Interpretace Slezských písní

Slezské písně jsou životním dílem Vladimíra Vaška, pseudonymem Petra Bezruče, jehož vsup do české literatury začátku 20. století působil jako blesk z čistého nebe.

V lednu 1899 bylo do redakce časopisu Čas zasláno několik básní, keré po otisknutí vzbudily nečekaný rozruch. Do české literatury vstupuje nová anonymní (vlastně pseudonymní) osobnost. Právě ona pseudonymita byla nezbytnou podmínkou Bezručovy tvorby, díky ní předkládal svá díla skoro jako kolektivní výtvory lidu, jako objektivní výraz jeho utrpení, útlaku a vzdoru, jako boj za národní a sociální práva Slezanů.

Sbírka začíná programovou básní Červený květ, jež nás uvádí do problematiky Bezručova díla. Rudá barva květu značí revboluční ladění, na druhé straně jsou v básni patrné autobiografické prvky, jako by ji psal o sobě. Květ Bezručovy tvorby vyrazil také pouze jednou, jako výkřik ohlašující nebezpečí.

Protože Slezské písně vznikaly dlouhá léta, zahrnují verše z různého období autorova života. Objevuje se tu řada konfrontací, autor srovnává Slezsko s jinými moravskými kraji, které vzdorují útlaku podle temperamentu a mentality svých obyvatel.
Hrdí a usedlí Hanáci z Hanácké vsi a temperamentní a impulzivní obyvatelé Kyjova jsou vlastně sobě protipóly. Obě strany se odmítají přizpůsobit útisku, každá ovšem posvém. Pyšný Hanák "nikdy neuhne ze své půdy,"bujarý Kyjovan "na poli padne stejně vesele jako umí žít a pít."

V konfrontaci pokračuje i v básni Návrat, kde se stylizuje do postavy poutníka vracejícího se po letech do rodné vsi, nyní patřící Polsku. Zklamán touto situací, jak daleko pokročilo zbídačení a odnárodnění, odchází coby starý, sehnutý muž, jemuž se do očí tlačí slzy. Autor zde srovnává minulost s přítomností, ke které je velmi kritický. Tak jak bývá v jiných básních agresivní nebo vzpurný, bojuje za vymírající lid, v Návratu působí sklesle, apaticky, situaci neřeší, jen se svěšenými rameny odchází.

Dotřetice srovnává rodné Slezsko a "zlatou" Prahu, kde nedokončil studium filologie. K Praze si nikdy nenašel vztah, je to také patrné z básně Praga caput regni. Popisuje tu lhostejnost Prahy k osudu Slezska - z jedné strany utlačovaného Poláky, z druhé Němci. Z básně čiší hrdost zbídačených a umírajících Slezanů a pohrdání spokojenou, národně zabezpečenou Prahou.
Také v básni Den Palackého konfrontuje Prahu a Slezsko. Naráží na bujaré oslavy Pražanů na počest Františka Palackého v době, ky je slezský lid utlačován, poněmčován, popolšťován, zbídačen. Bezruč vystupuje jako účastník oslav, v moři nadšení stojí však tiše. Nevidí důvod oslavovat "buditele národu", když "jeho" národ  vymírá.

Sbírka obsahuje mimo již zmiňované lyriky společenské také lyriku intimní, mnoho subjektivních motivů. Promítá se sem autorův život, nenaplněná láska, jeho těžká nemoc.
Snad právě v horečkách vzniká báseň Já, kde vystupuje jako lidový bard usilující o spásu národa. Vyburcován sto lety útisku vyskočil ze skály a , vzešlý z poroby národa, bloudí krajinou. Verše jsou ironické, plné zloby, vzteku a horečného poblouznění. Jsou pro Bezruče únikem, stylizuje se do postavy šíleného rebela. pokouší se zachránit stávající situace, vymanit se z útisku. Vyhání polského kněze a německého učitele, avšak je sám proti přesile "prvý bard z Beskyd a poslední."
Paralelou nešťastného osudu země i básníka je báseň Jen jedenkrát. Slezský národ, pohroužený do hluboké letargie, si neuměl přestavit "lepší zítřek". Ten když konečně přišel, Slezané nevěděli jak zareagovat - lekli se nabízené svobody, čímž promeškali okamžik možného zvratu.
Totéž prožívá i Bezruč - promeškal příležitost získat si milovanou ženu, jež mu projevila přízeň. Polekán touto pozitivní skutečností ji odmítl, připadal si starý. V obou případech přišla ta správná reakce pozdě. Autor i národ pak svého počínání litují, ale nemohou je změnit. Příčinou nesprávného rozhodnutí je dobový pesimismus, otupělost, ztráta iluzí a víry.

V epických baladách Bezruč jako svědek přibližuje těžký život Slezanů, bezpráví, chudobu, bezmoc, nemožnost bránit se. Právě tyto faktory dohnaly mnoho lidí k nejkrajnějšímu řešení, sebevraždě.
Kantor Halfar i Maryčka Magdónova svůj život ukončí právě takto. Halfar je k tomu dohnán společností, jíž se odmítá přizpůsobit a věrný svému přesvědčení vyučuje ve školách česky, Magdónova tragickými okolnostmi - smrtí rodičů a náhlou starostí o mladší sourozence. Přistižena při sběru dřeva v panském lese je odvedena do Frydku, kam už ale nedojde. Maryčka Magdónova je oproti ironicky výsměšnému Kantoru Halfarovi psána se značnou emocionální účastí Bezruče. Je to patrné na opakujících se řečnických otázkách. Do básně promítá svou nenaplněnou lásku, pocit prázdnoty. Pokouší se s milou komunikovat a radit jí alespoň verši.

Tematika Slezských písní je shrnuta do básně Jedna melodie, kde se Bezruč ztotožňuje s nástrojem lidového žalu. Hraje jednotvárnou píseň, jejímž skladatelem je Polsko, melodii utváří smutek a strach z příchodu dalších dní.

Z Jedné melodie je dobře patrná i poetika sbírky. Velká část básní je psána daktylem, převládá pravidelný verš. Jsou tu ale i básně s proměnlivou délkou veršů, nerýmované, což stupňuje dramatičnost děje. Obdobnou funkci má i hojné užívání závorek, zvolání, řečnických otázek a refrénu.

Tak jako poetika, i jazyk je dvojaký. V některých básních (Jen jedenkrát, Jedna melodie) používá spisovného, knižního jazyka jako oslavy hrdosti porobeného národa. Jinde se objevuje hojně dialektismů a citátů z polštiny a němčiny pro lepší představu té doby (Maryčka Magdónova).

Slezské písně jsou básně proslulé svým agresivním, vzpurným, odvážným projevem i adresované přímo konkrétním osobám bez jakýchkoli servítek. Dlouhá léta byly dílem "chudobného gorala z Beskyd", jenž se odvážil ukázat situaci takovou, jaká skutečně byla. Navíc nabádal k revoluci, měl snahu svůj rodný kraj zachránit.
Později se začínaly objevovat pochybnosti o Bezročově autorství. Někteří tvrdí, že nemůže být autorem při srovnání s jeho pozdějšími díly, oproti Slezským písním dost ubohými. Existují tedy dva všeobeně známé názory, jakési pro a contra. Mohl by přece být i třetí názor, a vůbec, mnoho dalších.

Vladimír Vašek, samotář, velmi plachý člověk k smrti nenáviděl jakoukoli veřejnou pozornost - odtud pseudonym Petr Bezruč (a možná i jako ochrana před rakouskými úřady). Byl vážně nemocný, sužován chrleními krve, horečkami. Právě v takovém poblouznění smyslů vzniklo jádro Slezských písní. Přitom Slezsko skoro ani neznal, prožil tam sice dětství a několik málo let v dospělosti, ale většinu svého života prožil v Brně či Praze.
V horečném stavu se prostřednictvím papíru a pera zbavuje svých bolestí a krvácení, připisuje i nespokojenost se stavem země. V halucinacích se vidí jako bojovník Leonidas - všude plno krve, stéká mu po těle - snaží se zachránit zem. Tuberkulóza, jeho nemoc, to byl hlavní motiv červené barvy, která má jinak symbolizovat revoluci. Úzkost, strach, beznaděj, byly reakcí na nemoc, nikoli na situaci Slezska, které vlastně ani pořádně neznal.

Právě v horečkách, ve stavu šálení smyslů, vytvořil dílo, které mohlo být celá desetiletí špatně chápáno. Ústřední motivy jako vzpoura, strach, bolest, úzkost, později i apatie, mohou být pouze projevy Bezručovy nemoci. Popis slezské krajiny a obyvatel může být zas jen vzpomínkou, kterou teprve horečka a halucinace utvořily v nám dnes známé básně.