Zrádkyně

Nevěra bolí, pálí, nechápe.

Seděl jsem na terase, okusoval si nehty a zíral před sebe do prázdna. Chlupy po celém těle jsem měl zježené zimou, ale nevšímal jsem si toho. V mysli mi pulsovala palčivá otázka: Tak kde jsi, Satine, kde vězíš… Přestože jsem si to odmítal připustit, měl jsem podezření. Mučivé podezření, které mi nedávalo chvíli klidu.

   Začalo to už před velmi dlouhou dobou. Myslím, že zpočátku jsem to ani nezpozoroval, ale jak plynul čas, začal jsem si všímat. Nejdřív to byly jen drobnosti, jako třeba promeškaná schůzka nebo vypnutý mobil, ale když se mnou Satine odmítala spát pod výmluvou, že ji bolí hlava nebo nemá náladu nebo podobně, odtahovala se od mých doteků a mluvila se mnou čím dál méně, napadlo mě, že něco není v pořádku. Začal jsem si dělat starosti. Zlomový okamžik nastal, když jednou přišla a z jejích šatů a kůže jsem cítil cizí parfém. Když jsem po ní požadoval vysvětlení, odmítla se se mnou bavit. A tehdy mě poprvé navštívila myšlenka, že má někoho jiného. Nejdřív jsem ji odsoudil jako absurdní, ale čím dál častěji jsem se k ní vracel. A sílila, jak do sebe všechny částečky skládačky zapadaly. Její výmluvy, nechuť k milování se mnou, dokonce jsem si všiml, že když si v noci myslela, že spím, odtáhla se ode mě nebo úplně odešla pryč. A to bolelo. Bolest byla obrovská. Ale pokud bylo ještě něco horšího, pak žárlivost. Šílel jsem při představě, že se jí možná dotýká někdo jiný. Že nějaký jiný muž má to, co patří mně. Anebo ještě donedávna patřilo. Pokoušel jsem se s ní o tom mluvit, získat jistotu, ale nechtěla o tom ani slyšet. Několikrát jsem se před ní ze zoufalství i málem rozbrečel, ale pokaždé jsem se nějak ovládl a popustil uzdu svému trápení až v soukromí a samotě. Přestože jsme bydleli spolu, bývala celé dny pryč (prý údajně v práci) a domů se vracela pozdě v noci. Pojal jsem podezření, že kvůli tomu, aby mi nemusela čelit.

      Bože, jak jsem po ní toužil. Nebyli jsme spolu už víc jak tři měsíce a zoufale mi chyběla. Ale kdykoliv jsem se k ní přiblížil s úmyslem milovat se, jak jsem řekl, odmítla mě.

   A dnes jsem měl pocit, že už to dál nevydržím. Celý den jsem nic nejedl a dvakrát se rozplakal. A rozhodl jsem se pro radikální krok. Dnes se mnou Satine mluvit bude, ať chce nebo ne. Pohlédl jsem na hodinky. Bylo krátce před půl jedenáctou. Už tu měla dávno být. Slíbila, že do devíti hodin bude doma.

   Skousl jsem si ret a zvedl se ze židle. V zamyšlení jsem došel do pokoje a vzal mobil. Zpaměti jsem vytočil její číslo a přiložil přístroj k uchu. A napjatě jsem čekal. Jedno vyzvánění, druhé… páté… deváté…

   „Sakra!“ sykl jsem a položil mobil na stůl. Opřel jsem dlaně o boky a zamračil se. Proč to nebere… Zkusil jsem to znova. Zase nic. Hodil jsem telefon na pohovku a šel do pracovny. Na něco jsem si totiž vzpomněl. Satinin stůl. Měla tam jednu zásuvku, až docela naspod. Nikdy jsem se do ní nepodíval, protože jsem tak nějak vycítil, že je to její soukromí. Něco, kam mi přístup není dovolen. Ale tentokrát jsem se tu zásadu rozhodl porušit. Když mi Satine nechce prozradit, co se děje, zjistím to sám.

   Vešel jsem dovnitř a zamířil rovnou ke stolu. Když jsem se shýbal, napadlo mě, že možná bude ta přihrádka zamčená, ale nebyla. Šla hladce otevřít. Zatajil jsem dech.

   Uvnitř převládala změť papírů. Opatrně, jakoby bázlivě, jsem je všechny vytáhl a začal se jimi probírat. Byly to většinou texty k písničkám, poznámky, až jeden list mě upoutal. Byl jiný než ostatní, bleděmodrý, a viděl jsem prosvítat linky. Ztěžka jsem polkl a okamžik váhal, než jsem ho otevřel. Vpravo nahoře stálo nadepsané datum 16. 1. Čili před týdnem. Už po prvních pár řádcích se mi udělalo špatně…

 

Drahá Satine,

 

jelikož jsem si až pozdě uvědomil, že nemám tvoje číslo,

musím Ti to sdělit takto:

   Zítra odjíždím do Madridu. Vrátím se za měsíc. Do té

doby už se neuvidíme, proto Ti píšu dopis. Neustále na Tebe

myslím…

 

Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Srdce se mi rozbušilo. Už jsem dál nechtěl číst. Ale abych měl jistotu, přemohl jsem se a sjel očima na konec stránky:

 

…S láskou Tvůj Alex

 

Zatočil se se mnou svět. Ztěžka jsem dosedl do židle za sebou. Mé nejčernější vidiny se potvrdily. Satine mě podvádí. To je to nejhorší, co mi mohla udělat. Nechápu to. Nerozumím tomu. Proč to udělala? Copak jsem jí nebyl dost dobrý? Copak jsem ji dost nemiloval? Vždyť se v posteli zmítávala extází a křičela moje jméno… Miloval jsem ji víc než svůj život, pořád ji miluji stejně silně jako ze začátku. Dal jsem jí všechno. A ona mi slíbila, že mě nikdy nepodvede. Že mě bude milovat. Navěky.

   A teď se dočtu toto. Ksakru, co je to za chlapa, který je lepší než já. Ne, nemůže být lepší, nemůže ji milovat. Protože jsem to já, kdo ji miluje nejvíc na světě! Jestlipak ji ten Alex zná a ví, co má ráda… jestlipak jí dělal to, co já… Ne! To je hnusné. Nebudu na to myslet. Ale tohle mi Satine vysvětlí. Musím vědět, v čem jsem ji zklamal.

   Seděl jsem s listem v ruce, zíral do prázdna a cítil, jak se mé srdce rozpadá. Tento proces trval už velmi dlouho, ale tentokrát to bylo nejintenzivnější. Bolest ve mně kypěla, vařila se a bublala jako sopka, která pak vybuchla v podobě slz. Zalykal jsem se vzlyky a zakuckal se. Přesto jsem ten papír nepustil z ruky. Ani nevím, proč. Možná jsem se nechtěl vzdát důkazu, který jsem konečně měl proti své dívce.

   Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděl, když jsem ode dveří zaslechl hluk. Vlastně ne hluk, jen docela tichounké šramocení klíče v zámku. Ale slyšel jsem to a duševně se připravoval na to, co teď přijde. Slzy mi mezitím vyschly a zanechaly na mých tvářích pálivou rudou stopu. Otupěle jsem hleděl před sebe a poslouchal. Přesně jsem věděl, co Satine dělá. Odemyká dveře, vchází dovnitř. Zastavuje se a rozhlíží se. Naslouchá. Stejně jako já. Neslyší nic, takže se opatrně vyzuje z bot a po špičkách jde dál. Zamíří do ložnice, aby mě zkontrolovala. Vím to, protože jsem to poslouchal každou noc a několikrát i pozoroval. Když zjistí, že spím, nebo si alespoň myslí, že spím, jde do kuchyně se najíst. A pak záleží na ní, jakou má náladu. Buď si přilehne ke mně, ale tak, aby se mě nedotýkala, anebo spí na pohovce. A ráno dělá jako že nic. Ne že by se teda chovala nějak přehnaně láskyplně. Když mi věnuje letmý polibek na rozloučenou, musí to už něco znamenat. Jinak odchází prakticky bez pozdravu. Žádné ‚Uvidíme se večer…‘ ‚Přijdu dřív…‘ ‚Těším se na tebe…‘ neexistuje. Je chladná jako kus ledu. Někdy přemýšlím, jak jsem se do takového člověka mohl zamilovat.

   Ale dnes to bude jinak. Dnes mě v ložnici nenajde. Škoda, že neuvidím její výraz. No nic, je čas jednat.

   Ztěžka jsem se zvedl a chvíli stál, než nejhorší bolest hlavy pominula. Pak jsem se pomalu vydal zjistit, kde se momentálně Satine nachází.

   Našel jsem ji v kuchyni. Stála ke mně zády a zřejmě mě neslyšela přicházet, protože sebou trhnula, když jsem ji oslovil: „Ahoj, lásko.“

   Otočila se. Viděl jsem překvapený výraz. „Rone, jak to, že nespíš…“ Pak jí pohled sjel k mé ruce, kde jsem v pěsti držel modrý list papíru. Chvíli na něj zírala a já si mohl všimnout, jak bledne. Bože, bledost tomu jejímu nevinnému andělskému obličeji tak sluší.

   „Čekal jsem na tebe,“ odvětil jsem zdánlivě klidně. „Je na tom něco špatného, když čekám na svou přítelkyni, abych ji přivítal, až se vrátí domů?“

   Polkla a odtrhla oči od mých zatnutých prstů. „Ne… Jistěže ne.“

   Nebudu to protahovat. „Nechceš mi něco říct?“ navrhl jsem chladně.

   „Já…“ opět jí sjel pohled dolů. „Kde’s to našel?“

   „Chytrá holka,“ pochválil jsem ji ironicky, „alespoň že neděláš hloupou.“

   Sklopila oči k zemi. Mlčela.

   „Našel jsem to ve tvém stole.“

   „Kdo ti dovolil –“

   „Zapomínáš, že kdyby ses uráčila se mnou mluvit, nemuselo k tomuhle dojít,“ přerušil jsem ji drze. Neříkala nic. Věděla, že mám pravdu. To jsem na ní oceňoval. Dokázala uznat svou chybu. „Jak dlouho už to trvá?“ Nedokázal jsem skrýt bolest v hlase.

   „Nebudu ti lhát. Pět měsíců,“ odpověděla tiše.

   Zůstal jsem stát s ústy dokořán. A já si říkal: tak týden, dva… A ona mi sdělí tohle. Pět měsíců. Skoro půl roku!

   Bolest byla tak obrovská, že jsem jí téměř nedokázal čelit. Roztřásl jsem se a znovu v očích ucítil slzy. „Proč…“ šeptl jsem. Zdálo se mi, když jsem na ni pohlédl, že se schoulila, jakoby v obraně. V obraně přede mnou. A to jsem ani nekřičel.

   Velice pomalu zvedla hlavu, ale do očí se mi nepodívala. Přesto jsem viděl výraz bolesti. Pokrčila rameny a zakroutila hlavou.

   „Ne, Satine,“ musel jsem přemáhat vzlyky, které mi stahovaly hrdlo, „já… chci vědět…, proč,“ soustředěně jsem kladl důraz na každé slovo.

   „Já nevím,“ zamumlala tak potichu, že jsem ji sotva slyšel.

   „Dal jsem ti… všechno,“ můj tón nebezpečně kolísal. „Řekni: Je to kvůli posteli? Nebyl jsem ti dost dobrý? Nestačil jsem ti?“

   Škubla sebou a oči se jí vyděšeně rozšířily. „Rone, prosím tě,“ hlesla zoufale.

   Cítil jsem se jako ve špatném snu. „Nikdy ti to neodpustím,“ zašeptal jsem bolestí rozedraným hlasem. Pak jsem bojoval s prudkým návalem nevolnosti a nakonec dodal: „Vypadni.“

   Stála tam, jako by mě neslyšela. Tak jsem to zopakoval o něco hlasitěji: „Okamžitě zmiz! Tohle je můj dům a ty tu nemáš co dělat.“

   Aniž by řekla slovo, aniž by se mi pokusila cokoliv vysvětlit, kolem mě jako spráskaný pes prošla a zamířila ke dveřím. Z poličky sebrala klíče, mobil, nazula si boty, otevřela dveře, vyšla ven a tiše je za sebou zavřela.

   Stál jsem tam, v šeru v kuchyni, obklopen tichem a neschopen uvěřit tomu, co se právě stalo. Satine odešla. Ona opravdu odešla. Ani se nesnažila zapírat nebo se obhajovat, všechno mi přiznala.

   Teprve po několika minutách na mě dolehl ten fakt a já se šokovaně obrátil ke vchodovým dveřím. Byly zavřené. Satine vypadla. Tak, jak jsem jí přikázal.

   „Nenávidím tě, Satine! Jsi sprostá děvka! Nenávidím tě…“ zakřičel jsem v náhlém popudu do prázdna, zmačkal dopis, mrštil jím do kouta a zhroutil se na zem v dalším bolestivém záchvatu. Ležel jsem čelem ke chladné zemi a smáčel ji svými hořkými slzami vytékajícími přímo z mého srdce. Tušil jsem to. Teď vím, že jsem to celou dobu tušil. Už od začátku. Bál jsem se, že jí nebudu stačit, že jednou ji omrzím a ona zatouží po něčem jiném, lepším, novém… Ale takhle jsem to nechtěl. Když rozchod, pak jsem si přál křik, scény, zlost, nadávky a obvinění. Něco, na co by hned tak nezapomněla. A ono se to skončí takhle bezvýznamně. Všechny její sliby byly podvod. Nikdy mě nemilovala. Ani nemohla. Nespokojila by se s někým jako já.

   Tak tady umírá má láska spolu s nadějí. Dnešním dnem se mění na muka.

 

---