Paní tančí

Na Palmovce u tramvajového přechodu směrem na Krejcárek stojí žena. A najednou začne její pravá ruka opisovat kruhy, polokruhy, čtvrtkruhy a podobné tvary. To není tchaj-ti, co dělá a není to ani správné místo pro sport nebo meditaci - stojí kousek od křižovatky. Divná je, asi blázen, řeknu si a pokračuji do metra. A pak ta paní nastoupí do stejného vagónu, na stejnou plošinu, kde sedím. Náhoda, řeknu si. Ale už vím a sleduji ostatní cestující.

Paní -- tančí. Tančí jen pravou rukou. Opisuje jí kruhy a půlkruhy a čtvrtkruhy, jak to zrovna je. Lidé okolo se nejdřív diví a pak se smějí, když zjistí, že je neškodná.

Vypadá normálně. Šedesátiletá, slušně a čistě oblečená. Krátší obarvené vlasy, sukně do půli lýtek, zelený kabát, boty na nízkém podpatku, kabelka a taška Albert. Jen ta ruka do toho všeho nějak nezapadá.

Možná takhle tancovat musí. Možná chce.

Metro se hýbe pomocí elektřiny. Jednou jsem se díky náhodě svezla několik stanic v kabině řidiče soupravy. Měl tam světýlka a hejblátka. A řídil soupravu. Alespoň dodnes jsem o tom byla přesvědčená.

Ale jak se tak paní hýbe do rytmu metra, tak mám chvíli pocit, že pomáhá elektřině, aby metro jelo. Že se tak proto hýbe, aby metro vůbec jelo.

Třeba je to takhle i se světem, nebo s člověkem. Jsme si jistí, že ho řídí ten pán vepředu v kabině, viděli jsme jeho hejblátka v kabině a máme navíc diplom na elektřinu a přitom za to všechno může paní, co vypadá jako blázen a tančí vážně divný tanec.

A nám nezbývá, než ji pozorovat.