Odkaz Ledové planiny II.

           KAPITOLA II.

    Družina hrdinů vyjela z Cromwellu téměř okamžitě. Koně šli náročným terénem pomalu. Na obloze nebyl ani mráček a slunce tak příjemně hřálo v obličeji jezdců. Obzvláště Bell si teplé dotyky slunečních paprsků vychutnávala. Shodila si kapuci na ramena a se zavřenýma očima nastavila slunci tvář. Vlasy se jí třpytily jako zlato a v bílé tváři jí s každým paprskem růžověli líce. V poledne zbyla jezdcům za jejich zády z města jen malá silueta. O dvě hodiny později nezbylo po městě ani památky. Bílé pláně vystřídala vysoká skaliska hor, jejichž středem se vinul úzký průsmyk. Jeli za sebou v pořadí jakému byli navyklý. Corwin v čele, kus před ostatními, za ním pak paladin a nakonec klerička. Corwin náhle přitáhl otěže. Statný kůň odfrknul jako by na protest a zastavil. Z chřípí a tlamy se mu vyvalily obláčky teplého vzduchu.
„ Ale no tak, starý brachu, jen klid,“ poplácal jej Corwin po svalnaté šíji. Kůň potřásl hlavou, jako by rozuměl.
„ Támhle nahoře, “ ukázal Corwin na veliký otvor v příkré stěně svým druhům.
„ Zdá se, že jsme u cíle, “ prohodil Marf.
Bell otevřela oči ve chvíli, kdy jí obličej na malý okamžik překryl stín vysoko letícího kondora. “ Ano, to je to místo, které nám vévoda z Cromwellu popisoval. Musíme se míti od teď  více na pozoru. Cítím zde velice negativní energii, “ konstatovala klidně, avšak v jejím hlase byl znát jistý neklid.
„ Budeme zde muset nechat koně. Cesta k jeskyni je hodně příkrá a úzká, mohli by uklouznout a spadnout ze stráně. “
„ Ano, to nemůžeme riskovat. Stejně by nám nebyli k užitku, “ potvrdil Corwinovo rozhodnutí Marf a jako první sesedl.
Když všichni sesedali, Corwin odvedl koně k nedalekému převisu, který poskytoval dostatečnou ochranu před případnou bouří. Z pod sedla svého koně odepnul obouruční meč a vrátil se k ostatním. Pak se vydali po úzké a nebezpečné cestě k ústí jeskyně. Corwin využíval dlouhý meč jednou rukou jako hůl a druhou pomáhal Bell. Paladin se za nimi trmácel i se svým štítem, který mu celý výstup jen stěžoval s notným odstupem. Volnou rukou se opíral a chytal výčnělků sklaní stěny, aby neuklozl. Z pod helmice se mu valila oblaka páry z potu. Svůj úděl, ale nesl statečně a to kdykoliv, nejen nyní. Nikdo ho nikdy neslyšel na nic si stěžovat, nebo naříkat. Byl rytířem každým coulem, na což byl i patřičně hrdý.
     Strmá a zasněžená cesta byla místy umrzlá. Vyvarovat se jakékoliv chybě, která by mohla znamenat pád do rokle, si vyžadovala značné úsilí a obratnost. Výstup byl zdlouhavý a náročný, o to víc s každým metrem, který ušli. Již tak řídký vzduch byl s přibývajícími metry ještě více chudčí na kyslík. Po hodině náročného výstupu konečně stanuli před obrovským vchodem. Válečník a paladin se vyčerpáním svalili na zem a zhluboka oddechovali.
„ Tady a teď není moudré polevovat z ostražitosti, “ podotkla Bellona. Corwin jen těžce mávl rukou. Usmála se na něj a pak vyřkla několik krátkých slov ve svém rodném jazyce. Dlaně se jí rozzářili teplým slunečným světlem. Nejdříve se dotkla Corwina, který byl blíže. Ten ihned pocítil, kterak se mu do žil vlévá nová síla a jak jeho ztuhlé svaly živý teplo Bellonina dotyku. Pak si klekla k vyčerpanému Marfushakovi. Sundala mu helmici a dlaně přiložila na jeho splavený a bledý obličej. Účinky kouzla rehabilitovaly dosti vyčerpaného Mrfushaka téměř okamžitě.
„ Děkuji ti Bell, ještě že tě máme, “ políbil ji Marfushak do dlaní, když se zotavil. Trošku se zarděla a rychle vstala.
„ Musíme jít, “ poznamenal Corwin, když si jen tak, jako by mimoděk, otřepával kožich od sněhu. Kdyby se byl neznal, musel by si myslet, že snad na paladina žárlí. Dost možná mu jen vadilo jeho vybrané chování a to, jak dokázal projevovat svou náklonnost k Belloně. Zahnal svojí absurdní myšlenku žárlivosti a všechny ostatní a vstoupil do jeskyně... 

                                                                ***

     Na stěnách  jeskyně viseli v nepravidelných intervalech smolné louče. Jejich mihotavé světlo tančilo spolu se stíny krápníků na stěnách a průvan chladného vzduchu proudil do jeskyně se značnou intenzitou. Kde si v dlouhých chodbách zněla meluzína.
„ Tak kde jsou ti banditi! “ Corwin byl nedočkavý střetnutí.
„ Žádní tu nejsou, “ odpověděla mu Bell.
„ Jak to myslíš? “
„ Podívej, “ ukázala na ostatky drobných zvířat, mezi kterými bylo i několik lidských kostí.
„ Co má tohle sakra znamenat? “ divil se Corwin.
„ Jen to, že tohle musí mít na svědomí skřeti nebo goblini, “ usoudil Marfushak a nohou rozkopl hromádku kostí. Ve stejnou chvíli se odkud si z chodeb před nimi ozvalo několikeré zavřeštění. Pak se ozýval šelest, který záhy přerostl v dusot malých nohou. Vřeštění a skřeky sílili, jak se z chodeb blížilo nebezpečí.
„ A je to tady, “ usmál se Corwin a shodil ze sebe těžkou medvědí kůži. Meč chopil pevně obouruč, až se mu provazce svalů na pažích napínaly, a zaujal bojové postavení u nejširší chodby.
„ Drž se v povzdálí Bell, “ křikl Marf a tasil meč. Levou rukou se kryl štítem před blížícím se útokem. Než i on zaujal obranné postavení u jedné z chodeb, vyřkl krátký zpěvný verš a mečem švihl před sebe, až se špička dotkla země. Kolem jeho postavy na malý okamžik v kruhu vzplál vysoký kužel jasně bílého světla, které prostoupilo jeho zbrojí. Kouzlo, jež na sebe seslal, zrychlovalo jeho reakce, čímž se zvyšovala i jeho hbitost a rychlost pro boj. Marfushak si takovými to krátkými, za to však těžce vyslovitelnými a zapamatovatelnými verši, které byli opatřeny magickými slabikami, často vypomáhal v boji. Jako zkušený paladin jich několik důležitých znal.
     Útok goblinů  byl bleskový. Z chodeb se jich vyřítili desítky. Agresivita jejich útoku nebyla o nic menší, než-li nálet žravých kobylek na úrodná pole. První vlnu odrazil Corwin s lehkostí jemu vlastní. Ze široka vedenými údery jich vždy skolil hned několik. Rozpolcená tělíčka pokroucených malých stvoření létala na všechny strany. Marf rozdával jednotlivé krátké a přesné údery s bleskovou rychlostí. S aurou, která jej obklopovala byl mrštným a dotěrným goblinům, více než rovnocenným soupeřem. Zuřivé výpady odrážel štítem a nejednou přitom některého goblina rozdrtil.
„ Tak pojďte vy malý bastardi, “ zařval Corwin a dlouhým mečem se oháněl jak zběsilý, čím si zjednal brzy značný respekt. Goblini nyní stáli v uctivé vzdálenosti. Vztekle přešlapovali, cenili zuby, vrčeli, hašteřili se a jejich kalná žlutá očka mrkala zlověstně do tmy. Co chvíli se některý z nich odhodlal k útoku, čímž si zpečetil svůj osud na ostří válečníkova meče.
Bellona stála v povzdálí, připravena seslat hojivé kouzlo. Nebylo jej však třeba. Primitivní zbraně goblinů se lámali jako třísky o štít a brnění paladina a válečník si nikoho nepustil k tělu.
Brzy bylo po boji. Jak rychle útok začal, tak rychle i skončil. Zbytky vřískajících goblinů se dali na úprk. Ti nejvzpurnější z nich si ještě neodpustili alespoň hodit kamenem.

                                                                 ***

„ Tomu říkám správná rozcvička, “ usmíval se Corwin, když čistil meč od tmavé gobliní krve.
„ To jistě, “ přisvědčil Marf, “ jen mi nejde do hlavy, proč tu byli goblini namísto slibovaných banditů. “
„ Čert to vem s kým se ten kouzelnickej zmetek spolčil. Dokud stříká krev z nepřítele, jsou věci na dobré cestě. Tak praví staré válečnické příslový. “
„ Možná máš pravdu, “ odvětil zamyšleně Marf.
„ Myslím, že nás čeká ještě nejedno překvapení, “ podotkla tajemně Bellona. Její silueta v plášti se proti vchodu jeskyně jevila jako andělské zjevení.
„ Už máš zase nějakou předtuchu? “
„ Ano Corwine. Zapomínáš snad na můj původ, který mi dal do vínku mé schopnosti? “ 
„ Ne, jistě že ne. “ Corwin sklopil hlavu, aby se nemusel dívat na vyčítavý pohled Bellony. 
     Když si paladin s válečníkem upravili výstroj, vydali se všichni nejširší chodbou, v které jako jediné, plála v dálce skomírajícím plamenem louč. Chodba se kroutila a stáčela na všechny strany. Zavedla je až k malému, křišťálově čistému jezírku, uprostřed velikého podzemního sálu. Na stěnách byly patrny známky po ručním opracování. Kolem dokola bylo mnoho loučí a svícnů. Do sálu ústilo několik chodeb po jeho obvodu. Na zemi se váleli kosti a všelijaké drobné předměty. Družina prošla kolem jezírka na protější stranu. Do stěny zde byl vytesán malý otvor, osazený čím si, co vzdáleně připomínalo dveře. Paladin odklopil dřevěnou petlici. V malé místnůstce se na zemi krčila postava mladého muže v prošívaném a špinavém plášti. I přes nápadné mládí, měl bradku a vlasy kolem uší protkány stříbrnými šedinami. Na dubovém špalku u jeho nohou se mihotal plamínek široké svíce a několik malých drahokamů se blýskalo v jeho záři. 
„ Kdo jsi a co tu děláš? “ vydechl užasle Marfushak na neznámého.
Muž ztěžka otevřel víčka. „ Jmenuji se Mixin. Jsem kouzelník z Cromwellu. “
„ Cože, ty? “ vyhrkl pobaveně Corwin.
„ Ano, já. Smím vědět, čemu se tak divíš? “
„ Jsi takovej ... “ Corwin hledal vhodná slova, „ jseš prostě moc mladej na kouzelníka. “
„ No, jsem spíše ilusionista, než-li opravdový kouzelník, “ přiznal se mladík.
„ Víš, že je na tvou hlavu vypsána odměna? “ pravila z ničeho nic Bellona.
Mladíkovo koutky úst se nepatrně pohnuly. „ Takže vy jste si přišli pro mou hlavu? “
Corwin chytil mladíka za hábit pod krkem a přitáhl si jej k tělu. „ A pro artefakt, ty prachsprostej zloději. “
„ Ruce pryč, “ durdil se kouzelník.
„ Corwine pusť ho, “ křikl Marf, akorát ve chvíli, kdy se Corwin chystal uštědřit mladíkovi políček.
Mezi oba muže vstoupila Bellona. „ No tak ho přeci pusť. “
„ Dobrá tedy, “ souhlasil horkokrevný Corwin, “ ale ať kouká ihned v pravdě vysvětlit, proč ten artefakt ukradl, sic se neznám! “
Mixin si nejdříve upravil pomuchlanou róbu. Pak se unaveně posadil a započal s vážnou tváří své vyprávění. “ Vévoda Anta se ujal Cromwellského panství zhruba před půl rokem. Doslova si koupil téměř celou městskou posádku za zlato, které nakradl z městského rozpočtu a zlatých dolů, jako dlouholetý správce financí. Když měl dostatek ozbrojených mužů na své straně, pokusil se o násilný převrat, který mu vyšel. Převrat netrval dlouho a obešel se i bez většího krveprolití. Starého a věkem sešlého krále Alvareze, který nebyl schopen se bránit, prachsprostě zavraždil. Vzhledem k tomu, že král neměl potomky, bylo pro Antu lehké nechat se korunovat novým vládcem Cromwellu. Až na pár nejvěrnějších, které buď nechal zavraždit, nebo přesvědčil zlatem, nikdo neměl námitek. I církev všemu nakonec bez bázně a hany požehnala, když se nechala oslepit třpytem zlatých mincí v plných pokladnách. “
„ To jsou velice zajímavé skutečnosti, “ poznamenal Marfushak.
„ Pořád si ale nevysvětlil, proč jsi ukradl ten artefakt, “ neodpustil si nedůvěřivě Corwin.
„ Neukradl jsem jej, “ bránil se nahněvaně Mixin.
„ A jak bys to tedy nazval? “
„ Za pomocí iluzí jsem jej vzal pod svou ochranu. Než Anta prokoukl, že má v chrámu pouhou iluzi, byl jsem již v bezpečí hor. Bohužel jsem padl do zajetí goblinů. “
„ Jak to, že tě ty potvory nesežrali? “ Neodpustil si Corwin.
Mixin ukázal na špalek. „ Vidíš ty drahé kameny? “
„ Jo, a co? “
„ To je ten důvod proč ještě žiju. Goblini mají rádi třpytivé věci, zejména pak drahokamy. Když zjistili, že jim dokážu být prospěšný, uvěznili mne tady. Nosili mi sem bezcenné polodrahokamy a já je pomocí iluze přetvářel v drahokamy. “
„ To je chytré, “ poznamenal s úsměvem Marfushak. “ Proč si ale, jak ty říkáš, vzal ten artefakt pod svou ochranu? “
„ Vévoda je velice chamtivý muž, nedobré povahy. Bez artefaktu jara se nedostane ke zlatým dolům v Ledovém průsmyku. A bez zlata, nemůže začít své plány s orky na západě. “
„ O jakých plánech to mluvíš? “ Divil se Marfushak.
„ Vévoda Anta má zálusk na jižní provincie Declonie, které jsou bohaté jak na úrodu, tak na bohatství obecně, které plyne z obchodních cest. Kdyby získal přístup k dolům, zaplatil by si orksou armádu, která by prošla Ledovým průsmykem přes jeho panství a vpadla by tak zcela nečekaně a nepozorovaně do Declonie. Jednání obou stran jsou teď na mrtvém bodě. Prozatím. “
„ První na ráně je, ne příliš dobře chráněný, Saphir! “ Paladin zaťal prsty do jílce svého meče.
„ Tvá slova dávají smysl, “ pravila rozvážně Bellona, “ ale jak máme věřit tomu co jsi nám tu odvyprávěl? “
„ Je jen jedna možnost jak se o mých slovech přesvědčíte,“ kouzelník poklekl.  “Když mne učiníte na místě o hlavu kratším a odnesete artefakt vévodovy. “  
„ Myslím, že tuto možnost riskovat nemůžeme, “ odpověděla mu Bellona a gestem ruky jej vybídla, aby vstal. „ Ten, kdo pro svá slova je bez okolků ochoten vsadit svůj život, nemůže být lhář. Přidej se k nám dobrý muži. “
„ Děkuji ti má paní, “ uklonil se mladý muž.
Paladin ani válečník nebyli proti tomu.