No, snad to nezní příliš pateticky...

   „Nemůžeš tu jen tak sedět,“ řekla rozkazovacím tónem Leonie. Eleyne ji sotva poslouchala. Seděla na gauči s hlavou v dlaních.

   „Slyšíš mě, Eleyne?“ zopakovala o něco hlasitěji a zastavila se před ní. Lhostejně k ní vzhlédla.

   „Mně je jasné, že myslíš na něho,“ zavrčela. V hlase jí zaznívala znatelná nelibost. „A nevím, kolikrát ti mám opakovat, abys toho nechala. V ničem ti to neprospěje a jenom si ublížíš. On stejně –“

   „Byla bys tak laskavá a nechala toho?“ přerušila ji Eleyne podrážděně a vstala. Založila si ruce na hrudi a začala přecházet sem a tam po místnosti. „Já na něj nemyslím,“ zamumlala potichu. Leonie se rozesmála. „Ó drahoušku, koho chceš obelhat? Víš stejně dobře jako já, že to není pravda. Nechápu, co na něm pořád vidíš. Ničí ti –“

   „Tak dost!“ přerušila ji Eleyne podruhé, tentokrát křikem, a otočila se čelem k ní. Stály od sebe několik metrů. „Anthony mi nikdy nic nezničil! A je čas, abys to konečně pochopila a přestala mi to namlouvat! Pokud je mi zle, můžu si za to sama! Anthony s tím nemá nic společného! Nic, rozumíš?“

   „Uklidni se.“ Leonie k ní přistoupila. Položila jí dlaň na rameno, ale ona ucukla a odtáhla se. „Neměla bys tu být tak sama. Ne v téhle náladě. Víš co? Běž do klubu. Běž se trochu pobavit. A zapomeň na něj. Můžeš s sebou vzít Erika…“

   „Erik nemá čas!“ odsekla Eleyne. „A nemluv o něm. Nepřeju si to.“

   „Nepřeješ si to, protože všechny tvé myšlenky na sebe vztahuje on, že?“ vyprskla Leonie. „Bože, jak ho nenávidím!“

   Eleyne ji zpražila ledovým pohledem. Pak natáhla ruku směrem ke dveřím. „Ven!“ řekla chladně. „Jdi odtud nebo se neznám. V této chvíli tě nemůžu potřebovat.“

   „Ale Eleyne, drahoušku, chci ti pomoct…“ začala lítostivě Leonie.

   „Já vím. Ale tím, že budeš urážet Anthonyho, mi nepomůžeš. Běž! Chci být sama.“

   „Eleyne…“

   „Něco jsem řekla.“

   „Jen ti chci říct, abys šla do toho klubu. Uvidíš, že mezi lidmi se ti uleví…“

   „Díky za radu, ale nemusíš mě přesvědčovat. Nejsi moje matka a o tom, co udělám, si rozhodnu sama.“

   „Běž tam, prosím tě.“

   „Leo!“

   „Prosím…“
   „Dobře, možná tam půjdu. A už jdi.“

   Když Leonie viděla, že víc už ji nepřesvědčí, sklopila hlavu a jako spráskaný pes vyšla z pokoje chodbou ke dveřím. Jakmile Eleyne zaslechla klapnutí dveří, vyčerpaně se zhroutila na pohovku. Pevně zavřela oči, protože v nich ucítila slzy. Pálily stejně jako bolest, kterou cítila v srdci. Anthony. Její přítel. Bývalý přítel. Anthony. Jediný člověk, o kterého kdy skutečně stála. Anthony… A teď je všechno pryč. Všechno se rozpadlo. Na mysli jí vytanula vzpomínka na ten bolestivý den přibližně před rokem a půl:

 

   „Končím, Eleyne.“

   „Cože, Anthony?“

   „Slyšela’s. Už to dál nemůžu snášet. Končím s tebou.“

 

Eleyne stekla po tváři první slza. Jak strašně se tehdy pohádali. Z hněvu a nepochopení, ale i z bolesti a zármutku. Hlavně z Eleyniny strany. Alespoň tak si to myslela. Anthony byl klidný a věcný, to Eleyne byla tou, která tropila scény. Jen v několika prchlivých okamžicích se jí zdálo, že snad v jeho očích zahlédla lítost a bolest, skoro stejnou, jakou uvnitř cítila sama. Ale pak ten dojem zase rychle zmizel. Anthony ji opustil. Chladně a bez citu. A Eleyne se z toho doteď nevzpamatovala. Tolik ho milovala.  Jediné, na čem jí záleželo, byl vztah s Anthonym. Přála si jedinou věc na světě. Aby ho mohla znovu obnovit. Přestože věděla, že je to nemožné. Příliš se vzdálili. Vytvořila se mezi nimi propast, přes kterou se nedokázali dostat.

   Povzdechla. Možná má Leo pravdu. Možná by měla někam jít. Do klubu. Mezi lidi. Pobavit se. Hořce se zasmála. Význam slova bavit se už téměř zapomněla. Nebavila se už rok a půl. Přesně dobu, co se od jejího boku oddělil Anthony.

   Nakonec se rozhodla. Jako ve snách na sebe natáhla kožené kalhoty a lesklý top a šla do koupelny, kde si upravila vlasy gelem.

   Proč to vlastně dělám? říkala si, když mířila do klubu v centru města. Co tam budu dělat? Sama, ztracená…?

   V klubu bylo plno. Spousta mužů a žen, tančících i popíjejících u baru. Eleyne je bez zájmu přelétla pohledem. Možná bych mohla také někomu ublížit, napadlo její horší já. Třeba by se mi pak ulevilo. Trochu bych se Anthonymu pomstila. Ale pak rozhodně zatřásla hlavou. Ne. To není řešení. Proč by měl Anthonyho zradu odnášet nějaký nevinný člověk?

   Zastavila se pohledem na jednom chlapci, který u baru seděl čelem k ní. Měl jemný nevinný obličej a trochu plaše těkal pohledem po okolí. Zdálo se, že je tam sám. Ten by přicházel v úvahu… ještě naposledy zapřemýšlela Eleyne, ale místo toho se začala proplétat lidmi dozadu ke stolkům. Vyhlédla si jeden osamocený a sedla si k němu. Doufala, že si za ní nikdo nepřisedne. To bylo to poslední, po čem v dané chvíli toužila.

   Rozhlížela se po lidech a snažila se nemyslet na Anthonyho. Měla by jít tancovat. Mohla by si najít někoho do páru. Jen tak, ani by se s ním nemusela bavit. Jen aby měla s kým tancovat. Jenže se nemohla donutit. Snad ještě nikdy se jí nechtělo míň tančit než teď.

   V davu kohosi zahlédla. Postavu, kterou jako by znala. Přimhouřila oči. Teď zmizela. Napjala zrak, aby ji znovu spatřila. Srdce se jí zběsile rozbušilo, když ji poznala. Vytáhlý hubený brunet s nejúžasnějšíma zelenýma očima na světě. Anthony.

   Okamžitě zpanikařila. Neviděla ho už rok. Rok spolu nemluvili. Měla by jít za ním? Nebo se raději sebrat a odejít? Při pohledu na něj se v ní svářela mučivá touha po kontaktu s ním s palčivou bolestí, která jí projela srdcem jako nůž. Roztřásla se. Visela na něm očima, nedokázala si pomoct, přitahoval ji jako magnet. Vůbec se za ten rok nezměnil. A pak naproti němu někoho zahlédla. Dívku. Drobnou, tmavovlasou, exotickou. Krásnou. Velmi krásnou. Okamžitě pocítila chladný osten žárlivosti. Už teď ji nenáviděla. Vzala jí něco, co bylo její. Její. 

   Jako by pohledný opálený muž vycítil, že ho někdo sleduje, najednou prudce otočil hlavu Eleyniným směrem. A spatřil ji. V Eleyne se zastavilo srdce. Anthony na ni hleděl snad jen vteřinu, zdálo se, jako by ji ani neviděl, nakonec pozvedl koutky v náznaku úsměvu a obrátil hlavu zpět k dívce, s kterou tančil. V blonďaté dívce explodovala mocná vlna emocí. Zmatek. Neklid. Bolest. Touha. Proč se na ni tak díval? Vypadalo to, jako by ji ani neviděl. Byla mu lhostejná. Už ho vůbec nezajímala. Eleyne v očích opět pocítila slzy. Není se čemu divit. Nikdy Anthonyho nezajímala tak, jako on zajímal ji. Vždyť jí to sám řekl. „Špatně jsi to pochopila, Eleyne…“  to byla Anthonyho odpověď, když se dožadovala vysvětlení. A tak ho dostala. Tato věta vskutku řekla vše.

   Sklopila hlavu a zadívala se do země. Nerozpláče se. Přece není malé dítě. Ne tady a ne teď. Ne tak, aby ji Anthony viděl. Aby viděl, co z ní udělal. Ne, nikdy ji plakat nespatří. Eleyne mu nikdy nedopřeje ten pocit, že ji zničil.

  Netušila, jak dlouho tam seděla, v hlavě jí hučelo a srdce vytrvale tlouklo, když blízko kolem sebe spatřila mihnout se stín. Mírně sebou trhla, ale nevěnovala tomu téměř žádnou pozornost. To se změnilo o okamžik později, když vedle sebe ucítila někoho dosednout a k uším jí dolehl čistý hluboký hlas: „Máš tu volno?“

   Prudce zvedla hlavu a rozšířenýma očima se zahleděla přímo na Anthonyho Smithe, který nyní seděl vedle ní. Tak blízko, že se téměř dotýkali stehny. Eleyne oněměla. Chtěla promluvit, chtěla na něj vyhrknout tolik věcí, ale nedokázala to. Nemohla. Všechno, co vnímala, byl jen jediný intenzivní pocit. Je tak krásný…

   Konečně Anthony uhnul pohledem, ale jen na okamžik. Pak se jí znovu zadíval do očí, a aniž by mu z tváře zmizel úsměv, svou otázku zopakoval: „Jsi tu sama?“

   „Já… j-já…“ Eleyne polkla.

   „Asi jsi překvapená, že mě tu vidíš,“ pomohl jí Anthony. „Už je to dlouho, co?“

   Eleyne pouze přikývla. Vnitřnosti i hrdlo měla sevřené až k bolesti. „Kde je tvá přítelkyně?“ konečně se jí vrátila řeč a ona poprvé souvisle promluvila. Připadalo jí, že ani nedokáže uvažovat. Jako mechanický stroj naprogramovaný k určité činnosti. Tou činností byla momentálně konverzace s Anthonym. Po roku, kdy spolu nemluvili.

   „Kathleen? Už odešla,“ pousmál se Anthony. Zasněně, povšimla si Eleyne. To ji rozzlobilo. „Tak Kathleen? Nikoho jsi tu neměl, tak jdeš za mnou, jo?“ uspokojil ji ledový tón vlastního hlasu.

   „Říkala mi, abych šel s ní. Ale já chtěl jít za tebou, proto jsem zůstal,“ odvětil klidně Anthony a zadíval se mezi množství těl na parket. Eleyne chtěla něco odseknout, ale nakonec neřekla nic. Její nitro zaplavila obrovská lítost. Ani nevěděla, proč a kde se v ní vzala. Chtěla být zlá, snažila se na Anthonyho rozzlobit, ale nemohla. Nedokázaly to ani všechny vzpomínky na to, jak jí ublížil. Přese všechno, co se mezi nimi stalo, ho stále milovala. Víc než svůj život.

   „Poznal jsem Kathleen před třemi měsíci. Bylo to v tomhle klubu. Tančili jsme jako dnes. A domů jsme už šli spolu. Je to milá holka. Ptala se mě na tebe. Chtěla by se s tebou seznámit,“ vykládal lehkým tónem Anthony.

   Eleyne zatajila dech. „A proč se na mě proboha ptala?“ Uhnula pohledem a zadívala se na své ruce v klíně.

   „Jen tak. Viděla, jak ji probodáváš pohledem.“ Vyznělo to čistě lhostejně a všechna ta slova Eleyne pálila. Každé jako střep zapíchnutý do otevřené krvácející rány. 

   Mlčela. Pak Anthony promluvil znovu. „Nechceš s námi někdy někam zajít? Třeba znovu sem nebo někam jinam.“ Upřel na ni vlídný pohled. Eleyne to však neviděla. Stále zírala na své ruce, které se jí nervozitou potily.

   „A mohla bys vzít i někoho s sebou,“ dodal Anthony. Pak se na okamžik odmlčel. „Máš někoho, ne?“ V ten moment se Eleyne zdálo, jako by poprvé v jeho hlase zaslechla podtón nějakého citu. Opatrnosti, jakoby bázlivosti nad tou otázkou.

   Přikývla. Opět na něj nepohlédla.

   „A kdo je to? Jak se jmenuje?“ vyptával se Anthony dál neosobním zdvořilým tónem, který ji zabíjel. Kam se poděl ten upřímný přirozený Anth, do kterého se zamilovala?

   „Erik.“ Panebože, říkala si a v duchu nad sebou kroutila hlavou, bavím se tu s ním o svém milenci. Horší už to být nemůže!

   „To je ten Erik z Anglie, který tě jednu dobu pořád tak pronásledoval?“ Anthony se tiše rozesmál. „Tak nakonec jste spolu? To jsem nevěděl. A on je teď tady?“

   Eleyne opět kývla. Už chtěla také něco říct. „Ano, jsme spolu. Je tu kvůli mně. Miluje mě. Řekl, že by pro mě udělal všechno.“ Úmyslně použila silná slova. Teď vzhlédla. Chtěla vidět Anthonyho reakci. Zatvářil se možná jen trochu zaskočeně. Ani známka toho, že by se ho její slova nějak dotkla, jak si zoufale přála. Chtěla vidět v jeho obličeji bolest nad tím, že je s někým jiným. Nebo alespoň žárlivost. Nedočkala se ani jednoho. Anthonyho výraz zůstal kamenný. Holá maska bez sebemenšího náznaku nějakého vnitřního pohnutí.

   „Doufám, že jsi s tou Kathleen šťastný.“ Eleyne se na chvíli rozhodla hrát podle Anthonyho pravidel a v hlase se jí ustálil nezúčastněný tón. „Takže se asi máš dobře. To mě vážně těší. Slyšela jsem, že máš nějaký nový projekt. Tak ti s ním přeju hodně úspěchů. Já se mám úžasně. Dělám práci, kterou miluji, jsem s člověkem, kterého miluji… Víš, Erik je skvělý. Je ohromně obětavý, milý a ochotný. Nikdy jsem nikoho takového nepoznala. Jsme spolu opravdu šťastní. Vlastně mi nic nechybí,“ řekla šeptem. Teď pověděla všechno, co nikdy nechtěla. Nikdy mu nechtěla říct, že je šťastná s někým jiným. Nikdy nechtěla Erikovy upřímnosti zneužít, aby tím něčeho dosáhla. Když pohlédla Anthonymu do očí, měla tvář ztrhanou bolestí. A v pohaslých očích přehluboký smutek.

   Tentokrát to byl on, kdo uhnul očima a sklopil pohled. Konečně to vypadalo, že ho Eleyne zasáhla. Pozorně na něj hleděla a napjatě čekala na jeho reakci. Anthony otevřel ústa, ale pak je zase zavřel a promluvil až za okamžik: „Vidím, že nejsi šťastná, proč lžeš?“ Jeho hlas zněl vemlouvavě a jakoby mírně káravě.

   „A mám snad na výběr? Proč jsi za mnou vlastně přišel?“ odpálila Eleyne bez váhání. „Jistě ne proto, abys mi vykládal o Kathleen a ptal se mě, jak jde život.“

   „A proč bych nemohl? Proč bych za tebou nemohl jen tak přijít? Myslel jsem, že jsme zůstali přáteli.“ Anthony se jí pevně zahleděl do očí. Tvrdě jeho pohled opětovala. „Ne, přáteli jsme nezůstali… copak ti to nedochází?“ Ještě mluvila klidně. „Anthony, já vážně nechápu, co tu děláš. Přijdeš a chováš se, jako by se nic nestalo. Rok jsme se neviděli. A za jaké situace jsme se rozešli – Nevadí ti to? Myslíš si, že tě uvítám s otevřenou náručí? Měl jsi odejít s tou svojí kráskou. A víš co? Bylo by lepší, kdybys šel.“ Modlila se, aby se nepřestala ovládat. Protože pak by se rozplakala a řekla by mu všechno. Jak jí chybí, jak je kvůli němu nešťastná… i jak ho stále miluje a potřebuje. A to nechtěla.

   Anthony se však k odchodu neměl. „Pořád tě tak trápí ten rozchod? Myslela jsem, že už ses z toho dostala.“

   Eleyne chvíli přemýšlela, co na to má odpovědět. Nakonec pouze povzdechla. „Máš, cos chtěl. Viděl jsi mě, mluvil jsi se mnou. Vidíš, že jsem v pořádku. Proč mě tedy nenecháš být? Já nemám zájem kamkoliv s tebou chodit. Ty doby skončily. Uvítala bych, kdybys mě nechal žít svůj život a staral se o sebe.“

   „Změnila ses,“ řekl na to Anthony.

   „Vážně?“ Eleyne se chtělo řvát. „Ty taky, věříš, Anthony? Kam se poděl ten milý Anth, kterého jsem měla tolik ráda a s kterým jsem se dokázala hodiny smát a tlachat o ničem třeba až do rána?“ vyjmenovávala, co ji zrovna napadalo. Vrhla na muže vedle sebe plamenný pohled.

   „Sedí vedle tebe,“ řekl slabě, nicméně pevně.

   „Že jsem si nevšimla,“ odsekla. Už ji to přestávalo bavit. Mít Anthonyho v takové blízkosti ji mučilo a sužovalo. Zvedla se tedy k odchodu, ale zadržela ji pevná ruka. „Nechoď. Máš pravdu. Nepřišel jsem, abych ti vykládal o Kathleen. Viděl jsem, jak ses na ni dívala.“   Eleyne dosedla zpátky. Zamračila se. „A jak jsem se na ni dívala?“

   „Nehraj to na mě, El. Vím, že žárlíš.“

   „A proč mi to říkáš?“ Eleyne se cítila jako ve zlém snu. „A jak můžeš vědět, že žárlím? Vůbec nežárlím. Říkala jsem ti přece, že –“

   „To bych tě nesměl znát, Eleyne. Nikdy jsi neuměla lhát.“

   Vydechla naprázdno. „Řekni mi, proč jsi tady se mnou. Nestojím o to.“ Poslední pokus o uklidnění a zvládnutí emocí.             

   „Víš proč?“ Anthony jí věnoval pozorný pohled. „Protože mi trhalo srdce, když jsem tě tu viděl. Tak samotnou a tak zoufalou. Asi si myslíš, kdovíjak dobře jsi to neskrývala, ale to trápení z tebe dočista čiší. Možná už si nejsme tak blízcí jako kdysi, ale pořád jsem tvůj přítel a pořád ti chci pomoct. Jen jsem čekal, jestli mi to řekneš sama nebo jestli to z tebe budu muset páčit. Tak ven s tím. Všechno mi pověz a uvidíme, co se dá dělat.“

   Eleyne na něj ohromeně zírala. „Nepřeslechla jsem se? Tak tobě trhalo srdce vidět mě tu?“ Hotovo. Prohrála boj sama se sebou. „A co tak najednou?“ její tón nabíral na ostrosti. „Máš snad špatné svědomí? Za to, jak ses zachoval? No, měl bys. Máš pravdu, tobě jsem nikdy nedokázala lhát, budiž. Ale i kdybych měla nějaké starosti, ty jsi ten poslední člověk, kterému bych se chtěla svěřit. Už jednou jsem ti řekla, že nestojím o tvé utěšování. Tak nemrhej silami a jdi je použít na něco jiného… třeba za Kathleen, ta by to uvítala spíš než já,“ zasyčela zlostně. „Už nikdy jsem tě nechtěla vidět, myslela jsem, že jsem ti to tenkrát řekla dost jasně! Proč mě otravuješ?“ Když se nedočkala odpovědi, prudce se zvedla. 

   „El!“ zaslechla za sebou zavolání – to už rázovala pryč. Nedbala na to. Nebyla na setkání s Anthonym připravená – a takové rozrušení ji vyvedlo z míry. Přestala se ovládat. A bála se, že kdyby tam zůstala ještě o něco déle, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Jen ať si Anthony myslí, že ho nenávidí. Bude to tak lepší. Pro oba. Nepočítala však s jednou věcí.

   Vyšla ven z klubu a vdechla do plic ostrý noční vzduch. Stále se nemohla vzpamatovat z šoku, že po roce se tak naprosto neočekávaně setkala s Anthonym. Tím se jí splnila část snu. Ten sen měl i pokračování…

   Její mysl se právě uzavírala do šedého neprostupného pláště, když tento proces narušila poněkud zneklidňující skutečnost. „Eleyne!“

   Uslyšela za sebou těžké dunivé skoky dlouhých nohou. Instinktivně se dala do běhu, ale stačilo pár metrů, aby se k nohám v její těsné blízkosti přidaly i ruce, které ji zezadu chňaply za paži a trhnutím přinutily zastavit.

   „Nesahej na mě!“ vyštěkla a byl to zoufalý výkřik bolestí trápené duše.

   Anthony s ní zatřásl. „Přestaň se chovat tak hloupě!“ zakřičel jí do obličeje.

   „To ty se chováš jako idiot!“ zařvala opětovně Eleyne a oči se jí plnily slzami. „Zničil jsi náš vztah, zničil jsi mě a můj život!“ ječela, než si vůbec stačila uvědomit, co říká. Teď už to nešlo zastavit. Oči se jí divoce leskly vztekem. „Jak můžeš být tak bezcitný, jak se můžeš takhle chovat! Jsi nesnesitelný, nedá se s tebou vydržet! Nenávidím tě…“ hlas se jí zlomil a ona propukla v pláč. Udělala, co si celou dobu zakazovala a čemu se tak dlouho bránila – rozplakala se jako dítě. V ten moment se hluboce zastyděla. Svěsila hlavu a čekala, že ji Anthony pustí a znechuceně od ní odejde, jako to udělal už několikrát, když se hádali. „Jsi tak sentimentální, je mi tě líto!“ řekl Eleyne jednou ve zlosti, když se jí v očích zatřpytily slzy. Avšak namísto toho ucítila, jak ji Anthony objal a přitáhl k sobě. Udivilo ji to, ale ten skoro zapomenutý pocit tepla a blízkosti byl po tak dlouhé době tak sladký, že nedokázala odolat, přitiskla hlavu na Anthonyho hruď, pomalu zvedla rozechvělé paže a také ho objala. Byl to balzám. Byla to křídla, která jí chyběla. Bylo to nebe. V tu chvíli měla vše, po čem její usoužené srdce toužilo. Stála tam ve tmě v prázdné noční ulici, vzlykala v Anthonyho objetí a smáčela mu slzami drahou košili. „Tolik jsi mi chyběl… a pořád mi chybíš… potřebuju tě, Anthony… tak strašně tě potřebuju…“ šeptala mezi stále novými přívaly slz a zoufale se tiskla k tělu před sebou, které jí dávalo tolik postrádaný pocit jistoty a útěchy.

   „Nikdy jsi nepřestala být dítětem,“ řekl něžně, konejšivě jí přejížděl dlaní po zádech a ona ve svých vlasech ucítila jemný polibek. „Pojď, půjdeme domů.“ Povolil objetí svých paží, ale Eleyne drtivě zesílila stisk, jako by ho už nikdy neměla pustit. „Nechoď!“ vyhrkla vyděšeně. „Prosím nechoď! Zůstaň se mnou! Nechci být sama…“

   „Dovedu tě k Erikovi,“ navrhl vlídně Anthony.

   „Ne!“ zaprotestovala okamžitě. „Já nechci, nechci ho vidět. Chci být s tebou… pořád tě miluju…“ vzhlédla k němu uslzenýma očima a Anthonymu nad jejím štěněčím pohledem srdce usedalo. Je tak zranitelná, stále tak naivní a dětská… a to je na ní to kouzelné…

   „Pojď, Eleyne.“ Přinutil ji k pohybu. Ona se však vzpouzela a bránila. „Ne, já nikam nejdu… Pusť mě –“

   „Eleyne,“ Anthony ji obrátil čelem k sobě a pevně se jí zahleděl do očí. „Já půjdu s tebou. Půjdu s tebou domů. Budu s tebou, nemusíš se bát.“

   „Opravdu?“ Eleynin výraz se rozzářil nadějí.

   S úsměvem potřásl hlavou. „Vážně sis myslela, že v tomhle stavu tě nechám samotnou? Myslíš si, že bych byl tak necitelný? To už jsi zapomněla…?“

   Svěsila hlavu a nepřestávaly jí téct slzy. Třásla se a nedokázala pláč zastavit.

   „Neplač,“ šeptl Anthony a pomalu se rozešli. „Přestaň plakat, Eleyne, teď hned. Nemůžu tě takhle vidět.“

   Rychle přikývla a s velikým úsilím se jí nakonec podařilo vzlykání potlačit. Kráčeli k jejímu domu a Eleyne měla po celou dobu hlavu přitisknutou na Anthonyho rameno. Šlo se jí značně špatně, ale ani za svět by se tohoto kontaktu nevzdala.

   Došli k jejímu domu. Eleyne se tak třásly ruce, že nebyla schopna odemknout dveře, proto jí Anthony musel z kapsy vytáhnout klíče a udělat to za ni.

   Hned za dveřmi se drtivě přisála k Anthonyho rtům. Tolik jí to chybělo, že se jí zamotala hlava jako tenkrát, poprvé. Bylo to jako poprvé. Možná ještě sladší.

   „Ach bože… bože, Anthony… málem jsem bez tebe zešílela…“ chraptěla a sahala po knoflících jeho košile. Anthony jí polibek opětoval, ale pak se odtáhl. Jemně zarazil její horečnaté ruce. „Nech toho,“ uhnul pohledem a proklouzl ven z jejího objetí. Eleyne se za ním překvapeně zadívala. „Co?“ nechápala a znovu k němu přistoupila. Chtěla mu položit paže kolem krku, ale Anthony se jí opět vykroutil. „Měla… měla by sis jít lehnout.“ Na okamžik se zdálo, jako by ztratil svou jistotu. Pak se ovšem Eleyne pevně zadíval do očí a podruhé promluvil opět stabilním hlasem. „Jsi vyčerpaná. Pojď do postele.“

   Eleyne se na něj nedůvěřivě dívala. „Ty odejdeš, že? Chceš se mě zbavit, abys mohl zmizet. Myslíš si o mně, že jsem hysterická, že?“ zvyšovala hlas.

   Anthony unaveně vydechl. „Nic takového si nemyslím…“

   „Ale ano!“ vyjekla, až jí přeskočil hlas. „Myslíš si, že jsem adolescenční, že… že… Proto jsi mě tak lehce opustil, proto –“

   Anthony k ní přistoupil a umlčel ji prudkým polibkem. Pak, aniž by na ni pohlédl, ji nesmlouvavě vzal do náruče a nesl do ložnice. Shodil ji na postel, otočil se a vyšel ven. Eleyne chtěla vyskočit a běžet za ním, ale přece jen zůstala ležet a s napětím a tlukoucím srdcem poslouchala, jestli neuslyší prásknutí dveří. Anthony se však za okamžik vrátil se sklenicí vody v ruce. Vylezl na postel za ní. „Vypij to,“ přikázal jí rozhodným tónem.

   Eleyne ho nechtěla pohněvat, proto si od něj sklenici vzala a napila se. „Je to nahořklé, co je to?“ Vzápětí sebou cukla. „Tys do toho něco dal!“

   Anthony utrápeně povzdychl. „Ne, El, nic jsem do toho nedal. Je to jen minerální voda. Udělá ti dobře do žaludku a trochu tě uklidní. No tak, dopij to.“

   „Ne.“

   „Dobře, tak půjdu pryč.“

   Eleyne sklenici rychle vyprázdnila. Anthony se usmál. „Vidíš.“ Postavil ji na stůl. „Pojď sem,“ řekl něžně a roztáhl náruč. Odměnou mu byl tak šťastný výraz, jako by ji právě zprostil trestu smrti.

   Eleyne mu padla do náruče a vydechla úlevou. Muž se s ní položil. „Pokus se spát,“ řekl a sám zavřel oči.

   „Ne,“ namítla dívka. „Chci si povídat.“

   Anthony oči otevřel. „Měla bys –“

   „Vím dobře, co bych měla, jsem dospělá,“ odbyla ho Eleyne. „Musím něco vědět.“ Paže měla ovinuté kolem přítelova trupu a hlavou spočívala na jeho hrudi. Poslouchala pravidelný tlukot srdce v hubeném šlachovitém těle. Zhluboka se nadechla. „Musím vědět, proč jsi to udělal. Proč jsi odešel beze slova vysvětlení? Víš, co jsem si vytrpěla?“

   „Eleyne…“

   „Ne, řeknu ti to. Abys měl představu, co jsi způsobil. Zhroutila jsem se. A víš co? Chtěla jsem se zabít. Kvůli tobě. Měl bys mě na svědomí.“ Teď k němu vzhlédla. Šokovaně na ni zíral s rozšířenýma očima. Ačkoliv si předsevzala, že mu nikdy nepoví, jak kvůli němu trpěla, nedokázala tolik potlačovaný citový výlev zastavit. Mluvila jako v mrákotách. „Jediné štěstí, že mě našla Leonie. Musela jsem se léčit. „Jsi otřesený? To je dobře,“ pokračovala. „A ještě bych ráda věděla jednu věc. Kde jsi celou tu dobu byl, Anthony Smithi? Denně jsem ti volala a psala maily. Tisíce a desetitisíce. Prosila jsem tě, abys mi pomohl, že jsem na tom opravdu špatně. Nic. Neodpověděl jsi mi ani na jedno volání o pomoc. A tvůj mobil je vypnutý doteď. Řekni, to jsi měl ze mě takový strach?“

   Dlouho bylo ticho, než Anthony promluvil. „Byl jsem v L.A. Nevěděl jsem…“

   „No jistě, nevěděl jsi, jak jinak,“ odfrkla pohrdavě. „To jsi celý ty. Vždycky zbaběle utečeš…“

   „To stačí,“ přerušil ji Anthony. „Vidím, že už jsi v pořádku, můžu tedy jít.“ Začal se zvedat. Eleyne ho však srazila zpátky silou, která překvapila oba dva. „Ne!“ vydala zoufalý zvuk podobný sténání raněného zvířete. „Omlouvám se, nechtěla jsem o tobě říkat takové věci, odpusť…“ A už byla zase tou malou ustrašenou holčičkou. „Jestli teď odejdeš, zabiješ mě,“ zašeptala přiškrceným hlasem.

   „Neříkej takové věci,“ odvětil Anthony. Snažil se na sobě nedát znát, jak ho to všechno, co mu dívka říkala, vyděsilo. Ale zároveň chtěl racionálně uvažovat a nenechat se strhnout emocemi. Viděl, co to udělalo s Eleyne. Z kdysi silného zdravého člověka se stala troska, uzlíček nervů. Odmítal si připustit, že možná kvůli němu. „Tak ty ses pořád nevzpamatovala?“ začal opatrně. Cítil zavrtění hlavou. „Je mi líto, jestli jsem ti ublížil, nechtěl jsem, neměl jsem to v úmyslu… poslední věc, kterou bych kdy chtěl,“ ztišil hlas a odmlčel se, „by bylo zranit tě. Nedokázal bych to.“

   „Ale udělal jsi to.“ Eleyne se chvěl hlas. „Proč? Byli jsme přece tak šťastní…“

   Anthony se zamyslel. „Proč jsem odešel? O tom jsme přece už mluvili.“ Hovořil opatrně, nechtěl u dívky vyvolat další záchvat. „To je složité, Eleyne, já –“

   „Proč… jsi mě opustil?“ přerušila ho tvrdošíjně. Polkla. „Tolik… tolik jsem tě milovala…“ zadrhávala se, jak se jí z hrdla dral pláč. Když Anthony neodpovídal, dodala: „Tys mě nikdy nemiloval, že? Nikdy jsi… ke mně necítil to, co já k tobě. Ale vysvětli mi…, proč jsi mě to všechno nechal udělal? Proč ses… choval tak, abych si myslela…“

   „Pššš…“ Anthony ji jemně pohladil po blonďatých vlasech. „Víš, že to, co říkáš, není pravda. Jak bych mohl všechno to krásné, co jsme zažili, dělat chladně a bez citu?“ Shlédl na ni dolů. Chtěl ji ukonejšit, ale namísto toho se Eleyne v očích třpytily slzy. „Zůstaneš se mnou?“ třásl se jí spodní ret. „Budeme zase spolu?“ zesílila stisk svých paží. „Pokud je všechno to, co říkáš, pravda, já ti odpouštím. Odpustím ti cokoliv, jen… jen když zase budeš se mnou… potřebuju tě. Ty jsi to jediné, co potřebuju… Prosím, zůstaneš u mě? Já tě miluju víc než kdokoliv jiný, dám ti všechno na světě… tak řekni, že ti na mně záleží…“ začala se sunout nahoru, ale Anthony ji zarazil. „Nechci tě zbytečně trápit, El,“ řekl pomalu. „Nejde to.“

   „Nejde?“ Zamotala se jí hlava. „Proč? Proč to nejde? Kathleen? Je to kvůli ní?“ Začala se odtahovat, ale Anthony ji u sebe pevně přidržel. „Tak jí to řekni, řekni jí, že miluješ mě; já to vím, vím že…“ hlas se jí zlomil.

   Anthony byl zoufalý. Už nevěděl, co má dělat. Zdálo se, že ať řekl cokoliv, všechno bylo špatně. Šel s Eleyne, aby se jí nic nestalo, aby ji uklidnil a vrátil do normálu, ale teď to vypadalo jako zhola nemožný úkol. „Jsi dospělá, Eleyne, sama jsi to řekla, tak musíš být silná. Musíš se oprostit od tohohle trápení, které tě ničí. Přestaň s tím. Máš svou práci, přece se ti daří. Lidé tě mají rádi. Tak si toho všímej. Nemáš proč být nešťastná. Máš všechno, co chceš.“

   „Nemám tebe,“ vzlykla oslovovaná.

   „Byla jsi nádherná něžná láska, byla jsi to nejlepší v mém životě… ale už je to pryč, je konec. Naše cesty se rozdělily. A tak to má být. Život jde dál. Já už do tvého nepatřím. Musíš to pochopit, musíš se přestat trápit. Udělej to kvůli mně. Prosím tě o to. Pokud mě máš alespoň trochu ráda, udělej, co ti říkám. A taky kvůli sobě. Přece do konce života nezůstaneš v tomhle stavu… Záleží mi na tobě a chci, abys byl šťastná. Dovol mi žít. Teď jsem s Kathleen. Mám ji rád. A ty máš Erika. Jistě je lepší než já. Miluje tě a chce tě udělat šťastnou. Tak mu to dovol…“ přesvědčoval ji Anthony. Přesto se mu vlastní slova příčila. Ať tak nebo tak, nelíbila se mu představa jeho bývalé přítelkyně s jiným mužem. Vždy byli spolu… patřili jeden druhému…

   Rázně zatřásl hlavou. To už je minulost. Zaregistroval, že tělo u něj se chvěje.

   „…nenávidím Erika…“ To bylo vše, co jí rozuměl. „Neplač,“ opakoval znovu a přitiskl rty do jejích vlasů. „Neplač, miláčku, jsem tady u tebe. Jsem s tebou, tak se neboj. No tak, utiš se…“ Začal ji jemně kolébat. Vybavily se mu ty chvíle, kdy spolu takto lehávali. Byly plné lásky a porozumění. Nelhal. Eleyne byla opravdu nejnádhernější láskou v jeho životě… Pevně zavřel oči a z koutků mu po tvářích steklo pár slz. Nebyl to intenzivní namáhavý pláč jako Eleynin, jen připomínka toho, že také on něco cítil.

   „Chce se mi spát,“ zamumlala dívka. Tolik toho ještě chtěla říct, ale najednou ji přepadla taková ospalost, že nedokázala udržet víčka.

   „To je dobře.“ Anthonymu spadl kámen ze srdce. Konečně.

   „Ne, já nechci spát… protože když usnu, odejdeš…“ vzdorovala Eleyne.

   „Jen klidně spi, já budu s tebou. Slibuju.“

   „Teď… ale co pak?“ její řeč už byla spánkem nezřetelná.

   „Jsem tu a to je podstatné. Nejsi sama, já jsem u tebe. To jsi přece chtěla, ne? Tak mě už konečně jednou poslechni a přestaň se bránit. Nemysli na zítřek. Mysli jen na to, že mě máš u sebe a tvé srdce může být klidné,“ mluvil hlubokým vemlouvavým hlasem Anthony. Ať Eleyne odolávala, jak chtěla, obrovské psychické vyčerpání vykonalo své. Ještě než muž domluvil, spala.

   Když Anthony postřehl, že Eleyne usnula, upřímně si oddechl. Ještě dlouho jen tak ležel, držel ji v náručí a nechal své myšlenky toulat se po různých koutech. Dokonce jim dovolil zabloudit i do vzpomínek, které si rok a půl zakazoval. Jak jen si Eleyne všechno to špatné mohla o něm myslet? Jak jen mohla věřit, že ji opustil chladně a bezcitně, že pro něj rozloučení nebylo těžké? I on měl deprese a do L.A. odjel proto, aby jí nebyl nablízku, aby se od ní dokázal odpoutat a vzpamatovat.

   V povzdechem se opatrně začal zvedat. Něžně položil spící dívčí tělo na měkkou matraci a přehodil přes něj přikrývku. Dlouze se zadíval na tu andělskou tvář. Jak byla klidná a nádherná ve spánku. Nikdy Eleyne neřekl, jak je krásná, když spí. Zalitoval toho, ale stejně se to nedalo změnit. Bylo víc věcí, které neudělal. A už nikdy neudělá. Sklonil se a naposledy ji políbil na rty. Zastyděl se, že jí musel v tak těžké chvíli zalhat. Ano, dal do vody prášek na spaní a zamaskoval to tvrzením o minerálce, ale udělal to pro její dobro. Zítra to bude lepší, zítra se Eleyne probudí a… a přijde k rozumu, přesvědčoval se Anthony. Určitě. Musí to tak být. Vzpamatuje se. Je dost silná. Dokáže to.

   „Sbohem, má lásko. Odpusť mi,“ zašeptal a vydal se k odchodu. V půli místnosti se však ještě otočil a znovu pohlédl na postavu ve stínu. „Miluji tě,“ vyřkl do ticha. Nikdy jí to takhle neřekl. A v hloubi duše stále věděl a cítil, že je to pravda. Avšak jednoduše nemohli být spolu. Byli oba příliš komplikované osoby. Ať Eleyne tvrdila cokoliv, on věděl, že by je jejich společné soužití dřív nebo později zničilo. Bude ti lépe beze mě, přesvědčoval se.

   Tak se obrátil zpět a vyšel ven, zahalen smutným tichem a doprovázen temnotou.

 

Mé srdce bude navždy s tebou…

 

---