Smrt

Ulehám a jako je nebe nade mnou, vím, že tato noc bude má poslední.

Kdysi mě snad při tomto pocitu mohla ochromit hrůza, ale dnes ne.

Dnes cítím pouze vítaný ledový klid a pokoj – dávno se mé srdce uzavřelo strachu a úzkosti.

Ležím s očima otevřenýma.

Místnost je zalita krvavým světlem.

Nevím, kde se bere, snad je znamením toho, že nadešel můj čas.

Necítím žádnou bolest, jen vím, že mé tělo slábne.

Zvuky utichají a prostor kolem mě se naplňuje směsicí šumivého ticha.

Najednou jsou i má oční víčka příliš těžká, nedokážu je udržet, a tak je zvolna nechám klesnout.

Oči vydechnou úlevou.

Vím, že už je nikdy znovu neotevřu.

Nedokážu se pohnout. Konec se blíží.

Cítím, jak smrt stojí u mé postele a pokyvuje hlavou.

Dlouho jsi na mě čekala, splyne jí z nehmotných rtů.

Přikývnu, ačkoliv vím, že hlava se mi nepohnula.

Jen pojď, zvu svou průvodkyni.

Osmělí se tedy a přistoupí blíž.

Dotkne se mě.

A ten dotyk je jako boží slovo, jako prach z perly, jako břitká slza starých časů.

Teď už nejsem tělo, již jsem jen duše.

Volná, vzletná, radostná.

Bez okovů jakýchkoliv stravujících pocitů.

V novém světě neexistuje bolest.

Pokorně se klaním své nové paní a mlčky přijímám svůj osud.

Nemyslím na nic.

Mým společníkem už bude jen věčné ticho…