenké červené čáry. „To je za to, že si mě nevážíš,“ vysvětlil s ledovým klidem Patrick. O kousek výš, na prsou, mu způsobil druhé říznutí, o něco delší než to první. „A tohle za to, cos o mně řekl. To bylo poprvé a naposledy, že ano?“

   Mladík chvějivě zavřel oči a chabě přikývl.

   „Dobře. Ještě si rozmyslím, jestli ti to odpustím.“ Patrick se nahnul přes okraj a přitiskl na větší z ran rty. Ústa mu naplnila chuť krve. Lestat sykl. Horká ústa na živém zranění štípala a pálila. Starší muž do něj vnikl jazykem a setkal se s bolestivým škubnutím, jak se rána na chladném hrudníku roztahovala. Usmál se a stejnou pozornost věnoval i druhému pruhu červeně.

   Když se narovnal, Lestatovi se zježily vlasy na zátylku. S lesklýma očima a ústy od krve vypadal Patrick jako upír. Lestat téměř čekal, že na něj vycení dlouhé ostré špičáky.

   Patrick si hřbetem ruky setřel krev z tváře a vstal. „To stačí. Nebo bys chtěl ještě?“

   Mladík zoufale zakroutil hlavou. Bolest v pažích byla v takovém stádiu, že už je skoro necítil. 

   „Tak, zopakuj mi, co ses za dnešek naučil,“ poručil muž s rukama v bok a hlavou na stranu.

   „N-n-nejsem n-nic,“ vypravil ze sebe Lestat. Sotva ho šlo slyšet, jak mu drkotaly zuby zimou a tělo se chvělo šokem.

   „Dobře. A?“ Když se muž nedočkal odpovědi, dodal vášnivým hlasem: „Miluješ mě přece.“

   Jeho partner honem přikývl. O další přízeň opravdu nestál.

   Patrick ho rozvázal a on vydechl úlevou, když mu paže spadly opět podél těla. Svaly na nich ho pálily a zápěstí měl do krve rozedřená. Zvedl ustrašené oči ke svému partnerovi. Muž se jen usmíval. Natáhl ruku a dotkl se jeho tváře. Lestat na nutkání instinktu ucukl a sklopil oči. Neviděl, jak se Patrick zamračil a začal si rozepínat kalhoty; jeho pozornost upoutal až zvuk stahovaných džínsů. Po zádech mu přeběhl mráz, okamžitě věděl, co to znamená.

   „Narovnej se,“ poručil stojící muž chladně. Mladík věděl, že pro něj bude lepší, když poslechne, proto sebral veškerou sílu, která mu v ochablém těle zbyla, zapřel se rukama o okraj vany a začal se vytahovat do vzpřímené polohy. Zůstal klečet na kolenou. Mírně se zakymácel.

   „A teď,“ jeho milenec si jedním hladkým pohybem stáhl těsné boxery, „víš, co máš dělat.“ Byl to rozkaz a nesplnit ho znamenalo něco nemyslitelného. Přestože tu činnost Lestat bez problémů dělal mnohokrát předtím, nyní mu jen pomyšlení na ni bylo odporné. Měl pocit, že se vyzvrací, jakmile před sebou uviděl svůj cíl. Ani nevěděl, jak to nutkání přemohl, když přiblížil ústa k druhému muži.

   Skončil a točil se s ním celý svět. V hlavě mu hučelo a bylo mu odporně. Chvěl se zimou, ponížením a znechucením. Jediné, co si přál, bylo zalézt do temného kouta a zůstat tam, aby mohl vyplakat všechnu svou bolest. Zlobil se na Patricka za to, co mu způsobil, a v srdci měl zmatek. Co to do něj vjelo, proč má najednou chuť někomu ubližovat? A zrovna jemu? Vždyť se přece tak milovali, Patrick k němu byl tak hodný a něžný, Lestat by nikdy ani ve snu nenapadlo, že… že mu bude dělat a říkat takové věci. Proč po něm chce, aby se považoval za nulu? Proč mu ublížil? Proč ho vůbec neposlouchá?

   To byly otázky, na které neznal odpověď a věděl, že ji ani nikdy znát nebude. Bylo to něco, na co se Patricka nikdy nezeptá. Protože Patrick… Patrick. Jeho milenec. Partner z tenisu. Nejdůležitější osoba v jeho životě. A teď zničí všechno to krásné mezi nimi tím, že se nechá ovládnout… čím vlastně? Zlo? Ne, Patrick není zlý. To, co dělá, musí mít nějaké vysvětlení. Pokud to snad považuje za jakýsi zvrhlý druh sexuálních radostí, proč si s ním o tom nepromluvil? Je to dost choulostivá věc a měla by být příjemná oběma. Nebo Patrick nachází potěšení právě v tom, že mu ubližuje?

   „Pamatuj si,“ prodral se Lestatovi do myšlenek milencův hlas, „cekneš a budeš si přát, aby ses nikdy nenarodil.“

   „Proč?“ mladík tu otázku nedokázal zadržet. Vylétla mu z úst, než ji stačil zastavit.

   „Co proč?“ otázal se věcně Patrick.

   „Proč jsi to… udělal?“ Jeho hlas byl slabý a rozechvělý. Neodvážil se muži nad sebou pohlédnout do tváře. Seděl v ledové vodě s rukama v klíně a chlad mu prostupoval celým tělem. Včetně srdce.

   Jeho milenec dlouho mlčel, než potichu řekl: „Protože tě miluju.“

   „Miluješ?“ bylo to výsměšné zoufalé vyjeknutí. „Copak je tohle láska?“ sotva slyšitelný ustrašený šepot.

   Blonďák se sklonil, pozvedl svému příteli bradu a dlouze se mu zahleděl do očí. Mezi jejich pohledy proudila panovačnost, výsměch, rozhodnost, potěšení, chlad, bolest a strach. Lestat to nevydržel a uhnul hlavou. Jeho zornice se zabodly do bílého mramoru vany.

   „Láska?“ zavrčel Patrick a narovnal se. Jen se uchechtl, otočil se na patě a ozvěna jeho kroků se vzdalovala.

 

Dlouho Lestat nebyl schopen se pohnout. Všechno, co cítil, bylo překvapivě… nic. Necítil absolutně nic. Pálení ze všech poranění ustalo, chlad vody přestal vnímat. Jen ztuhle seděl a otupěle zíral před sebe. Topil se v prázdnotě a nemohl myslet na nic. Jako by mu zamrzl mozek. Jako by jeho srdce přestalo bít a on se proměnil na neživou sochu, věčně setrvávající bez života v jedné poloze. Cítil se prázdný. Zoufale prázdný. Tak, jako když ho Patrick před pár dny zbil. Jen ta prázdnota byla o něco hlubší. Ztrácelo se v ní všechno: hněv, křivda i bolest. Až zůstalo vzduchoprázdno. Ničivé beztvaré neuchopitelné nic. Cítil, jak mu užírá srdce. Patrick. I to jméno v té hluboké trhlině zmizelo.

   Mohly to být minuty nebo hodiny, co tam tak seděl, nicméně nakonec se přece probral a počal se zvedat. Bylo to obtížné, nohy měl ztuhlé a nechtěly ho poslouchat, ale věděl, že musí z ledové vody ven. Už tak byl studený jako ryba. Jako by měl studenou krev. Napadlo ho, že by se mohl prohřát v teplé vodě, ale při pohledu na vanu se mu znova vrátila nevolnost. Ne, tam už jít nemůže.

   Ztuhlými neobratnými prsty ze sebe svlékl všechno mokré a nechal to ležet na podlaze v koupelně.  Ani se neutřel, nahý vyklopýtal ven a zamířil rovnou do postele. Jako ve snách si lehl a přitáhl si přikrývku až pod bradu. Pevně zavřel oči. Chtěl spát. Chtěl všechno zaspat a až by se probudil, nic by si nepamatoval. Nic z toho by se nestalo a jeho srdce by nemělo tak hluboké šrámy. Nejen jeho srdce.

   Po několika minutách bolestivé otupělosti se znovu rozvzlykal.

 

 

 

8. kapitola

Můj osud

 

 

Sedím v kavárně a piju kafe. Sám u malého stolku až docela v rohu místnosti. Je tu hodně lidí. To jsem rád, alespoň se můžu dobře ztratit v davu. Chci být sám. Alespoň na chvíli.

   Vzpomínám na tu noční můru, kterou jsem nedávno měl. Jak jsem utíkal lesem před… Před kým vlastně? Tuhle otázku jsem si položil hned po probuzení. Odpověď na ni jsem nenašel, tak jsem to nechal plavat. Beztak to nic neznamenalo, říkal jsem si.

   Omyl. Teď myslím, že ten sen nebyl tak docela nesmyslný. Možná mě měl varovat. A já si toho nevšímal. Ale co jsem si měl myslet, když jsem netušil, co to znamená?

   Až včera jsem pochopil.

 

   ‚„Tak co? Rozmyslel sis to?“ Patrick se nad ním tyčil jako hrozivě vyhlížející skála.

   Lestat ležel na zemi a přerývavě dýchal. Před chvílí byl hrubě odmrštěn, až narazil zády do zdi a sesunul se po ní na podlahu domu.

   „Na něco jsem se tě ptal!“ zahřímal Patrick.

   Lestat si skousl ret a pokusil se pohnout. Ucítil ostrou bolest v zádech a raději by zůstal ležet, ale Patrick ho pevnou rukou uchopil za paži a mocným trhnutím ho zvedl do stoje. Probodl ho malýma hnědýma očima. To, co ho na Lestatovi nejvíc přitahovalo a současně rozzuřovalo, byly jeho oči a způsob, jakým se dokázal dívat. Jeho oslnivě modrý pohled, tak nevinný a jasný, tvořil bránu do Lestatovy duše. Byl citlivý a zranitelný. Tak zranitelný. A Patrick to moc dobře věděl.

   Lestat mu pohled pevně opětoval. Přestože se nemohl bránit síle staršího muže, odmítal se podvolit. „Nikdy!“ zasyčel, oči chladné a vzdorovité. A pak co nejpohrdavěji dokázal, dodal: „Můžeš mít moje tělo, ale mou duši nebudeš mít nikdy!“ Bál se. Strašlivě se bál, přestože to nepřiznal ani sám sobě. A měl proč.

   Patrick stiskl zuby, rozmáchl se a vrazil mu takovou facku, až zavrávoral. Šílel nepříčetností nad Lestatovým vzdorem. Chtěl ho ponížit, aby se mu plazil u nohou a prosil. Ale nedokázal to. Lestat věděl, co Patrick chce. Proto si zakázal dávat svou bolest najevo. Ovšem vyjma slz. Ty zadržet nedokázal. Slzy byly jeho jedinou slabostí. Uvnitř hořel vztekem, nenávistí a touhou po pomstě, navenek však zůstával klidný. Až na ty slzy – jedinou známku toho, co cítil. Jinak byl jeho výraz nerozluštitelný.

   Patrick ho přirazil ke stěně, sevřel v pěsti jeho polodlouhé černé vlasy, zvrátil mu hlavu dozadu a ze své výšky se přisál k jeho ústům. Zbožňoval chlapcovy nádherně tvarované rty. Stejně tak vědomí jeho bolesti. Vzrušovalo ho to.

   Lestat bezmocně poklesl v kolenou. Dávil se Patrickovým jazykem ve svém hrdle, ale nemohl nic dělat.

   Když ho muž konečně uvolnil, rozkašlal se.

   „Tak se mi líbíš,“ spokojeně si ho prohlédl Patrick. „A teď na kolena,“ přikázal mu. Lestat po něm vrhl nenávistný pohled, ale další rána do hrudníku ho přinutila k tomu, aby udělal, co mu bylo poručeno.

   Po dvaceti minutách se vyčerpaný a s otlačeným hrdlem skácel na stranu a zůstal ležet na zemi. Zoufale lapal po dechu. V ústech cítil odpornou pachuť a oči se mu znovu plnily slzami.

   Patrick nad ním stál a s výsměšným výrazem na něj shlížel.

   „Vidíš, Lestate,“ ušklíbl se, „máš, co si zasloužíš. Vzpurní hřebečci se musí zkrotit.“

   Lestat se přemáhal, aby nahlas nevzlykal. Přisunul ruce k tělu a chtěl se zvednout. Avšak Patrick mu v tom dost drsným způsobem pomohl, když mu zaryl prsty do paží, vytáhl ho na nohy a zatřásl s ním, až mu zuby cvakly o sebe.

   „Svlékni se,“ nakázal mu Patrick.

   Lestat pouze schlíple stál s hlavou sklopenou a vlasy spadenými do obličeje. Tím si vysloužil přiražení ke zdi a stisknutí krku, takže hlavu musel rychle zvednout a chtě nechtě se setkat s planoucím pohledem muže, jenž ho měl v moci.

   „Neopovažuj se mi odporovat!“ vyštěkl Patrick vztekle. „Nebo toho budeš litovat.“ Sáhl do kapsy své košile a Lestat hrůzou rozšířenýma očima sledoval, jak se v jeho ruce zaleskl kapesní nůž.

   „No,“ pousmál se Patrick, přiložil ostrou čepel k jeho hladké tváři a tupou hranou mu sjel po hrdle. „Teď si svoje další chování dobře rozmysli. Mohl by na tom totiž záviset tvůj život, lásko.“ Téměř něžně mu palcem setřel zasychající slzu z tváře. Pak jeho rysy opět ztvrdly. Drsně ho políbil, znovu bolestivě přirazil ke zdi, a poté od něj poodstoupil. „Teď udělej, co jsem ti řekl. A neopovažuj se mě znovu rozzlobit.“

   Tentokrát mu Lestat do očí nepohlédl. Nohy měl vratké a celé tělo ho bolelo, ale přesto si začal roztřesenými prsty rozepínat košili. Chvěl se strachem a zlobou, ale netroufl si říct ani slovo. Blyštivý nůž byl přeci jen dostatečnou hrozbou.

 

   „Dnes jsi nebyl hodný,“ pronesl Patrick k nehybné postavě ležící v rohu. Přestože v místnosti začínalo vládnout šero, na bledém nahém těle jasně svítily tmavé podlitiny. „Víckrát už bych ti nedoporučoval zkoušet mou trpělivost. Máš štěstí, že jsi dostal rozum. A že se mi z tebe ten vzdor podařilo vymlátit.“

   Svou práci odvedl opravdu poctivě. Lestat balancoval mezi vědomím a bezvědomím a cítil se, jako by měl polovinu kostí v těle přelámaných. Chvílemi se mu zdálo, jako by už ani nedýchal.

   „Vidíš, Lestate,“ díval se na něj Patrick klidně, „myslel sis, že mě přemůžeš. A stačilo tak málo, abys rychle změnil názor. Budu s sebou muset brát tu věcičku častěji.“ Zamyslel se, pak k němu přistoupil a poklekl. Přejel mu prstem po linii páteře. Lestat sotva slyšitelně sykl, když se Patrick dotkl bolestivě zhmožděných míst. „Ještě si myslíš, že nade mnou můžeš vyhrát?“

   Lestat nepromluvil. Ležel tam schoulený na podlaze, se zavřenýma očima a z prokousnutého rtu mu po kapkách vytékala krev. I když se chvěl zimou, byl za ni vděčný. Zmírňovala jeho palčivou bolest. Až příliš pronikavě si uvědomoval svou bezmoc, když nad sebou vnímal Partickův stín. Takřka láskyplně ho pohladil po rozcuchaných havraních vlasech a pak Lestat slabě slyšel, jak se mohutný muž zvedl k odchodu. V tu chvíli byl upřímně šťastný, třebaže věděl, že se tohle brzy zopakuje.

   Teprve až uslyšel bouchnutí hlavních dveří, sípavě zašeptal do ticha před sebou: „Nikdy mě nezničíš.“ Sebral poslední zbytky síly a začal se pomalu zvedat.‘

 

Snažím se ignorovat záchvěv strachu, který mi přeběhne po páteři, když pomyslím na střet se svým strachem. Vážně jsem si myslel, že mě nikdy nezlomí? Nemůžu tomu uvěřit. Bylo to před několika dny. Ano, ještě před pár dny jsem myslel, že nade mnou nikdy nemůže vyhrát, i přes všechno, co mi dělá. No, rychle jsem změnil názor. On už mě zničil.

 

‚Lestat zůstal vysíleně ležet. Chtělo se mu řvát. Nevydal však ani hlásku. Ještě nikdy necítil při

milování takovou bolest. Možná proto, že nikdy neměl ruce svázané za zády a nikdy při tom nemusel stát. Patrick mu pohrozil, že pokud se neudrží na nohou, zbije ho do bezvědomí. Teprve až skončil, dovolil mu zhroutit se na zem. Lestat nedbal tvrdého pádu, byl rád, že může ulevit roztřeseným nohám. Měl pocit, že už to nevydrží.

   „Podívej se na sebe,“ řekl posměšně Patrick, pohodlně sedící na posteli vedle něj. „Ležíš tu na zemi a ani se mi neodvažuješ podívat do očí. Tak jsem tě vždycky chtěl vidět.“

   Lestat jen bezmocně zatínal zuby. Už neměl ani sílu se vztekat. Trýznivá bolest přehlušila všechny ostatní pocity. Zavřel oči a pokoušel se myslet na něco příjemného, aby zapomněl na skutečnost. Jakkoliv se však snažil, muka tělesná i psychická mu nedovolila soustředit se na cokoliv jiného.

   Jedna myšlenka mu však tak urputně bušila do mozku, až se nakonec vydrala i z jeho úst: „Myslel jsem, že jsi můj přítel…“‘

 

Přítel? Myslím, že od jisté doby to slovo pro Patricka přestalo mít význam. Bylo vypuzeno jiným seskupením písmenek: vládce. A včera jsem podruhé pomyslel na svůj sen. A rozsvítilo se mi. Přišel jsem na to – já v tom snu utíkal před Patrickem. To on představoval bestii, které jsem se děsil. Čím víc o tom přemýšlím, tím větší pociťuji úzkost. Nejenom ze snu, ale i z faktu, že byl právě o něm.

   Můj nejlepší přítel. Stále je to můj nejlepší přítel, i když si nedokážu vysvětlit, proč vlastně. Proč se ho mé srdce odmítá vzdát, když mi tak ubližuje.

   Uvědomím si, že zírám do svého poloprázdného šálku s kávou, a zamrkám, abych vytrhl oči z apatie. Dopiji ten vlažný zbytek tmavohnědé tekutiny a zvednu se k odchodu. Musím jít čelit realitě. Je to můj osud.

 

 

 

9. kapitola

Osudný zkrat

 

 

Lestat vkročil do šatny na kurtech o půl hodiny dřív, než se domluvili. Dveře byly otevřené, to znamenalo, že už tam někdo byl. Mladík doufal, že to bude někdo z jejich party, nejlépe všichni. Mezi lidmi mohl alespoň částečně zapomenout na své utrpení. Přál si, aby dnes Patrick nepřišel. Nechtěl ho vidět. Nechtěl, aby se ho dnes dotýkal.

   Jakmile však spatřil typickou ohmatanou raketu opřenou o jednu ze skříněk, jeho naděje pohasla a zalila ho vlna zklamání. Patrick je tu. A jak to vypadá, sám. Ach ne.

   Lestatův první instinkt byl otočit se a tiše se vykrást pryč, ale hned druhá myšlenka mu nemilosrdně připomněla, že kdyby se dnešní hry nezúčastnil, zcela jistě by za to krutě zaplatil. Ztěžka tedy polkl a potichoučku se plížil vpřed. Za ohybem zdi spatřil Patricka, otočeného k němu zády, jak stojí u okna a kouří cigaretu.

   Zůstal stát a nehýbal se. Nevěděl, co má říct – netušil, v jaké je jeho partner náladě.

   Plavovlasý muž po chvíli vycítil, že není sám, a zvolna se otočil. Jeho pohled padl na milencovu vyděšenou tvář. Usmál se. „Ahoj,“ řekl měkce.

   Lestat chtěl odpovědět, ale nemohl. Hrdlo měl náhle tak stažené, že sotva mohl dýchat. Ruce se mu zpotily a začal se vnitřně chvět. Přimrzl k místu a zaboha se nedokázal přinutit k pohybu.

   Patrick s nerozluštitelným výrazem dokouřil, vyhodil nedopalek z okna a šel k Lestatovi. Mladíkův strach narůstal s každým jeho krokem.

   Starší muž se zastavil těsně u něj. „Co je?“ zeptal se pomalu, ale do očí mu nepohlédl. „Neumíš mluvit?“ Zvedl oči. Přitom mu rukou zkušeně zajel pod svetr na břicho a dotkl se místa s nejnovější modřinou. Lestat sykl, ale neucukl. Nedovolil si to. Zůstal stát na místě, paralyzován intenzivním výhružným pohledem člověka naproti sobě. Jeho zornice se rozšiřovaly a hnědé duhovky tmavly. Zlé znamení.

   Patrick s úsměvem zvýšil tlak prstů na citlivý bod a Lestatovi se okamžitě rozběhly jehličky bolesti do celého těla. Zatnul zuby a všemožně se snažil obrnit proti bolesti, ale přesto se mu oči nezadržitelně plnily slzami. V tu chvíli mu Patrick vjel druhou rukou do vlasů, sevřel je v dlani, zvrátil mu hlavu dozadu a drsně vtrhl do jeho úst. Mladík se nestačil nadechnout a začal se dusit, ale to mužovo počínání nijak neovlivnilo a dál si násilně bral, co chtěl. Když se Lestatovi z nedostatku kyslíku před očima pomalu dělaly mžitky, ozvalo se neomylné zarachocení otvíraných dveří. Patrick uvolnil sevření, odtrhl se od jeho úst a obrátil hlavu za zvukem. Jeho partner toho využil, rychle se z nenáviděného stisku vyškubl a odskočil co nejdál. Ve stejnou chvíli zaslechl hlasy George a dalších. A také se střetl s Patrickovým pohledem. Byl výsměšný, vědoucí a říkal: „Neboj se, dokončíme to.“

   A najednou se v něm cosi zlomilo. Náhle se mu při představě, že by za pár minut měl hrát a dělat, jako že nic, zvedl žaludek. A věděl, že to nedokáže. Bez jediného zaváhání se rozběhl, vyrazil ze dveří a proběhl kolem svých nicnetušících přátel s jedinou myšlenkou: dostat se okamžitě pryč.

   Všichni tři mladí muži v chodbě se za ním udiveně otočili a zůstali nechápavě zírat na otevřené dveře, které za sebou nechal.

   „Co se mu stalo?“ vypustil Jason do éteru otázku, která všem vrtala hlavou.

   George pokrčil rameny a jako první zamířil do haly. Tam spatřil Patricka s podobným výrazem. „Patricku?“ oslovil ho. „Co se stalo Lestatovi? Proč odsud tak vyběhl? A vrátí se?“

   Patrick chvíli nebyl schopný odpovědět ani na jednu otázku. Reakce jeho partnera ho překvapila. Nikdy dřív si nedovolil odporovat. A tohle byl jasný vzdor. Stiskl rty. Tak za tohle zaplatí.

   „Patricku?“

   Škubl sebou. „Co?“

   „Co je to s váma dneska?“ prskl znechuceně George. „Lestat vypadal, jako bys ho smrtelně ranil, a ty se tváříš nechápavě a vůbec neposloucháš.“

   „Nevím, co se mu stalo,“ odsekl Patrick. „Říkal něco?“ Napjatě čekal na odpověď.

   George se zamyslel. „Měl jsem pocit, že brečel. Proč, pohádali jste se?“

   „Ne,“ řekl okamžitě plavovlasý muž. „Je nějaký podrážděný. Jak jsem řekl, nevím, co mu je.“

   „Vážně?“ měřil si ho George pochybovačně.

   Patrick se k němu pro jistotu otočil zády, aby neviděl jeho provinilý výraz. „Jo,“ řekl tak přesvědčivě, jak dokázal. „Chvíli počkáme, jestli se Lestat nevrátí, a pak uvidíme.“

 

xxx

 

Ale Lestat vůbec neměl v úmyslu vrátit se. Bez zastavení utíkal ulicemi a ani nevěděl kam. Slzy mu ošlehal vítr a zanechal na jeho tvářích protivné slané štípající stopy.

   Nevnímal nic. Lidé se za ním otáčeli a nechápavě kroutili hlavami, ale on je nevnímal. Neviděl je. Viděl jen prázdnotu, která se mu rozprskla v hlavě, a vytlačila z jeho zorného pole všechno ostatní. Neviděl, neslyšel, necítil. Jako by se ocitl v časové smyčce, kde není nic než prázdno, a kde neexistuje žádný rytmus.

   Hnán zběsilým, nekontrolovatelným instinktem se řítil ulicemi až do té doby, než mu nohy začaly vypovídat službu. Pak zpomalil, až nakonec úplně zastavil. Stál na chodníku u jakési neznámé křižovatky, prudce oddechoval a marně se snažil nahnat do mozku nějaké myšlenky, které by mu pomohly lépe si všechno uvědomit. Ale rozumový orgán jako by mu vypověděl službu.

   A tak stál pořád na místě a vnímal jen své tlukoucí srdce, které se pozvolna uklidňovalo.

   Mohl tam stát minuty, ale také hodiny, to nedokázal odhadnout. V jednu chvíli si prostě uvědomil, že zase začíná racionálně přemýšlet. Ulevilo se mu, ale povznášející pocit trval sotva zlomek vteřiny. Okamžitě byl zdrcen přívalem smutku a bezradnosti. Je sám. V cizí čtvrti. Právě utekl z kurtu. To se Patrickovi nebude líbit…

   Dostavil se strach. Lestat se roztřásl předtuchou trestu, který zcela jistě přijde. ‚Nechci se vrátit! Nechci se vrátit!‘ opakovalo jeho vystrašené nitro, ale on svému přání nemohl vyhovět, ať chtěl sebevíc. Věděl, že útěk by k ničemu nevedl.

   Pozorně se rozhlédl a snažil se poznat, kterou cestou by se měl vrátit. Posléze zvolil směr, který považoval za správný, a snažil se trochu přemýšlet. Proč vlastně utekl? Co ho vedlo k tomu, že zpanikařil? Nikdy podobný pocit nezažil. Nedokázal přesně určit, co vlastně cítil, jen tam v šatně věděl, že pokud do minuty nevypadne, tak… Tak co? Selhání? Zhroucení? Nebo smrt? Znova se otřásl. Byl to nesnesitelný psychický tlak. Fyzickou bolest by zvládl, ale ten psychický nápor už nedokázal déle snášet. Nezvládl by hrát a chovat se přirozeně. Ne v Patrickově přítomnosti. A možná by to nedovedl i bez něj. Musel na něj pořád myslet. Ač se snažil odvracet své myšlenky všemi možnými směry, vždycky se vrátily k Patrickovi. K jeho silným rukám, které ho s takovou lehkostí mučily pro vlastní potěšení. Jeho extatický výraz ho nenechal na pokoji ani ve snech, kdy se budil roztřesený a s polštářem vlhkým od slz. Lestatovi přeběhl mráz po zádech. Útěk splnil svou povinnost, krátce se mu ulevilo, dokázal vyventilovat napětí… ale dostaví se krutý následek. 

   ‚Bože, stůj při mně‘, napadla ho pošetilá myšlenka, přestože v Boha nikdy nevěřil. Teď toho litoval. Možná, že kdyby měl v srdci zakořeněnou víru, snáz by dokázal snášet svůj osud.

 

Než našel Lestat cestu domů, bylo pozdní odpoledne. Začínalo se stmívat. Bloudil několik hodin, postupoval jen pomalu. Možná, že kdyby se víc snažil, byl by se vrátil mnohem rychleji, jenže ho brzdil podvědomý strach, který mu koloval v žilách. Nedokázal ho ničím přebít. Strach. Ochromující pocit hrůzy, jenž mu bral dech a sílu žít. Vtahoval ho do své pavučiny jako vyhladovělý pavouk a Lestat se octl v pozici vyděšené mouchy, která je příliš zkoprnělá na to, aby se mohla jakkoliv bránit. Nakonec ho ten strach pozřel úplně a z Lestata se stala bezduchá schránka řízená jen základními pudy. Strach ho bezvýhradně ovládal.

   V takovémto stavu dorazil ke svému domu. Pomalu vyšel po schodech a stanul přede dveřmi. Chvějícími se prsty nahmatal v kapse klíče a na sedmý pokus zdárně odemknul hlavní dveře.

   Potichu, jako by se bál, co ho čeká uvnitř, vešel a dveře za sebou zaklapl. Položil klíče na poličku, opatrně se rozhlédl, a když shledal, že vzduch je čistý a relativně klidný, ulehčeně vydechl a po špičkách zamířil do obývacího pokoje. Od jisté doby si zvykl chovat se tiše a nenápadně i když byl sám. Pojal to jako svou přirozenost. Ostatně měl spoustu příležitostí, kdy se mu tato vlastnost osvědčila…

   Sotva vzhlédl, vykřikl úlekem. Na sedačce seděl nehybně jako socha Patrick. V šeru, které propouštěly stažené rolety, vypadal jako šelma trpělivě číhající na svou kořist. Vlastně to nebylo až tak daleko od pravdy.

   „Ahoj, Lestate,“ řekl mrazivým hlasem. Vzhledem k tomu, že mu mladík neviděl do tváře, nemohl identifikovat, v jaké je druhý muž náladě, ale chladný tón mu na klidu nepřidal. Vyděsilo ho, že našel Patricka ve svém domě. To nevěstilo nic dobrého. „J-j-jak…“ začal koktat, ale hrdlo se mu okamžitě stáhlo, takže víc ze sebe nevypravil. Šokovaně upíral pohled do míst, kde tušil milencovy oči.

   „Jak jsem se sem dostal? To chceš říct?“ Patrick se vyklonil ze stínu a na jeho tvář dopadlo trochu více světla. Z očí měl úzké štěrbiny a rty nepřístupně stažené. Očividně nebyl v dobrém rozpoložení. Lestatovi se roztřásla kolena.

   „No, řekněme, že jsem si vypůjčil tvoje klíče. Nevadí ti to, že ne?“ řekl měkce. Nečekal na odpověď a vstal. Pohledem mladíka paralyzoval a zvolna se k němu blížil. Lestat chtěl ustoupit dozadu, ale nohy mu vypověděly službu.

   „Miláčku,“ pronesl s hraným soucitem plavovlasý „vůdce“, když stál úplně u své „hračky“, „řekni mi, proč jsi s námi nezůstal hrát? Co se ti nelíbilo?“

   „Já… j-já…“ Lestat vydržel opětovat jeho pohled sotva pár okamžiků, pak jej sklopil k zemi.

   „Tak tys ztratil řeč?“ Patrick si povzdechl. „No, budeme muset najít způsob, jak ti ji vrátit.“

   Než Lestat ta slova vůbec mohl vstřebat, pocítil silnou a prudkou ránu do zátylku a pak všechno zčernalo.

  

 

 

10. kapitola

Stůj při mně…

 

 

Pár vteřin po probuzení si Lestat přál, aby se býval nikdy neprobral. Jako první věc zjistil, že má zavázané oči a nic nevidí. Jako druhou myšlenku si uvědomil, že leží nahý na čemsi hladkém a tvrdém, nepříliš studeném, snad to mohl být kuchyňský stůl nebo něco podobného. Ruce i nohy měl roztažené a pevně připoutané do čtyř rohů. Provazy ale vedly kamsi dolů, nejspíš to byl opravdu ten široký stůl v kuchyni. Ta pozice sama o sobě byla značně bolestivá, nemluvě o tom, že mu zuby drkotaly zimou a neblahou předtuchou. Musel se držet, aby sebou nezačal zmítat a řvát. Dřív alespoň viděl, co se bude dít, mohl jednotlivá místa svého těla připravit na zvládání bolesti, ale teď mu všechny smysly byly na nic. Byl zcela bezbranný a odevzdaný napospas svému… partnerovi. Stále ještě nebyl schopen nazývat ho nepřítelem. Sám nevěděl proč, jeho mysl mu jednoduše nedovolila oslovovat ho jakkoliv záporně.

   Každičkým nervem jeho zbitého slabého těla pulsovalo děsivé očekávání. Teď… Nebo teď… Anebo i teď… Odsud… A odtam… *Všechno* mohlo přijít *odkudkoliv*. Každou vteřinu čekal něco hrůzného, něco nesmírně bolestivého, zadržoval dech, aby alespoň slyšel, zda se něco blíží… Avšak nic se nedělo. Všude panoval klid a ticho.

   Lestat se odvážil natočit hlavu do jiného úhlu. Napadla ho troufalá myšlenka, že třeba ho tam Patrick zanechal a odešel. Než ji ale stačil rozvinout, ozval se zprava hrozivý šepot: „Myslel sis, že jsi tu sám?“

   Uvězněný sebou škubl a nekontrolovatelně se roztřásl. Otočil hlavu za hlasem, ale nebylo mu to moc platné. Nebyl o nic moudřejší než předtím.

   Ozvaly se kroky, pomalu obcházející stůl. „Už ses chystal vydechnout, co? Říkal sis, že jsem na tebe zapomněl.“ Lehoučký dotek na břichu. Lestat sebou škubl. „Ne, lásko, mýlíš se. Tak snadno tě nepropustím.“ Polibek na jednu z ran na rameni. „Kde jsi celý den byl, hm?“ Patrick se zastavil a pozoroval, jak se jeho oběti zrychlil dech. „Já čekám…“ Velkou jehlu, jaké se používají v kuchyni na maso a kterou až dosud držel v ruce, nyní zvedl a promyšleně vsunul do zpola zhojené rány na prsou.

   Lestat, poučen z dřívějška, udusil křik ještě v krku a jen si skousl ret. Jak kovová jehla prostupovala kůží a zarývala se hlouběji do tkáně, stisk zubů sílil, až mu ze spodního rtu vytryskl tenký pramínek krve. Nevnímal pachuť železa v ústech, bolest v prsou všechno přebila.

   „Venku!“ vykřikl zoufale, přestože se to slovo vydralo z jeho krku jako chabé zachrčení, „Byl jsem venku!“

   Patrick na jehlu přestal tlačit, ale v ráně ji ponechal. „Tak? Pán byl venku? A copak jsi tam dělal?“

   „Já… pro–…“ Černovlasý mladík bojoval se slzami. Urputně se snažil neplakat, protože to znamenalo, že by nemohl mluvit. A on v této chvíli mluvit musel. Jenom tak se mohl zachránit. „P-p-procházel jsem s-se,“ vzlykl.

   „A kde?“ Jakoby mimochodem Patrick políbil jeho spodní břicho, než mu do modrající podlitiny zaryl další ostrý nástroj pomsty.

   Celé Lestatovo tělo ztuhlo, podvědomě se tím snažilo obrnit proti násilnému vniknutí do povrchu. Účinek tohoto gesta byl samozřejmě neznatelný; zamotala se mu hlava, jak mu do těla hned ze dvou míst vystřelovaly palčivé jazyky kruté bolesti. Jako by se mu všechna slova vytratila z mysli, právě teď, když je potřeboval nejvíc. Urputně se snažil poskládat v hlavě větu a říct ji, ale i taková prostá činnost ho stála obrovské úsilí. S kovovými špicemi pod kůží zapomínal, i jak se jmenuje.

   „Já – já nevím! Nevím! Ně-někde… někde… ne-n-neznám to tam!“ vykřikl nakonec a zavyl bolestí.

   „Slyším dobře? Ty křičíš?“ zeptal se Patrick ostentativně. Lestat se okamžitě znovu kousl do napuchlého rtu a už jen tiše vzlykal.

   „No.“ Trýznitel se opřel lokty o stůl vedle tváře svého mladého přítele. Zkoumavě se zahleděl na jeho výraz zkřivený potlačovanou bolestí. „Tohle bylo za tvůj útěk. Museli jsme kvůli tobě zrušit čtyřhru. Je ti to líto?“

   Horečnaté zakývání hlavou.

   „Už to nikdy neuděláš?“

   Opět vynucený němý souhlas.

   „To jsem rád.“ Patrick ukořistil jeho ústa. Když se jich dost nabažil, přesunul se rty na hrudník nejdřív k jedné bradavce, tvrdě ji stiskl zuby, až Lestatovi přeběhl mráz po zádech, pak ke druhé bradavce a věnoval jí stejnou nemilou pozornost. Uvězněnému tančily před očima hvězdičky a měl pocit, že ten dotek na jednom z jeho nejcitlivějších míst nikdy neskončí. Ale stalo se a zošklivená ústa si poklidně razila cestičku po jeho břichu dolů. Potom ho Patrick vzal do úst a bolestivou cestou ho přetáhl přes okraj slasti. Jenže rozkoš v tom Lestat nespatřoval už dlouho. To, co je pro jiné vrchol blaha, se pro něj stalo nenáviděnou potupou.

   Třásl se doznívajícím orgasmem i bolestí ze dvou kovových předmětů, které stále vězely v jeho těle, a přál si, aby to už brzy skončilo. Představil si, že je sám, smyje ze sebe všechny ty špinavé doteky, pak se schoulí na posteli a bude plakat až do vyčerpání, až všechna bolest odezní a zbude mu jen vymodlená prázdnota. To pro něj v tomto okamžiku představovalo ráj. Kéž by to byla i útěcha.

   Patrick si otřel ústa a opět se přisál k Lestatovým rtům, dávaje mu tak ochutnat sama sebe. Mladík se snažil potlačit nutkání na zvracení. Sám se divil, jak se mu podařilo nevrátit násilníkovi laskavost i s úroky.

   Dvěma prudkými škubnutími vytrhl plavovlasý muž jehly z rány. Obě byla doprovázena sotva slyšitelnými vzdechy a čůrky krve spouštějícími se z poškození. Odhodil je do umyvadla naproti stolu. „Je mi to líto –,“ při přehnaně soucitném tónu Lestatovi přestávalo bít srdce – vždycky to totiž znamenalo, že ještě nebude propuštěn – „ale odbyl sis teprve polovinu trestu. Proto jsem tě taky zbavil těch… ‚jehel‘,“ vyřkl pečlivě, „aby sis mohl náležitě vychutnat tu druhou, zajímavější část.“

   Lestat se rozklepal snad ještě víc, pokud to bylo možné. Měl pocit, že každou chvíli zešílí. Slyšel kroky, nepatrně se vzdalující a opět se přibližující.

   „Abych měl jistotu, že už tě nenapadne udělat žádnou další hloupost,“ Patrick pomalu přejel prstem po ostří žiletky, „dám ti něco, co tě doufám bude držet na uzdě.“

   „Ne… prosím ne…“ ozval se z posledních sil drsný šepot. „Prosím… prosím… udělám, co chceš… dám ti všechno…“ I Lestatovi zněla jeho vlastní slova hloupě. Ale byla to slova zoufalství, posledního zdravého kousku rozumu, který ještě nebyl otupělý a zničený bolestí.

   Patrick začal přibližovat žiletku k jeho hladkému předloktí, ale uvědomil si, že horní strana je přitisknuta k povrchu, takže se k ní nedostane. Krátce zapřemýšlel.

   „Nejradši bych ti to udělal na čelo,“ zručně Lestatovi rozvazoval pouto na pravém zápěstí, „ale to by sis na to neviděl a k ničemu by ti to nebylo.“ Podržel jeho ruku pevně ve svém stisku. „Tak zvolíme vhodnější místo k trvalé připomínce, ne?“ Švihl mu paží o stůl, až to křuplo. Naštěstí mu nic nezlomil, ale nebylo k tomu daleko. Mladému muži se z hrdla vydralo cosi jako přidušené zachroptění. Hlava mu klesla na stranu a zpod nasáklého šátku na očích se vyvalil další slaný potok.

   Trýznitel obrátil jeho předloktí vzhůru a přejel po celé jeho délce prsty. Zřetelně cítil krev pulsující pod bledou pokožkou. Usmál se. Přitiskl k povrchu ostrou lesklou plochu a udělal první tah. Pro Lestata to byla jen další kapka do jeho poháru bolesti. Muž cukl znovu, znovu a opět. A ještě několikrát. Pokaždé mladík cítil o jednu pálící čáru víc a pokaždé se jeho srdce roztrhlo o další kousek. Zřetelně vnímal, jak mu po předloktí stékají pramínky krve. Kap, kap, kap… rudá tekutina brzy zbarvovala i podlahu.

   Patrick skončil a zálibně se zadíval na své dílo. Pak přistoupil k partnerově hlavě a škubnutím mu strhl vlhký šátek z očí. „Podívej se,“ přikázal.

   Lestat zamžikal proti ostrému světlu, a když se mu obraz trochu rozjasnil, se strachem shlédl ke své ruce. Zvedl se mu žaludek. V kaluži krve ležela jeho paže a na předloktí vyrytá dvě slova: ‚Bezcenný‘ a ‚Můj‘.

   Druhý muž s uspokojením sledoval jeho reakci. „Vidíš? Abys už nikdy nezapomněl, kam patříš. Jsi můj. Beze mě nemáš žádnou hodnotu. Jsi bezcenný. Já jsem to jediné, co máš. A vždycky to tak bude. Pamatuj si to. Vždycky to tak bude.“

   Vždycky to tak bude… vždycky to tak bude… Ta slova se mu vracela ozvěnou a zaznívala ze stále větší dálky, až zcela nečekaně a ve vteřině ztratil vědomí. 

  

 

 

11. kapitola

Úkol a myšlenka

 

 

Bolavá víčka se s námahou rozevřela. Kalné oči spatřily bílý strop nad sebou a mozek chvíli nevěděl, kde je, ale pachuť krve a cukavá bolest v paži mu vrátila vypadlé informace. Lestat zvedl hlavu. Překvapilo ho, kolik ho to stálo úsilí. Byl tak slabý… Pohlédl na svou ruku. Krev už byla zaschlá. Ale musel jí ztratit hodně, soudě i podle toho, jak unavený se cítil. Neměl sílu ani na to, aby se zvedl. Patrick ho tam opět nechal. Díkybohu mu rozvázal pouta, ale s ničím jiným už se neobtěžoval.

   Jen velice pomalu a nemotorně se začal zvedat, až se mu podařilo posadit. Otřásl jím náhlý záchvěv zimy. Paži od lokte dolů měl naběhlou a na několika místech se zpod zaschlé krve drala čerstvá. Kdyby měl popsat, co v ten moment – jak tam seděl nahý a od krve – cítil, nedokázal by to. V jeho srdci řádila směs pocitů a emocí, ale všechny jaksi utlumené. Takový ten klid po silném dešti. Vzmáhalo se v něm zoufalství, ale užírala ho chladná prázdnota. Zima zevnitř. Apatie. Měl pocit, že nemá ani sílu myslet. Všechno, po čem v ten okamžik toužil, byla teplá postel. Chtěl spát. A spát. Pořád.

   S touto vidinou opatrně slezl ze stolu. Nechal všechno tak, jak bylo (uklidí to později) a belhal se do ložnice. Nemohl se ani osprchovat, neudržel by sprchu. Voda by ho umlátila.

   Natáhl se do postele a přitáhl si přikrývku až pod bradu. Ale necítil úlevu. Nemohl jí dojít. Nebylo mu přáno. Usnul neklidným a napjatým spánkem.

 

Po několika hodinách těžkých nočních můr se vzbudil zpocený, roztřesený a s vlhkými otlačenými tvářemi. Ještě půl hodiny zůstal ležet, aby se uklidnil. Přemýšlel. Přemýšlel o životě, o svém osudu. O bolesti a bezpráví, které cítil. Co vlastně může dělat? Má na výběr? Patří Patrickovi, přesně, jak řekl. Je odsouzen k věčnému týrání.

   Lestat z náhlého popudu mrštil polštářem do zdi, převalil se na břicho a zabořil obličej do matrace. Snažil se udusit příval psychické frustrace, který ho zasáhl s ohromující silou. Bezvýsledně.

 

xxx

 

   „Patricku? Co se Lestatovi stalo?“

   „Co by se mu mělo stát, Jasone?“

   „Mám namysli tu ruku. Proč ji má obvázanou?“

   „To já nevím. Asi se někde zranil.“

   „Celý je nějaký divný. Jako by se úplně změnil. Je mnohem tišší, plašší… jako by se něčeho bál. Má kruhy pod očima a takový… bolestný pohled.“

   „Přeháníš, Jasone. Nic mu není.“

   „Nepohádali jste se, Patricku? Mám pocit, jako by se ti vyhýbal.“

   „Ale prosím tě! To se ti jen zdá!“

   „Jo? Tak proč ti tak docela nevěřím…?“

 

xxx

  

   „Lestate?“

   Hubený černovlasý mladík v sepraném vytahaném svetru se zachvěl při zvuku toho hlasu. Strašil ho každou noc ve snech.

   Patrick strčil hlavu do obývacího pokoje. Lestat nevzhlédl, ani když se zastavil před pohovkou, na které seděl. Jen se ještě více přikrčil.

   „Co budeš o víkendu dělat?“ zeptal se Patrick s rukama v bok. Podle tónu jeho hlasu by se dalo říct, že měl dobrou náladu. Mladík se odvážil pouze pokrčit rameny. „Výborně. Co kdybychom si nahradili tu promeškanou čtyřhru?“

   Chabé přikývnutí hlavou.

   Patrick se posadil vedle něj. Lestat se ihned odtáhl a jakoby se schoulil do sebe. Muž se zamračil. „Co je?“

   Žádná odpověď.

   „Lesi?“ Zkusmo se ho dotkl na rameni, ale mladík ucukl jako zasažený elektrickým proudem. Stále ještě nenavázal oční kontakt, zato se vtěsnal až úplně do rožku sedačky, co nejdál od postavy vedle sebe.

   „Já ti přece nic neudělám, neboj se,“ řekl Patrick něžně a nechápavě, ale už se nesnažil dotknout se ho. „Takže se sejdeme zítra v jedenáct.“ Vstal a chystal se k odchodu.

   „Lestate?“

   Teprve teď vzhlédl. V očích měl strach, který mu svíral vnitřnosti.

   „To se se mnou ani nerozloučíš?“

   Černovlasý mladík ztuhl. Srdce se mu rozbušilo. Prkenně se zvedl a zůstal stát se sklopenou hlavou. Nebyl schopen dalšího pohybu. Celý se třásl.

   Muž k němu přistoupil, vsunul mu pod bradu dva prsty a pozvedl mu ji. Lestat byl tím pádem nucen pohlédnout mu zblízka do očí. To, co v nich uviděl, ho překvapilo. Láska. Mocná a čistá láska, kterou u něj spatřoval dřív. Kdysi. Ale ještě než ho Patrick políbil, ta láska v jeho pohledu se začala kalit, až zanikla docela. Zbyly po ní jen hnědé duhovky ztmavlé chtíčem a surovostí. Lestat se beznadějně poddal hlubokému polibku, do kterého se vmísila i bolest, když mu Patrick skousl ještě pořád trochu napuchlý spodní ret. Lestat jen vzdychl a byl rád, když od něj Patrick konečně odstoupil. „Tak zítra,“ řekl na rozloučenou, zase tím měkkým tónem, a odešel.

   Lestat dosedl zpět na pohovku, přitáhl si kolena k bradě a opřel o ně bradu. Zavřel oči. Patrick k němu zřídkakdy býval tak něžný jako dnes. Alespoň ze začátku. A on… když se topil v tom pohledu, jaký neviděl už celou věčnost… zase zahořel láskou. Zřetelně cítil, jak jihne. Toužil po tom, aby se ho Patrick dotkl – ale ne násilně, jen lehce a s péčí, jako to dělával dřív, když spolu ještě byli šťastní.

   Osamělý mladík se bezděky zachvěl, jak si vybavil všechny ty krásné chvíle, které jeden s druhým prožili. Měli všechno, co chtěli. Kariéru, peníze, prostor… lásku. Jak se to změnilo. Lestat by nikdy nevěřil, že něco takového bude možné. Že jejich vztah totálně ztroskotá. Kvůli posedlosti jednoho z nich. Ale možná, jenom možná, by mu ještě dokázal odpustit…

   ‚Dost!‘ Lestat si vjel prsty do vlasů, sevřel je a vtiskl hlavu do kolen. Pevně, aby nic neviděl. Už o tom nechtěl přemýšlet. Bolelo ho to. Cítil se bezmocný. Myšlenky na něj útočily jako kobylky a vysávaly z něj i tu poslední energii, kterou měl. Nemohl jim uniknout, nemohl se před nimi nikam schovat. Před Patrickem mohl alespoň dočasně někam utéct, ale před svými myšlenkami ne. Pronásledovaly ho ve dne v noci. Zlé a zničující. Nenechavé. Útočné. Jízlivé. Bolestivé.

   S očima plnýma slz zvedl hlavu. Roztřásla se mu brada a po jeho tvářích – jako už milionkrát předtím – se rozkutálely stříbřité perly.

 

xxx

 

   „Ty máš tolik drzosti, že si klidně troufneš říct, že *nehraješ*?“ Patrickův hlas se chvěl potlačovaným hněvem a jeho oči byly jen úzké čárky metající blesky.  

   „Ne-nebylo… mi dobře…“ koktal Lestat zmateně. Nacházeli se v osamění v šatně na kurtech. Všichni ostatní už odešli. Lestat přišel, ale hry se nezúčastnil. Bál se nepřijít, ale hrát také nemohl. A nyní věděl, že před hněvem svého mučitele neunikne.

   „Takže ty máš pořád ještě málo? Bože, nemůžu uvěřit, že ses vůbec nepoučil,“ rozhodil Patrick rozhořčeně rukama.

   „Já… já jsem jen…“

   „Drž hubu!“ zařval náhle muž. Lestat se bezděky přikrčil.

   „Ty jeden malý, podlý… bastarde! Jak se opovažuješ takhle chovat?!“

   „O-omlouvám se,“ pípl Lestat. „Ale byla to p-pravda.“

   „Na omluvu ti kašlu.“ Patrick k němu přistoupil. Lestatovi se hrůzou rozšířily oči. „Ne…“ hlesl. „Prosím. Prosím….“

   „Co máš na ruce?“ chtěl vědět muž chladně. „Sundej si ten hloupý obvaz a ukaž mi, co tam máš.“

   Mladík si třesoucími se prsty rozvázal bandáž a odhalil krvavý zarudlý nápis.

   „Přečti mi to,“ požadoval Patrick.

   „B-b-bezcenný.“

   „A dál?“

   „Můj.“

   „Výborně. Takže víš, k čemu tohle…“ zaryl mu do paže prsty, až slabě vyjekl, „slouží, že ano?“

   „A-ano.“

   „Ještě jednou se přesvědčím, že mě zklameš…“ Patrick nechal větu vyznít do ztracena. „Udělej se!“ přikázal mu tvrdě.

   „Co-cože?“

   „Chci, aby ses teď přede mnou udělal. Víš snad, co to znamená, ne?“ Založil si ruce v bok a zůstal stát s hlavou nakloněnou na stranu. Když se Lestat nehýbal, zavrčel: „Mám ti snad pomoct?“

 

xxx

 

Lestat ležel zkroucený na zemi, zatínal zuby a z modrých drahokamů se mu řinuly slzy, zatímco jeho donedávna intimní partner do něj zezadu tvrdě přirážel. Když dospěl k vrcholu, zasténal, ještě naposledy proti němu vyrazil boky a uvolnil ho.

   Patrick se oblékal s pohledem zabodnutým do postavy schoulené na zemi. „Jsi krásný,“ zašeptal obscénním tónem. „Vidět tě plakat je to nejkrásnější, co mi můžeš dát. Jsi nádherný, když pláčeš. Jako padlý anděl. Můj anděl. Miluji tě.“ Sklonil se, vtiskl mu jemný polibek na rameno a zanechal ho samotného.

 

xxx

 

Lestat ani nevěděl, jak se dostal domů. Celé tělo ho bolelo. Zase neudržel slzy v očích. Plakal bezmocí, nespravedlností, bolestí i odporem. Ležel na zemi, nos zabořený ve vysokém koberci, který ochotně vsakoval jeho slzy. Cítil se strašně. Ponížený a zneužitý. Ale víc než jen fyzicky. Slané kapky proklouzávající zpod pevně stisknutých víček nebyly dostatečné. Kdyby mohl, ronil by krev. Pak by snad došel vymodlené a toužebné úlevy. Teď jen v prstech křečovitě svíral vlákna koberce a bezděky je vytrhával. ‚Proč mi to udělal?‘ křičelo jeho nitro. ‚Přece jsem ho miloval. Já jsem ho miloval…‘ Přál si zemřít. Teď, tady, právě v této chvíli. ‚Ano, to bych měl udělat‘, ozýval se jeho mozek. ‚A tím bych se ti pomstil, Patricku. Už by ses mě nemohl dotknout. Nikdy bys mi už nemohl ublížit. To je to jediné, co si přeji. A jenom tak tě můžu potrestat.‘ 

  

 

 

12. kapitola

Nebeské výšiny

 

 

Žil jednou jeden malý chlapec, který se hodně smál

Protože s kamarády na písku si hrál

Holčička přes ulici mu dala prsten s nápisem „Miluji tě“

A jeho učitelka mu dala jedničku, přestože nebyl nejchytřejší dítě

 

Žil jednou jeden malý chlapec, který se snažil smát

Protože jeho matka mu to řekla a on nebyl tak šťastný, aby si chtěl hrát

Jeho nejlepší přítel se ho dotýkal na místech, kde se mu to nelíbilo

Líbal ho na rty a šeptal mu, aby ho to neděsilo

 

Žil jednou jeden chlapec, který se nikdy nesmál

Věděl, že ostatním se nebude líbit, jaký je, a tak se bál

Ve třídě políbil jiného kluka, protože ho měl rád

A kluk ho uhodil do tváře a jeho krvi se smál

 

Žil jednou jeden dospívající chlapec, který hodně plakal

Protože jiný chlapec s jeho dívkou spával

Jeho rodiče ho našli v koupelně s nožem a s prášky na spaní

Tak ho vzali do nemocnice, kde musel ležet k posteli připoutaný

 

Žil jednou jeden mladý muž, který už tolik neplakal

Protože jeho partner by ho zbil, kdyby to udělal

V létě nosil dlouhé rukávy, aby se ho lidé neptali na zranění

Každou noc v koupelně zvracel, aby unikl bolesti a dospěl vykoupení

 

Žil jednou jeden muž, který nikdy neplakal

Protože nechtěl, aby se o jeho city někdo staral

Schovával se před světem ve tmě, aby nikdo ho neviděl, topil se ve svém neštěstí

Vzal starý nůž a prořízl si obě zápěstí

 

A zase se smál, protože nic necítil

Protože už vůbec nic nebylo

 

A on byl konečně volný

 

xxx

 

Ležím a v hlavě mi doznívá poslední věta. Pak dostanu nápad. Nebo spíš si jen naplno připustím myšlenku, která mě napadá už nějaký čas. Zabít se. Protože k čemu je mi život? Na co žít v tomhle utrpení další roky nebo i celý život? To bych nevydržel. Už ne. Už nikdy nechci zakusit další pokořování a ubližování. Nechci dál žít. Neunesu to. Moje srdce je příliš pošramocené na to, aby se z toho dokázalo dostat. Vím, že i kdyby to přestalo, i kdyby mě Patrick nechal být… nedokážu to. Všechno jsem ztratil. Přátele, rodinu, lásku. Nemůžu, já nemůžu dál, dokud ho mám po svém boku. Jsem slaboch. Bezcenný, přesně jak Patrick určil. Patřím mu. A nic jiného si nezasloužím. Jsem odporný sám sobě. Já nemám právo na život. Jsem rád, že jsem to konečně pochopil.

   Možná bych měl napsat dopis na rozloučenou, alespoň pro mou rodinu, až mě tu najdou. Ale ne, stejně by to nepochopili. A já jim nemůžu říct, proč se to chystám udělat. Chci, aby na mě vzpomínali s láskou, ne s odporem. 

   Jako v transu jdu do koupelny. Cestou zachytím svůj odraz v zrcadle. Zplihlé černé vlasy, prázdné modré oči, pohublá a bledá pleť. Já jsem… jsem tak… Nevydržím ten pohled na sebe, rozmáchnu se a udeřím do zrcadla pěstí. Rozlétne se na tisíc kousků kolem mě a můj vysmívající se mi odraz se ztratí. „Patří ti to. Už tě nikdy nechci vidět,“ zamumlám a dívám se na svou pěst, z které mi do dlaně vytéká potůček tekutiny života. Pro mě nemá žádnou váhu. Jen ať teče, nebudu to zastavovat. A bolest? Pche, bolest se stala mým synonymem. Snad byste si nemysleli, že něco tak nepatrného, jako je bolest, mě dokáže zastavit.

   S krví volně mi stékající po lokti se chvíli hrabu ve skříňce nad umyvadlem, než najdu, co hledám. Žiletka. Už nikdy se s ní neoholím. Poslouží mi jako můj poslední společník. Žiletka. Příšerné slovo. I Patrick ji použil. Mimoděk mi pohled sklouzne na předloktí. Dvě slova, která mě pronásledují ve snech. Jsem označený. Jako zvíře, které někomu patří. Kolik by byl Patrick ochotný za mě zaplatit? Nejspíš nic. Klidně by mě dal komukoliv, kdo by si řekl. Jsem vlastně vůbec ještě člověk? Už dlouho se tak necítím. Připadám si jako věc, kus zboží, které si někdo koupí, pohraje si s ním a pak ho vyhodí.

   Sednu si na vanu a přidržím žiletku u svého levého zápěstí. Ale pak se zarazím. Tady ne. Vstanu a jdu do pokoje. Srdce mi buší, když jsem pohodlně usazený na pohovce a zahledím se z okna. Je krásný den. Slunce svítí a po obloze se prohání jen pár mráčků. Den jako stvořený pro odchod z tohoto zkaženého odporného světa.

   Nadechnu se a sbírám odvahu. Jsem zbabělý, vím to o sobě, musím to udělat rychle a přesně. Nemůžu si dovolit nezdar. Tato mise má jen úspěšný cíl. Selhání se nepřijímá.

   Přesto se mi třesou ruce, když přikládám ostrou čepel k bledé tenké kůži na spodní straně zápěstí. Jasně vidím žíly rýsující se pod kůží. To je můj cíl. Musím je přetnout dost hluboce, abych měl jistotu.

   Otálím. ‚No tak to udělej‘, nabádám se. ‚Přece to chceš.‘ …Nebo ne?

   V ten okamžik zavřu oči, zatlačím kovovou hranu k pokožce a prudce škubnu. Pálivá bolest mi projede několik centimetrů dlouhým řezem, já otvírám oči a dívám se na to, co jsem viděl už tolikrát. Další újma na mém zbídačeném těle. Ale tato se promíjí. Rychle, než si to rozmyslím, si způsobím to stejné i na druhém zápěstí.

   Kromě pulsování v rukách necítím nic, když se pomalu pokládám na měkký materiál sedačky. Paže volně položím vedle sebe a nechám krev, aby se vsakovala do červeného plyše. ‚Ani na tom nebude vidět‘, napadne mě. Přemýšlím. Měl bych se bát, měl bych cítit obavu z přestoupení na druhý břeh, možná bych se měl litovat. Omyl. Já necítím absolutně nic. Ani prázdnotu. Jsem otupený, zbavený veškerých citů. Nepromítá se mi ani celý můj život, jak jsem o tom několikrát četl. Je to hloupost. Nebudu myslet na svůj život. Byl takový, jaký byl. Šťastný i nešťastný. Ničeho nelituji. V této chvíli ani toho, že jsem se dal dohromady s Patrickem. Odpouštím mu.

   Jakmile si naplno uvědomím tu myšlenku, zalije mě taková úleva, že se mi chce plakat štěstím. Já jsem mu odpustil. Překonal jsem sám sebe. Tak nejsem až takový chudák. Přece jen ve mně ještě něco z lidskosti zbylo. Díky.

   Poprvé za nesmírně dlouhou dobu se uvolním. Zavřu oči a ulehčeně vydechnu. A s mými rty i mé srdce. Jako by mi z něj spadlo těžké břemeno. Cítím se lehký a svobodný. Svoboda, to je to, co jsem ztratil a co teď znovu mlhavě pociťuji. Čeká mě už jen věčná svoboda. Už nikdy žádné trápivé pocity. Jen volnost.

   Je mi příjemně teplo. Slábnu, ale to mi nezabrání, abych se necítil šťastný. Štěstí. Myslel jsem, že ten pocit nikdy víc nezažiji. Odcházím s klidem a harmonií v duši. Co víc jsem si mohl přát? Je mi krásně. Vidím tančit andělíčky, kteří se smějí a zvou mě k sobě nahoru. Už jdu, volám, přestože jsem nic nevyslovil. Už letím.

 

xxx

 

Popravdě řečeno, ani mě nepřekvapilo, že odmítl hrát. Něco takového jsem čekal. Ale musel jsem se rozčílit. Abych měl důvod ho potrestat. Ó, bylo tak nádherné, když se rozplakal. V tu chvíli bych ho láskou i zabil. Miluji ho. Nikdy jsem o tom nepochyboval. Miluji, když je tak bezbranný. Dává mi to pocit nadvlády. Můj padlý anděl. Musím se pousmát.

 

Nevydržel jsem to a musel jsem k němu zajít. Tentokrát jsem neměl chuť hrát si s ním, jen jsem ho chtěl vidět. Je dobře, že ze mě má strach. Alespoň neudělá žádnou hloupost.

   „Lestate?“ zavolal jsem, když jsem si odemknul jeho klíči a vešel do domu. „Lesi!“ Žádná odpověď. Zamračil jsem se. Že by nebyl doma? Ale kam by šel? „Lestate! Slyšíš mě?“ zkusil jsem to znovu, ale opět bez výsledku. Zastavil jsem se v chodbě a naslouchal, jestli neuslyším nějaký zvuk. Nic. A pak mě něco uhodilo. Zasáhl mě podivný tísnivý pocit, že se něco stalo. Nevím, jak mě to napadlo, ale byl jsem si téměř jistý. Zneklidněl jsem. „Lestate! Ozvi se!“ volal jsem, teď už se strachem v hlase. Snad se mu nic nestalo.

   „Le–“ V obývacím pokoji jsem zůstal stát. Zkameněl jsem. Nedokázal jsem se pohnout a měl jsem pocit, že se mi zastavilo srdce. Lapal jsem po dechu a beznadějně třeštil oči na výjev před sebou. Lestat, má láska, můj život, moje všechno, ležel na pohovce, mrtvolně bílý a s rozseknutými tepnami. Gauč kolem něj byl nasáklý krví. Cítil jsem ji i ve vzduchu. Spolu s děsem, který mě zaplavil ihned po prvotním šoku.

   „Lestate! Proboha!“ vykřikl jsem čitou hrůzou a vrhl se k němu. Ještě byl teplý. A dýchal. Slabě, ale přece. Svitla ve mně jiskřička naděje. „Lesi, Lestate, lásko… prober se, no tak… prosím!“ šeptal jsem, třel mu tváře a do očí se mi nahrnuly slzy. Přelily se přes spodní okraj víček a padaly dolů na jeho něžný obličej. „Lestate, nesmíš umřít…. Nesmíš mě tu nechat… Nemůžu bez tebe žít, slyšíš? Slyšíš?!!“ To už jsem křičel. Byl jsem jako zvíře zoufale bojující o přežití. A tak jsem se i cítil.

   Po nějaké době, která mi připadala jako mučivá věčnost, jsem uviděl pohyb. Jeho oči pod zavřenými víčky se pohnuly. Chvějivě a se znatelnou námahou je otevřel a nevidomým pohledem se zadíval nad sebe. Skláněl jsem se nad ním a mísila se ve mně úleva s příšerným strachem. „Lesi?“ oslovil jsem ho zkusmo. Nevnímal. Jen zíral do prázdna. Asi si neuvědomoval, co se děje.

  

 

 

13. kapitola

Západ slunce

 

 

Lestatova duše se užuž dotýkala slastných výšin, když ji najednou někdo násilně strhl zpátky dolů. Uvědomoval si, že jeho tělem bylo lomcováno a slyšel nějaký hlas, jak na něj křičí. Ale přesto byl jako šepot. A slyšel ho tak divně… pomalu, nezřetelně. Jak se do něj z donucení vléval vyprchávající život, trhaně otevřel oči. Nejdřív nic neviděl, až po hodné chvíli se mu obraz tak nějak zostřil a on dokázal vnímat, co se děje. Ležel ve svém domě na své pohovce, někdo mu horečnatě ovazoval zápěstí, a přitom na něj mluvil. Ta slova mu nedávala žádný smysl, viděl jen tu tvář. Plavé vlasy, hnědé oči, opálená tvář, vyděšený výraz, silné prsty… Co?! Ach ne, bože, už ne! Ne!!!

   „Ne!!!“ zařval najednou z plných plic a trhl sebou. To slovo vyšlo z jeho rtů jen jako chraplavý šepot, ale to stačilo, aby se Patrick překvapeně zarazil. „Lestate? Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě.

   „Ne, ne, ne!! Nééééé!!“ Mladík sám nevěděl, odkud se do něj vlila taková energie, když ještě před chvíli si připadal tak slabý, že se ani nemohl pohnout, a teď jeho hlas rapidně sílil a s ním i celá jeho bytost. Náhle měl tolik sil, aby se dokázal švihem posadit. Šokovaně zíral na muže naproti sobě. A stejně překvapený byl i Patrick. ‚Vida, tak asi na tom nebyl tak špatně‘, pomyslel si. Otevřel ústa a chtěl něco říct, ale Lestat byl rychlejší.

   „Ty? Co tu děláš?!“ vykřikl nepříčetně.

   „Já… já jsem šel…“ pro změnu to byl Patrick, kdo se nyní nedokázal vyjádřit. Reakce jeho jinak tak pokorného přítele ho zaskočila. „Šel jsem za tebou, abych –“

   „Proč?“ Lestat ho nenechal domluvit. Srdce se mu divoce rozbušilo a vhánělo mu do žil adrenalin. Jak se Patricka normálně bál, tak se nyní cítil až neskutečně silný. A měl zlost. Obrovskou zlost. „Proč jsi za mnou šel?“ vyštěkl. „Cos to udělal? Proč mi alespoň jednou nedáš pokoj?“

   „Proč ses chtěl zabít?“ pípl jinak odvážný muž. Teď se cítil menší než myš. Stále byl příliš konsternovaný na to, aby se mohl rozčílit nebo něco jiného.

   „Víš proč?“ Lestatova zuřivost se vystupňovala. Nevěděl, kde se v něm vzala, ale byla naprosto neovladatelná. Celou dobu trpěl, ale teď to Patrickovi všechno řekne. Nezůstane mu nic dlužen. Na odpuštění, které cítil, když si myslel, že umírá, si ani nevzpomněl. Jeho mozek zachvátila nepředstavitelná zlost, nastřádaná za velmi dlouhé období. „Abych měl od tebe pokoj! Zničil jsi mi život, ty jsi zničil *mě*! Mě jako člověka! Vzal’s mi všechno, úplně všechno, včetně důstojnosti! Dělal sis ze mě lacinou děvku, která je dobrá jen k uspokojení tvých perverzních choutek! Jak jsi mohl! Jak’s mi to mohl udělat, když jsem tě miloval! Ty… ty… hajzle! Nejsi nic jiného než prachsprostý bastard!!!“ ječel Lestat jako smyslů zbavený. Nyní stál, zatínal pěsti a ve tváři rudl. Patrick ani nevzdechl. Měl pocit, že sní. Stál naproti Lestatovi a jako omráčený na něj zíral a k uším mu doléhal jeho řev.

   Mladík nepřemýšlel. A racionálně už vůbec ne. Kdyby ho někdo viděl, pomyslel by si, že před sebou má blázna. Šílence, který neunesl svůj těžký osud.

   „Ty, Patricku Levisi, to ty, jenom ty… jsi *bezcenný*. Jsi míň než špína. Nic. Jen odporný otravný hmyz, který rozmáčknu, protože mě obtěžuje. Přesně to teď s tebou udělám.“ Lestat přestal křičet, ale to neznamenalo, že by cítil menší nenávist. Naopak. Byl plný zášti, pod kterou bublalo všechno, co se mu v srdci stihlo nastřádat za nejtěžší období jeho života. Bolest. Temnota. Osamění. Prázdno. Smutek. Strach. Zoufalství. Beznaděj. Křivda. Bezcennost. Žal. Hořkost. Všechno to vykrystalizovalo z duševního nitra až do jeho mysli, která se zřekla odpovědnosti za jeho následující jednání a přenechala volnost emocím. A byl jen jeden způsob, jak se těch pocitů zbavit. Ten nejhorší, ale nejúčinnější.

   Černovlasý  mladík se krutě usmál. Oči se mu zaleskly. „Skoro jsi mě přesvědčil, že nemám právo na vlastní rozhodování, Patricku. Myslel jsem, že si nezasloužím život. Podařilo se ti, o co jsi usiloval. Netroufl jsem si vzdorovat, a přesto jsem tě dál miloval. Nikdy jsem si to takhle neuvědomil, ale teď vím, že to celou dobu bylo právě takto. Měl jsi, cos chtěl. Poddajnou loutku, která se nebránila.“

   Z děsivého tónu a Lestatova hrozivého výrazu Patrickovi vstávaly chlupy po celém těle. Bál se. Opravdu měl strach. Tušil hrozbu.

   Lestat se krátce odmlčel. Pak pokračoval. „Když jsi mi vzal všechno, i mou duši, kterou jsem ti nikdy dát nechtěl, rozhodl jsem se pro konec. Věděl jsem, že to dál nevydržím. A tys mi musel zničit i to poslední a jediné přání, které jsem měl. V klidu odejít z tohoto světa. Kdybys svůj zvědavý nos nestrkal do věcí, do kterých ti nic není, nemuselo by se tohle stát.“

   „Co chceš dělat?“ odvážil se zeptat druhý muž. Hlas se mu nebezpečně třásl. Lestat pocítil zadostiučinění.

   „Udáš mě?“

   „Udat tě?“ Mladík pozvedl obočí. „A k čemu by mi to bylo? Ne, Patricku, já tě neudám. Přišel čas odplaty, to tušíš správně, ale do vězení tě nepošlu, neboj se.“ Zmlkl, aby svým slovům dodal váhu. „Ale mám jeden nápad,“ mluvil s téměř žoviálním podtónem. Spokojeně sledoval, jak jeho partner bledne. „Co bys řekl tomu, kdybychom si vyměnili role? Jen pro jednou. Udělej mi tu radost, ano? Taky bych chtěl zkusit, jaké to je, být jednou tím ‚lepším‘. Je to to slovo, ne? Takhle ses cítil?“ Jeho pohled ztvrdl. „Připadal sis ‚lepší‘, když jsi mě bil a řezal do mě jako do kusu dobytka?“

   „Já…“ Patrick chtěl něco říct, ale Lestat ho nenechal.

   „Zmlkni, ty jeden ubožáku. Nemáš právo mě přerušovat.“ Pohled mu sklouzl k zakrvácené žiletce válející se na podlaze vedle pohovky. Jen na ni mrknul, pak se opět zadíval Patrickovi do očí. Uspokojovalo ho, že v nich čte strach. Jen ať se bojí. „Hrozně rád bych si dopřál to potěšení vidět tě kroutit se na zemi a prosit, jak jsem to dělal já a ty ses mi jen vysmíval, ale neudělám to. Já jsem lepší než ty. Proto ti dopřeju rychlou smrt.“

   „S-smrt?“ zopakoval polekaně Patrick. Rozšířily se mu oči hrůzou. „Ty mě… zabiješ?“

   „A cos čekal?“ Lestat se rozesmál nepřirozeným hlasem. Zněl pomateně. „Myslel sis, že tě jen tak nechám jít? Že na to zapomeneme a já ti budu dál dělat otroka? Blázne!“ Poslední slovo už prskl se znechucením. „Je dobře, že se bojíš. Alespoň vidíš, jaké to je. Teď víš, jak jsem se cítil. Sbohem, ty karikaturo člověka. Teď za všechno zaplatíš. Sejdeme se v pekle!“

   A než se Patrick vzmohl na jakoukoliv reakci, Lestat se s překvapivou hbitostí natáhl pro žiletku, skočil po svém druhovi a s očima blyštícíma se šíleností mu prořízl hrdlo.

   Muž vykřikl a chytil se za krk, z kterého mu valila krev. Ještě se nevěřícně podíval na své rudé ruce, pak na Lestata a se zachroptěním se skácel na zem. Párkrát sebou škubl a zůstal nehybně ležet s očima dokořán.

   Lestat ho pozoroval s podivným chladem. Ten byl pomalu vytlačován, jak si mladík uvědomoval, co udělal. S odporem hleděl na postavu ležící v kaluži krve na zemi. ‚Zabil jsem ho‘, ozval se tenounký hlásek v jeho hlavě. ‚Tady Vaše mysl. Musíme Vám oznámit, že jste právě zabil člověka. Prosím žádné emoce, jen racionální uvažování. Ukliďte tu a běžte na policii. Přejeme Vám hodně štěstí.‘

   Zatřásl hlavou. A byl tu zase ten pocit. Všeobjímající prázdnota, která ho zevnitř vtahovala do sebe. Upustil žiletku a klesl na zem vedle mrtvého těla. Zády se opřel o pohovku a obličej složil do dlaní od krve. Všude nepořádek a odporný železovitý pach. Pronikl mu do celého těla. Nasákl jím jako houba. A věděl, že se ho nikdy nezbaví.

   Slunce nenuceně zapadalo, jak v jednom domě na kraji města končil jeden smutný příběh…

 

---