Noc mrtvých

                                                   KAPITOLA PRVNÍ
    

  1 Srdce mi divoce bušilo a studený pot mi stékal do očí. V rukou jsem křečovitě svíral požární sekyru, na jejímž ostří se leskla hustá tmavá tekutina. Před chvílí jsem jím rozsekl hlavu něčemu, co bývalo za živa mým jediným sousedem. Zapřen zády o venkovní dveře, sunul jsem se na podlahu verandy.
     Uvolnil jsem křečovité sevření a sekyra mi vyklouzla z rukou a zazvonila o mramor. Dopadla hned vedle rozbité hlavy do kaluže krve.
     Při pohledu na mrtvolu se mi udělalo zle a brzy jsem ucítil žluč v krku. Chtěl jsem ten pocit nevolnosti potlačit a tak jsem si dal ruku, jenž byla zborcená krví a kousky mozku z mého souseda, na ústa. Jakmile jsem ucítil krev, začal jsem nelidsky zvracet. Dávil jsem se a vykašlával páchnoucí žluč, jenž byla posledním obsahem žaludku. Po chvíli jsem zas normálně dýchal a začal si skládat střípky toho, co se vlastně odehrálo. Vůbec nic jsem ale nechápal. Jak jsem mohl někoho zabít? Vždyť byl soused již přes rok mrtev - sám jsem byl při tom, když ho vkládali do hrobu. Co se vlastně děje a co se stalo? Všechno to začalo, když jsem se po půlnoci probudil žízní. Šel jsem si tedy do kuchyně pro pivo a když jsem se vracel, stál soused pod schody u dveří celý nahý, zetlelý a páchnoucí jak zkažené maso, přičemž vydával skřeky podobné nářku dítěte. Myslel jsem si, že se mi to jen zdá, ale když na mne zaútočil, pud sebezáchovy mě donutil vzít mu jeho neživot...
     Byl jsem tak zabrán do svých zmatených a nejasných úvah, že jsem ani nezaslechl blížící se mručení a mrazivý nářek z venčí. Od dveří se ozvalo několik tupých ran. Okamžitě jsem byl na nohou, i když mne moc neposlouchaly, ale adrenalin v těle dělal učiněné zázraky. Popadl jsem sekyru a skryl se ve tmě. Nářek sílil a s ním i šramot na dveřích, který se změnil v hrozivé rány.
     Stál jsem v uctivé vzdálenosti od dveří, skryt ve tmě, třímajíc obouruč sekyru u pasu. Opět jsem jí křečovitě svíral , až bylo slyšet skřípění prstních kloubů. Upocené a krví olepené vlasy mi vadily v obličeji. Musel jsem vypadat jako šílenec, ale další mrtvoly si do baráku vlézt nenechám.
     Dveře povolily a nápor na ně ještě zesílil, dokud se úplně nevyvrátily. Ještě nedopadly na zem a již jsem viděl jedno z těch monster, kterak se dere nemotorně dovnitř.
" Tak jen pojďte bastardi ! " Zařval jsem, dodav si tak odvahy a napřáhl se k smrtícímu úderu .
" Kristovy vředy, " vykřikl jsem hrůzou nad tím , co jsem teď viděl.
     Ono nemotorné monstrum, co se díky mému úžasu dostalo do mé bezprostřední blízkosti, nebyl nikdo jiný, než můj dávno zesnulý děda Jeremiáš. Nevěděl jsem, co mám v daném okamžiku dělat, myslel jsem si, že jsem se nadobro zbláznil. Přece nezabiju svýho dědu, byl to hodný, milý starý pán a navíc mi odkázal tenhle barák - měl jsem ho rád. Dědovy zetlelé ruce pevně tiskly můj krk. Stále jsem odmítal cokoliv udělat pro svoji záchranu. Teprve, když jsem začal omdlévat a viděl dědovy zuby ( ač jich moc neměl ) u své hlavy, rozhodl jsem se bránit, ale dost možná to byl jen pud sebezáchovy. Děd, neděd, dostal pažbou sekery do brady, až mu odlétla. Sevření na chvíli nepatrně povolilo. To mi poskytlo dost času, abych se vymanil z dědových spárů a zasadil další protiúder. Sekyra zasvištěla vzduchem a uťala dědovu ošklivou hlavu. Bylo mi opět zle a to i ze sebe samotného. Na chvíli jsem o tom všem zase zapochyboval a přál si, aby to byl jen zlý sen. Nebyl. Byla to realita, ba co víc, byla to ta nejzvrácenější realita, neboť se na mne valil půl tucet nemrtvých, kteří se drali jeden přes druhého. Nelidsky naříkali a mručeli. Hrůza hlodala mou mysl z toho neustálého   
nářku, až jsem myslel, že se z toho zblázním. S řevem a sekyrou nad hlavou jsem se vyřítil vstříc nejbližšímu mrtvákovi. Chtěl jsem je umlčet.
     Mrtvákovi projelo ostří hlavou jako nůž máslem a pokračovalo vertikálně hrudí, dokud se nezaklínilo v pánvi. Vyprostil jsem sekyru z rozvrácených útrob a ohnal se kolem sebe po dorážejících prackách. Několik jich dopadlo na zem. V záchvatu šílenosti jsem podával s těžkou požární sekyrou úctyhodné výkony. Netrvalo tedy dlouho a poslední dorážející zombie padla s rozdrcenou hlavou na zem a nářek ustal.  Všude kolem mne se válela páchnoucí torza těl, z jejích útrob se valila hustá tmavá krev, nebo vnitřnosti. Byla to jatka. Stál jsem uprostřed a opět se dostavila hořká chuť žluči v ústech. Odběhl jsem na záchod v předsíni a začal jsem zvracet. Šlo to samo. Když jsem skončil, musel jsem ze sebe sundat zakrvácené a poblité hadry, jež tak odporně páchly.
     Košili jsem ze sebe strhal ještě na záchodě, zbytek jsem zahodil v koupelně. Pustil jsem kohoutky u vany, co to jen šlo a do vroucí vody vymačkal celou tubu pěnového přípravku. Za chvíli bylo v koupelně jako v sauně. Teplá pára tvořila neprůhlednou mlhu a teplý vzduch na mě působil omračujícím způsobem. Udělalo se mi nevolno. Zavrávoral jsem a málem spadl na zem. Naštěstí jsem se včas zachytil umyvadla. Chvíli jsem na něm visel jako hadr. Namáhavě jsem natáhl ruku po kohoutku a pustil studenou vodu. Šplíchl jsem na sebe trochu studené vody a byl jsem zase při smyslech.
     Zrovna ve chvíli, když jsem se chystal vlézt do vany, zaslechl jsem kroky z chodby od venkovních dveří. Někdo jako by se nejistě plížil. Na mrtváka to byly kroky moc opatrné. Je zajímavé jak rychle jsem se naučil rozpoznávat jaký šramot vydávají ty zrůdy. Omotal jsem si ručník kolem pasu, popadl sekyru a vyšel vstříc neznámému hostu. Došel jsem opatrně až na konec malé chodbičky, vedoucí z koupelny. Čekal jsem na místě, kde se spojovala s chodbou od venkovních dveří. Vyčkával jsem za rohem - sekyru připravenou k výpadu.
     Plíživé kroky sílily, již jsem cítil, že mne musí postava každým okamžikem minout. Rozhodl jsem se zaútočit. Sekera proťala vzduch a jen o kousek minula svůj cíl, neboť ten  v poslední chvíli padl s vřískotem na podlahu. Sekera se zaryla do zdi.
     Na zemi se ustrašeně a vyděšeně chvěla mladá dívka. Dlaněmi si zakrývala obličej a celá se hrozně moc choulila do klubíčka jako ježek. Nikdy bych se ne nadál, že se zrovna teď setkám, podle všech okolností s normálním člověkem, tady v té odlehlé pustině, kde mám chatu jen já a zesnulý soused, po kterém jeho dům chátrá. Byl jsem zaskočen a nevěděl co říci. Představa, že jsem mohl zabít člověka, vzhledem k pohnutým událostem, mi vyrazila dech.
     Problém s navázáním kontaktu se vyřešil, když se na mne dívka náhle obořila:" Nejseš vadnej pitomče ?!! "
     Jenom jsem civěl - jak pitomec. Tak normální holka jo ?  pomyslel jsem si.
" Vždyť jsi mě málem zabil ty magore ! " křičela hystericky a vstala. " Tak na co pořád vejráš,  řekni už hergot něco, nebo jsi jeden z nich ? "
    Dlaní jsem jí pevně zakryl ústa. " Buď už zticha ! " pronesl jsem nervózně a povolil stisk. Zalapala po dechu a nevěřícně na mne koukala vypoulenýma očima. Odkráčel jsem zpět do koupelny. Bylo mi jedno, že mám někoho cizího v domě, dnes už mi bylo vše jedno, ani bych se nedivil, kdyby mě navštívil sám prezident-třeba i mrtvej!
     Když jsem odcházel,chtěla dívka něco říci, ale než mohla cokoli pronést, dodal jsem: " Jseš u cizejch, tak se podle toho taky chovej. "
" Promiň, chtěla jsem se jenom omluvit. Fakt  je mi líto co jsem řekla, ale je toho na mě už moc, rozumíš? " omlouvala se a bylo cítit, že to myslí vážně. " Tak rozumíš ? "
" Jo, rozumím ti - na mě je toho taky přespříliš. Teď mi ale řekni, kde jsi se tu vzala ? Tady na samotě jsem jen já, nikdo další tu už chatu nemá. Je tu sice ještě jedna, ale ta už léta chátrá a je neobyvatelná. "
Dívka chvíli mlčela, utřela si slzy a odpověděla: " Víš, s partou jsme se utábořily kousek odtud v lese u potoka, " odmlčela se a dál už nepokračovala, hlas se jí chvěl, když se pokoušela dokončit větu.
Snažil jsem se jí uklidnit, bylo mi jasné co se jim mohlo asi tak přihodit, když jsou všude mrtváci.
     Dívka se po chvíli uklidnila a tak jsem jí nabídl, aby se šla občerstvit do jídelny, zatím co já se dojdu vykoupat. Odcházel jsem do koupelny a když jsem zavíral dveře, postřehl jsem jak se skrze uplakaný obličej pousmála. Měla krásný úsměv.
     Konečně jsem  si vlezl do horké lázně a oddával se jejím blahodárným účinkům. Ani jsem nepostřehl, kdy jsem usnul. Probudilo mne až panické ječení. Trhnutím jsem se probral a hned jsem věděl kolik uhodilo. Rychle jsem vyskočil z vany a narychlo si omotal osušku kolem pasu. Když jsem vyběhl na chodbu na chvíli se mi opět zamotala hlava, zřejmě rozdílem teplot. Když přešly mžitky před
          očima, začal jsem zápasit se sekyrou. Když konečně povolila, rozeběhl jsem se do kuchyně,
odkud se ozývalo hysterické ječení.
      Vtrhl jsem do místnosti jak vítr a srazil se s prchající dívkou, přičemž mi ramenem projela palčivá bolest. " A kurva!" zařval jsem, načež upustila kuchyňský nůž, který používám na  zmrzlé maso. Jenom němě zalapala a ukazovala někam do místnosti.
Ramenem mi co chvíli tepala palčivá bolest, která se zařezávala do ramenního kloubu. Ani jsem se neopovažoval nějak na ránu šahat, ba ani podívat. Zaťal jsem zuby až mi sklovina skřípěla a mezi zuby jsem procedil: " Co se děje? "
      " Tam...tam... za linkou u lednice! " vystrašeně koktala a teď již ukazovala za keramický pult.
      Vykročil jsem k pultu. Nic ani nikoho jsem neviděl. S každým krokem jsem byl nervóznější víc a víc a srdce mi opět tlouklo až ve spáncích, jako by celá hlava chtěla explodovat. A do toho ta čistá bolest v rameni ze které tekla krev jako z vola!
       Byl jsem u pultu. Naklonil jsem se přes desku a hrůzou jsem strnul! Na podlaze ležel mrtvák. Nohy měl polámané a znetvořené. Kosti se drali ven z načernalého masa jako bílý červi. Celý byl již ve značném stádiu rozkladu a puch hnilobného masa mi opět zvedal žaludek. Mrtvák otočil hlavu mým směrem a jeho prázdné oční důlky se setkaly s mým šíleným pohledem. Zrůda přidušeně zachroptěla a začala se na mne sápat. Kůže jí praskala s každým pohybem víc a víc a z ran tekla hniloba . Potlačil jsem odpor a nevolnost a zaujal obranné postavení. Sekyru jsem držel obouruč, připraven udeřit obloukem od shora dolů. Má chvíle přišla.
       " Chcípni potvoro! " zařval jsem a máchl sekyrou. Celý mrtvák se rozlétl na změť neidentifikovatelných kusů odporného čeho si...
       Bohužel jsem si zasvinil celou kuchyni, ale mělo to i kladné stránky, mrtvák byl zneškodněn a dívka se ke mě přivinula a to dost těsně a pevně. Zřejmě emoce a tak jsem její city neopětoval a jen tak stál nechajíc se objímat. Když už  mě objímala nějakou tu chvíli a stále nepřestávala , opatrně jsem se od ní vymanil se slovy, že na takový věci není čas. Dlouze a nechápavě se na mě podívala. Teprve teď jsem si uvědomil, jak je krásná. Měla krásné zelené oči a vlnité tmavohnědé vlasy sahající až na ramena. Postavu měla akorát s pěknými tvary. To jsem poznal když mne objímala...
     Odkašlal jsem si. „ Teď jsme si kvit.“
„ Ne tak docela,“ pronesla a přistoupila o kousek blíž.
„ To s tím tvým ramenem mě opravdu mrzí, “ jemně podotkla.
„ To nic, neomlouvej se pořád, to je dobrý. Je to jen škrábnutí“ procedil jsem skrze bolestí skřípějící zuby a snažil se celou situaci zlehčit, přičemž stačil pohled na zakrvácený nůž na podlaze a bylo jasné, že je to víc než na omluvu.
„ Ne, to není dobrý,“ stála si za svým a posadila mě ani nevím jak na židli.
„ Aspoň ti tu ránu ovážu, kde je lékárnička ?“
„ V koupelně,“ odvětil jsem a pak odběhla.

Když mi ovázala rameno, zadívala se mi dlouze a smutně do očí.
„ Co budeme dělat? “ zeptala se po chvíli.
„ Přesně ještě nevím, ale dojdu si teď pro nějaký věci nahoru do pokoje“
„ Ale já tu nechci zůstat sama,“ bránila se.
„ Neboj se, budu hned zpátky. Zůstaň tady a nikam nechoď, “ trval jsem na svém a vtiskl jí do ruky zasviněnou sekyru. se slovy: „To máš na obranu, kdyby přeci jen něco, než se vrátím!“
Jenom kývla na souhlas.
     Vylétl jsem po dřevěných schodech do prvního patra a zamířil hned do své pracovny.  Otevřel jsem starou masivní almaru a odhrnul věci na věšácích. Za nimi visela brokovnice s upilovanou hlavní, kterou jsem si takto vlastnoručně upravil. Vzpomínám si, že jsem s ní před lety střílel krysy ve sklepě a pro tyto účely jsem jí upiloval hlaveň. Nebyl pak problém trefit i tři najednou. Přehodil jsem si jí přes rameno na záda a sáhl po krabici s náboji. Byli taktéž domácí výroby. Broky jsem nahradil železnými střepy a kdejakými zbytky kovů. Řádně jsem si jimi vycpal kapsy a kolem pasu navíc upnul pás s dalšími.
Ještě jsem si vzal „čezetu“ pětasedmdesátku a pár zásobníků do ní. Z botníku jsem si vzal armádní kanady s titanovou špičkou a maskáčovou bundu pro sebe i pro mou novou „ přítelkyni“. Takto vyzbrojen jsem se šoural zpět dolů, kde na mě již čekala má nová známost.
„ Kdes byl tak dlouho? “ spustila.
„ Dlouho? “ divil jsem se.
„ No to je jedno, hlavně že jseš už zpátky. Málem jsem tu strachy zemřela,“ dodala teď již s klidným hlasem.
Jenom jsem se ušklíbl a došel až k ní.
„ Tady jsem ti donesl malej dárek, “ podal jsem jí pistoli.
Zprvu ji odmítala, ale stačilo připomenout sled posledních událostí a bylo po přemlouvání.
„ Jak se vlastně jmenuješ?“
„ Sára a ty?“ pousmála se a zastrčila si čezetu za kalhoty.
„ Johny, ale zrovna dneska bych se radši jmenoval Rambo.“ odvětil jsem vážně a podal jí bundu.

  2  Bylo jasné že tady zůstat nemůžeme. Museli jsme se dostat někam, kde jsou další lidé a zjistit co se vlastně děje. Zhruba třicet  kilometrů severně je malé městečko Výsluní. To je jediná možnost jak se spojit s někým na koho osud sehrál stejnou habaďúru.
     Stál jsem před vyraženými dveřmi a hleděl na blížící se mrtváky, kterých stále odněkud přibývalo. Jejich mrtvé a prázdné obličeje naháněli v měsíčním svitu opravdu strach. Pohybovali se jak rozbité hrubě opracované loutky a jejich nářek mi pronikal až do morku kostí. Hlavou mi pořád vrtala otázka, jak je možné že existujou?
" Snad ti jich není líto?" ozval se Sářin hlas za mými zády.
"Líto? " zabručel jsem a zamířil na nejbližšího mrtváka,
"Asi jako když zašlápnu švába," dokončil jsem větu a zmáčkl obě spouště naráz. Ohromná rána dvoj výstřelu vyplnila verandu a z hlavní vyšlehly plameny. Obsah nábojnic rozerval mrtvákovi břicho na maděru a jeho hnilobný obsah vylétl zády i s páteří. Svezl se mi k nohám a ještě se hýbal, tak jsem mu ukopl hlavu.
"Tak a teď jsem si zasral nový boty," konstatoval jsem lakonicky a dobyl obě hlavně.
Sára radši opustila tento poněkud peprný piknik, asi jí nebylo zrovna nejlíp. Našel jsem jí na záchodě jak zvrací a musel jsem se smát. Gestem na ruce mě posílala do patřičných míst ...
" Jdu pro auto do garáže. Musíme odsud pryč nebo nás ty zrůdy za chvíli dostanou. Tady prostě nemůžeme zůstat."
"Jen si jdi, já budu..." Sára větu nedokončila, protože právě začala zase zvracet.
Když jsem vyšel z verandy ven, oddělal jsem dalšího mrtváka, který se na mně sápal. Pak jsem pokračoval dál podél domu ke garáži. Plížil jsem se potichu, co to jen šlo, abych neupoutal zbytečnou pozornost. Všude kolem mě se to mrtvákama jen hemžilo. Skrze houští, za kterým jsem se teď ukrýval jsem viděl mrtváka a u garáže další tři. Jak říkám, nebylo by dobré poutat zbytečnou pozornost. Stále jsem se krčil za keřem a upřeně jsem pozoroval každičkou změnu pohybu těch zrůd směrem ke mě, která by mohla značit, že jsem prozrazen. Vše naznačovalo tomu, že o mě neví. Po chvíli se začali šourat od dál od mého úkrytu, když v tom mi dvojité znamení mých digitálních hodinek oznámilo pátou hodinu raní. Málem mě trefil šlak jak jsem se lekl. To však nebylo nic v porovnáním s tím co mě čekalo v následujících chvílích. Mrtváci se otočili mým směrem a na chvíli strnuli - vypadalo to jako když větří. Začal jsem se modlit a připravil zbraň. Světe div se, ale modlení vskutku zabralo, i když ne tak docela, neboť za tím co všichni vedli dál svou bludnou cestu temnou krajinou, jeden z nich se vydal směrem ke mě. Namířil jsem tedy zbraň před sebe a čekal na vhodný okamžik. Byl jsem tak soustředěný na mrtváka před sebou, že jsem si nevšiml mrtvoly přicházející z pravé strany podél domu od garáže. Zaregistroval jsem jí až ve chvíli, když se její plíživé šourání ozvalo nebezpečně blízko. Vrhl se na mě s takovou razancí s jakou jsem se ještě nesetkal, přičemž mi vyrazil brokovnici z rukou. Sápal se mi po hrdle s nadlidskou silou. Bránil jsem se jak se dalo, ale ztratil jsem rovnováhu a praštil sebou o zem i s mrtvákem na prsou. Bušil jsem do mrtváka jako do mrtvýho ( divný přirovnání, vzhledem k jeho zdravotnímu stavu ), ale nic naplat. Byl dost houževnatý na to, aby jej můj odpor zdolal. Snažil jsem dosáhnout na zbraň, která ležela nedaleko mě. Již byla na dosah ruky, když v tom jsem ucítil chladný a smrdutý dech mrtváka na svém obličeji. Věděl jsem, že když rychle něco nevymyslím, je se mnou konec. Reflexivně jsem mu zasadil ránu kolenem do rozkroku s takovou razancí, až mě přelétl, přičemž z něho odpadl kus čeho si z místa o kterém se raději zmiňovat nebudu. Využil jsem té malé   chvilkové volnosti k tomu, abych se překulil a zmocnil se brokovnice. Jakmile jsem ji pevně držel, zmáčkl jsem kohoutek a mrtvák se rozlétl do všech světových stran. Jeho vnitřnosti vymalovali fresku na fasádu domu a ozdobili keř. Sotva jsem se ho zbavil, prodral se houštím další.
" Tak copak tě trápí příteli?" Vypadáš fakt dost špatně," lacině jsem se ušklíbl a namířil mu do jeho neobličeje.
" Mám tu pro tebe nějaký antibiotika, tak je zkus, " dodal jsem a vypálil.
Současně s výstřelem, přestala mrtvákova hlava nadobro existovat. Na obličeji mi z části přistál nechutný obsah jeho hlavy.
" Zdá se, že sis toho vzal příliš mnoho, " pronesl jsem cynicky a otřel si obličej od páchnoucího svinstva, kterým jsem se obdaroval. Zhluboka jsem se nadechl, abych se zase nepozvracel.
     Můj problém byl vyřešen, ale byl jsem nadobro prozrazen. Veškerá pozornost teď byla věnována mě. Z bezduchého bloudění mrtváků se stala cílená pouť za čerstvým masem. Kam jsem se ohlédl byl jen samý mrtvák, který si to mířil rovnou k mému úkrytu. Na chvíli se mě zmocnil opravdu skličující pocit a celým tělem mi prostoupilo nezadržitelné chvění, div že mi nevypadli náboje z ruky, když jsem nabíjel brokovnici.
     Zástupy mrtváků houstly a mě zbývala jen jediná šance a sice, dostat se co nejrychleji do garáže. Posbíral jsem něco málo nábojů, které mi vypadli při souboji a vyrazil jsem. Postupoval jsem rychle a střídal střelbu s nabíjením za běhu. Když jsem se dostal až ke garáži, ustřelil jsem zámek. Zapřel jsem se do vrat a snažil se je vytlačit nahoru. Šlo to ztěžka, byli dost neudržované a tak zrezlé a nenamazané pružiny kladly značný odpor. Když jsem se však na chvíli ohlédl a viděl rychle se zkracující vzdálenost mezi mnou a těmi druhými, podal jsem opět jeden z výborných výkonů a vrata otevřel.
     Vrata zapadla do bezpečnostní zarážky a já měl opět obě ruce volné. Poslal jsem plamenný pozdrav do zástupu mrtváků a zmizel ve tmě garáže. Nasedl jsem do svého miláčka. Byl jím terénní Turok, vyráběný na zakázku s náhonem na všechna čtyři kola s dosti výkonným motorem o síle dvě stě dvaceti koní. Z nuly na sto byl schopen akcelerovat za necelé čtyři vteřiny. Otočil jsem klíčkem ve spínací skříňce ( vždy je nechávám v zapalování )  a sešlápl plyn. Motor zaburácel. Rozsvítil jsem rampu světel na rámu přední masky. Široký kužel světla prořízl tmu a zalil těla živých mrtvol. Na chvíli mi přišlo, že jsou zaskočeni, ale to se mi možná jen zdálo, neboť stále postupovali. Při představě co je za moment čeká, jsem se škodolibě usmál a otřel si pot z čela. Povolil jsem ruční brzdu, sešlápl spojku a zařadil jedničku. Pak jsem dupl na pedál plynu a pustil spojku. Obrovské pneumatiky zahvízdaly a Turok vylétl z garáže.
" Mejdan končí šmejdi! " řval jsem v blažené agónii, když auto vlétlo do řad těl. I přes řev motoru, bylo slyšet praskání kostí pod koly a lámání těl o přední rám. Musel jsem zapnout stěrače, protože jsem měl výhled zalitý krví.  Zatočil jsem prudce vlevo až se auto nebezpečně nahnulo. Bokem auta jsem srazil tupě zírajícího mrtváka. V mžiku jsem byl u domu a prudce zabrzdil. ABS systém se spolu s počítačem postaraly o bezpečný průběh mého zastavovacího umění. Zatroubil jsem. Na verandě se ihned objevila Sára. Byla celá šťastná, že mě zase vidí, alespoň jsem si to myslel.
          " To je dost, kde si se flákal? Málem jsem si začala myslet, že se už nevrátíš, " strachovala se,  
 když nastoupila.
" A tohle už potřebovat nebudu, " hodila mi čezetu do klína.
" Ale budeš! " a podal jsem jí zbraň zpět.                                                           
" To snad nemyslíš vážně? " zamračila se a pokračovala: " Nikdy jsem s tím nestřílela a navíc teď máme auto, takže dojedeme do města, kde budou určitě normální lidi jako jsme my dva a bude pokoj. "
" Jo, to by bylo krásný, ale co když nikoho normálního nenajdeme? Co pak, ha? "

" Ale najdeme. Nemůžou bejt všichni jako tihle!" ukázala na mrtváky.
" Přece se celej svět nezbláznil? Nebo jo? "
" Co já vím? Možná jo, možná ne. To brzy zjistíme. Musíme se zastavit ve Výsluní, to je kousek odsud. "
" A to jako proč? Jeď rovnou někam dál, do většího města! " zlobila se.
" Dovol abych ti něco ukázal, " a prstem jsem poklepal na svítící diodu tankovacího stojanu.
" Cože? Ty v tom nemáš benzín? " šíleně při tom poulila oči.
" Naftu, " usmál jsem se.
" To je jedno, nedělej si ze mně prdel a radši mi řekni jestli s tím vůbec někam dojedeme? "
" Jak jsem řekl zajedeme do Výsluní, je tam benzínka, "
Bylo vidět jak se jí tvář rozjasnila. V zápětí dopadly první rány mrtváků na mého miláčka. Obstoupili auto kolem dokola a snažili se dostat dovnitř. Potíž byla v tom, že jim to nemyslelo a tak se zmohli jen na nic neúčelné škrábání a bouchání. Je čas odjet, pomyslel jsem si a zařadil zpátečku. Sled událostí byl stejný jako u garáže. Když jsem rozrazil řady mrtváků a dostal se na příjezdovou cestu, smykem jsem otočil auto. Cesta byla volná a tak jsem na nic nečekal a sešlápl plyn na doraz...

    3 Ujížděli jsme na sever do Výsluní a doufali, že nám vystačí palivo. Ručička palivoměru se až moc nebezpečně dotýkala kraje spodního červeného pásma. Byli jsme na cestě sotva deset minut, ale i za tak krátkou chvíli se stačila obloha zatáhnout černými mraky a i když mělo svítat, tak to vypadalo jako uprostřed té nejčernější noci. Hřmění na sebe nedalo dlouho čekat a brzy se spustil hustý déšť. Do toho se z ničeho nic přidal silný vítr. Přes cestu létali klacky, chuchvalce listí a vůbec vše co jen mohlo. Déšť bičoval zemi provazci vody a vítr zmítal okolní krajinou, jako by ji za něco trestal. Občas blesk proťal temný horizont před námi a na chvíli tak ozářil děsuplnou scenérii přírody. Celá ta podívaná byla jako jedna velká apokalypsa. Snažil jsem se to hrozné divadlo nevnímat a věnovat se řízení, které teď vyžadovalo značné úsilí. Stěrače přestali stíhat brát návaly vody a tak se stalo řízení snížením viditelnosti značně obtížným. Letmým pohledem jsem koukl na palubní počítač a zkontroloval průměrnou spotřebu paliva. Byla optimální. Vedle mne se pohnula Sára, která usnula. Zřejmě vyčerpáním a únavou napadlo mě, protože vzhledem k tomu co za tuhle noc prožila by jinak asi hned tak neusnula. Spala tak klidně až mě z ní mrazilo v zádech. Vypadala jako když se usmívá, ale dost možná to byly zase jen výplody mé přebujelé fantazie. Chudák holka, proběhlo mi opět hlavou, vůbec neví co nás ještě čeká. Já jsem to tušil, neboť  jsem věděl že ve Výsluní tamnější hřbitov převyšuje svým mrtvým obsahem živé obyvatelstvo nejméně dvakrát. Pokud by se mé obavy staly reálnými, pak proti nám bude stát neporazitelná přesila mrtvých.

     Než- li mohlo dojít na mé hrůzné obavy, došlo ještě k nepředvídatelným událostem, které nabourali náš plán dostat se do města ...