Vnitřní svět

Vnitřní svět

A bylo ticho. Jen z dálky se ke mně nesl zvuk. Snad zpěv ptáků, snad projíždějící auto, však na tom nezáleží. Teď jsem jen já a to druhé já. A možná ještě nějaké další, hluboko ukryté, z koutů kam jsem se ještě nepodívala. No těch už není mnoho, alespoň ne tam, kam zatím mohu bez problémů.

Sedím spolu se mnou uprostřed mé hlavy. Jsme těsně vedle sebe a cítíme jen svoji vlastní přítomnost. Hutnou, tak reálnou v řídké samotě, která mě dělí od světa. A je mi krásně – vždyť jsem ve svém vlastním světě.

Nyní tu není nic a hle! Okolo vyrůstá snová krajina. Moje krajina. Můj soukromý koutek. Jen můj.

Průhledné nic se zbarvilo do zelena a přede mnou se tyčí hory a rozlehlý les. V jejich sevření se cítím tak malá a přesto v bezpečí. Objímají mě svojí mohutností jako matka co objímá své dítě, aby je uchránila před nebezpečím.

Pryč! Jdi pryč, cizinče!

Proč se mě bojíš? Nechci ti přece ublížit.

Bojím se vašeho světa, je tak… jiný.

Je normální, ale v čem žiješ ty? Ve snu.

Ano a je krásný. A vaše sny jsou také, ale ty zůstaly jen ve vaší hlavě.

Iluze světa.