Místo v mé duši, kam tě možná pustím

Hlavní myšlenkou je popis vztahu z pozice "toho druhého".

Inspirováno povídkou „The Importance of Reading Anne Rice“ od Riky

 

 

Jen jednou v životě ses doopravdy zamiloval. Jistě, i předtím sis myslel, že už jsi lásku zažil, ale to ses spletl. Zjistil’s, že ty vztahy, které jsi do té doby měl, ta chvilková vzplanutí, poblouznění, neznamenaly nic v porovnání s tím, jakou vášeň jsi cítil nyní. A paradoxně byla objektem tvého zájmu osoba o tolik let starší než ty. Nikdy předtím ani potom už se ti to nestalo, ale to byl možná důvod, proč už se ti víckrát srdce nerozbušilo takovou láskou. Odešla a s ní odešlo tvé srdce.

   V den, kdy jste se seznámili, jsi měl špatnou náladu, byl’s nevrlý a podrážděný. Nic se ti nechtělo, do všeho ses musel nutit. Ani při řízení jsi nedával pozor, tak se lehce stalo, že jsi přehlédl chodce a srazil ho. Ihned ses velmi vylekal, vyskočil z auta a běžel zjistit škody. O auto ses nestaral, šlo ti o toho člověka. Sotva jsi ho spatřil, pocítil jsi něco, co ještě nikdy. V první chvíli jsi jen zůstal stát a bezmocně na něj zírat. Byla to žena. Ležela na zemi a nehýbala se, nevěděl jsi, jestli je v bezvědomí nebo mrtvá, ale nezmohl ses vůbec na nic. Jen jsi stál a zíral do nejkrásnější tváře, jakou jsi kdy viděl. V druhém okamžiku ti najednou bylo horko i zima zároveň, roztřásl ses a srdce se ti rozbušilo. Ve třetím jsi pocítil slabost v kolenou, ale tvůj mozek se začal vzpamatovávat a poslal ti myšlenku, že už bys měl něco dělat. Ve čtvrté minutě ses shýbl, abys zjistil, co se tedy té ženě stalo, a v páté už jsi věděl, že ses zamiloval. Neměl’s čas zaobírat se detaily, teď šlo o sekundy – ztratil jsi už dost času.

   Mohl jsi děkovat bohu, že jsi ji nezabil, vlastně jí skoro nic nebylo, až na pár oděrek. Jemně jsi ji vzkřísil a ona chvějivě otevřela oči. Ovšem, každý říká, že právě ta jeho láska má nejkrásnější oči, ale tys věděl, že ve tvém případě to byla pravda. Tak tmavě hnědou jsi ještě nikdy neviděl, byla to skoro černá. Jasné zraky měla lemované hustými tmavými dlouhými řasami, kolem očí už se jí tvořily první mělké vrásky, celkově jemné a ušlechtilé rysy tváře zdobila výrazná plná ústa, měkká už jen na pohled. Obličej jí rámovaly tmavě plavé vlasy, které se jí kolem krku měkce vlnily a končily kousek nad rameny.

   Ta žena, když viděla, jak na ni zíráš, se trochu rozpačitě usmála, plaše sklopila pohled a začala se zvedat. Vzpamatoval ses podruhé a rychle jí pomohl vstát. A dostavily se rozpaky. Nevěděl jsi, co říct. Nemohl jsi na ni vyhrknout, že ji ze vteřiny na vteřinu miluješ. Zároveň jsi ji nechtěl nechat odejít. Alespoň jméno a při troše štěstí telefonní číslo, popřípadě adresa, abys ji, až o tom popřemýšlíš, mohl najít. Napadlo tě, že bude nejspíš vdaná, vypadala na to, ale tím ses nezaobíral. Kdoví proč se ti to nezdálo jako překážka.

   Chtěla odejít, ale první věc, která tě napadla, bylo, že ses jí několikrát omluvil a zeptal se jí, jestli jí to můžeš nějak vynahradit. S úsměvem zakroutila hlavou, ale trval jsi na tom, že ji pozveš alespoň na kávu. Byl jsi tak neodbytný, že nakonec svolila. A jak jinak… nic z toho nebylo. Byl jsi příliš idealistický, představa, že se hned dáte dohromady, byla příliš krásná na to, aby se mohla stát skutečností.

   Byl jsi tak zoufalý, že už jsi jí to chtěl prozradit, ale než’s mohl sebrat odvahu, byla pryč. Ani sis nestačil všimnout, jak odešla, prostě už tam najednou nebyla. Chtělo se ti plakat. Ani jsi nevěděl, jak se jmenuje. Dočista ses jí zapomněl zeptat. Tak jsi jí byl okouzlen.

   Bloumal jsi jako tělo bez duše. Nechtělo se ti jíst, nechtělo se ti spát, nechtělo se ti, kdybys byl upřímný, žít. A měl jsi na sebe vztek, že se myšlenky na ty uhrančivé jasné oči nedokážeš zbavit. Že na ni ani na vteřinu nedokážeš přestat myslet.

   A co svět nechtěl, za rok jste se potkali. Zcela náhodně, v metru. Sedla si vedle tebe, jistě ne úmyslně. Stačil jediný pohled, aby ti srdce našeptalo, že je to jeho paní. A to už jsi byl odhodlaný jen tak se jí nevzdat. Oslovil jsi ji, štěstí ti přálo a vystoupili jste spolu. Kousek jste spolu šli, rozmlouvali, stále jste měli o čem. Motala se ti hlava štěstím a přál sis, aby ta chvíle nikdy neskončila. Zastavil ses a nadechoval se, že jí to povíš, ať už zareaguje jakkoliv, ale ona – snad to vycítila – tě nenechala promluvit, odvedla tě kousek stranou, kde jste nebyli tak na očích, a znenadání tě políbila. Byl jsi překvapený, tohle bys nikdy nečekal, ale ještě víc šťastný. A pak ti řekla to, cos cítil, popsala ti to samé, cos v sobě choval, a vyjádřila přání, abyste se znovu setkali. Ohromení ti stáhlo hrdlo, takže jsi nejprve nemohl mluvit a ona se lekla, že ji odmítneš, ale vzápětí jsi ji ujistil o své lásce a…

   A začalo nejkrásnější období tvého života. Vášnivá bezuzdá láska, po které jsi nikdy netoužil, ale která ti nyní tak zachutnala a měl jsi pocit, že už bez ní nemůžeš žít.

   Nemýlil ses. Byla vdaná. Ale manželství jí štěstí nepřineslo, její manžel byl bohatý starý páprda, který ji nedokázal uspokojit, vzala si ho kvůli penězům a děti neměli. Rozvést se nechtěla, ale to jsi po ní nežádal. Stačila ti krásná zralá milenka. Na veřejnosti jste se chovali střídmě, o vašem vztahu vědělo jen pár nejbližších přátel. Hráli jste to skvěle a v soukromí si pak vše vynahrazovali.

   Asi jsi v minulém životě musel provést něco hrozného, že se ti osud rozhodl tak krutě pomstít. Bylo hodně pozdě v noci, skoro ráno, když tě vzbudil telefon. Nechtěl jsi to vzít, ale vyzvánění bylo neodbytné. Nejdřív jsi zmatenému vykládání kamaráda své milenky moc nerozuměl, ale dobře jsi zachytil slova ‚dnes‘ ‚nehoda‘ ‚špatně‘ a ‚nemocnice‘. A dal sis dohromady, že se to týká tvé lásky. Ochromila tě panika. Okamžitě ses rozjel do místní nemocnice. A měl jsi velmi zlé tušení.

   Potvrdilo se. Uřícený jsi tam doběhl, aby ti oznámili, že zemřela. Co? ptal ses sám sebe. Vzápětí jsi zběsile zakroutil hlavou. Ne, ne, to přece ne. Chtěl jsi ji vidět. Nechtěli tě za ní pustit, ale přesto ses tam dostal. Nechápal jsi, proč má obličej zakrytý bílou plachtou. Jak bude dýchat? Odhodil jsi prostěradlo. Byla úplně bledá. A na dotek vlažná. Bez života. Její tělo chladlo. Na okamžik, ten nejhorší okamžik ve tvém životě, se ti zastavilo srdce. A potom jsi sjel pohledem níž a spatřil velký kus železa v krvi zabodnutý blízko jejího srdce.

   V jedné vteřině ti všechno došlo a tvůj křehký svět se rozsypal jako domeček z karet. Ne! Sklonil ses a začal ji něžně líbat po celém obličeji, jako bys věřil, že jí ještě dokážeš vdechnout život, nedbaje na to, kdo vás všechno vidí.

   Odtáhli tě v křiku. Dostal jsi záchvat, zmítal se šíleným žalem a museli ti podat sedativa, aby ses vůbec dokázal uklidnit. Až za několik dní, když jsi byl schopný trochu komunikovat se světem, ses dozvěděl, co se přesně stalo. Dopravní nehoda. Ve tmě na dálnici do ní narazil  náklaďák. Řidič vyvázl se zraněnými, ale tvá láska už na místě neměla mnoho šancí. Byla dlouhou dobu uvězněná v pomačkaném a zdeformovaném autě, než ji vytáhli a dopravili do nemocnice. A ihned po transportu zemřela. Lékaři už nemohli nic dělat.

   Jedna z věcí, které tě mrzely, bylo, že ses s ní nestihl rozloučit. Třeba by odchod na druhý břeh měla snazší, kdybys byl u ní a ujistil ji, že ho miluješ. Slíbil bys jí, že na tebe nemusí dlouho čekat, že za ní přijdeš. A dodržel bys to.

   Ale takhle jsi neměl sílu ani na to, aby ses zabil. Skoro jsi nejedl, musel jsi začít navštěvovat psychologa a psychiatra. Vtloukali ti do hlavy, že se přes to musíš přenést a musíš dál žít. Naoko jsi kývl, ale v duši jsi to nechtěl. Na co dál žít, když nemáš pro koho? Nechtěl ses uzdravit, chtěl jsi v tomto stavu setrvat až do smrti. Třeba tak přijde rychleji a vy se dříve shledáte.

   S jejím manželem ses nikdy nesetkal. Kdosi ti poradil, abys za ním zašel a všechno mu řekl, ale nevěděl jsi, jaký by to mělo smysl. Bylo ti jedno, jestli o vás ví, nebo ne. I kdyby tě osobně přišel zabít, roztrhl bys svou košili na prsou a vyzval ho, aby střelil.

   Láska tě zklamala a už ses s ní nikdy nechtěl setkat. No, osud opět rozhodl jinak.

 

***

 

Dny míjí a mně už se všechny zdají stejné. Bez rozdílu. Pokaždé svítá a pokaždé slunce zase zapadne. Nevím proč, asi se na mě přenesly ty Brianovy chmury. Kdo je Brian? Povím vám příběh. Je pravdivý, ze života. Je můj. Před čtyřmi roky jsem se seznámila s jedním zvláštním mladým mužem. Byl vychrtlý, podmračený a nepřístupný. Ale pod tou chladnou maskou jsem tušila velikou bolest. Zaujalo mě to a rozhodla jsem se zjistit, co se za tím skrývá.

   Nějak jsem to udělala, abychom se občas vídali. Postupně, jak jsem ho objevovala, mé city k němu sílily. A přerostly v lásku. Trvalo dlouhou, velmi dlouhou dobu, než se mi otevřel docela a já zjistila celou pravdu. Před deseti lety prožil vášnivou lásku se starší vdanou ženou (což mě pochopitelně ze začátku ohromilo, ale později se setkal s mým pochopením), která potom zahynula. Od té doby se Brian nemohl vzpamatovat a trpěl velmi těžkými depresivními stavy. Mockrát si podřezal žíly, ale (kupodivu) nikdy se nezabil.

   Ze začátku nechtěl o tom, že ho miluji, nic slyšet, ale nakonec – příčí se mi to říct takhle – se podvolil. Pomaloučku mi dovoloval zacházet stále dál, až jsme byli jednoho dne konečně spolu. I já si vytrpěla svoje. Protože jsem ho milovala, chtěla jsem pro něj udělat maximum, což se mi, myslím, částečně podařilo, protože jsem ho vytáhla z toho nejhoršího. Tedy, alespoň doufám. Zachránila jsem ho před smrtí hladem, donutila ho jíst a různými metodami (i těmi ráznějšími) mu zabránila utopit se ve smutku. Sáhl si až na dno, to nepopírám, ale já zastávám názor, že každý musí bojovat. V nejideálnějším případě až do poslední chvíle. Teď jsem ráda, že jsem vydržela jeho výbuchy zoufalého hněvu a podráždění střídané s nekontrolovatelnými návaly lítosti. Ne, že by byl ke mně zrovna jemný, hned na rovinu mi řekl, že bych měla vědět, že vždycky budu ta druhá, že pro Briana bude první vždycky jenom „ona“. Skousla jsem si jazyk a němě přikývla. Potichu a ze zálohy jsem čekala na svou chvíli.

   A ta přišla. Po nějaké době mě začal potřebovat. Zjistil, že utápět se v sebelítosti už ho nebaví tolik jako předtím a že je snad dokonce rád, když jsem s ním. Jaká pocta, musela jsem se ušklíbnout, když to ze sebe soukal, ale byla jsem ráda. Konečně má snaha přinesla ovoce.

 

A tak vyprávím z pozice „toho druhého“, jaké to je. Přestože ho miluji, jsem realistka a nejsem zaslepená, takže vím, že on mě nemiluje. Nikdy to neřekl (no, nikdy neřekl ani opak), ale já to cítím. A nevyčítám mu to. Byl ke mně upřímný, za což si ho cením, a přiznal, že doopravdy byl zamilovaný stejně jenom jednou, i když vztahů měl několik. Budiž mi to chabou, hořkou útěchou.

   Ale Brian mě potřebuje. Na rozdíl od toho, co bych chtěla slyšet nejvíc, mi tohle přiznal přímo a několikrát. A tak jsem s ním. Dříve, když jsem přišla, stál u okna nebo seděl v křesle nebo něco podobného, vždycky mlčky roztáhl náruč a jenom mě objal. A tak jsme setrvali třeba půl hodiny. Jenom v tichém objetí. Věděla jsem, že to potřebuje, proto jsem se nebránila. A pak, v noci, se častokrát rozplakal, utíral mi slzy do kůže a drtil mezi zuby, jak moc mu chybí. A já to vždycky překousla, kolébala ho v náručí a šeptala mu slůvka útěchy. Potlačila jsem svou vlastní sobeckost a oddaně naslouchala. Zvolila jsem si tak a věděla jsem, do čeho jdu. Nevím, jestli jsem se chovala správně, ale cítila jsem, že mám tak jednat. Brian potřeboval čas, lásku a pochopení. Měla jsem trpělivost.

   Někdy žárlím na tu ženu, která ukradl jeho srdce, a přemýšlím, jaká asi byla. Ráda bych ji poznala. Musela být opravdu krásná, nejen fyzicky, když si Daniela získala. On o ní rozpráví s láskou a něhou v očích, kterou u něj jinak nevidím.

   Svým způsobem mě Brian miluje, jen ne tolik a jinak než tu předtím. Už jsem se smířila s tím, že pořád budu „jenom druhá“ a nestěžuji si. Vím, že i tak hraji v jeho životě důležitou roli. Nikoho jiného než mě nemá. Své rodiny se dávno vzdal.

   Žasnu nad tím, co láska dokáže. Jak umí přetrvat i přes propast smrti a dostane se přes sebevětší překážky. Toho jsem důkazem já i Brian. Krutý osud nás spojil, vím, že nebýt té nehody, nikdy bych svého přítele nepoznala. Přesto jsem vděčná. A hluboko v srdci je vděčný i on. Náš příběh tak může pokračovat.

---