Nedočkavost zoufalství

"Kdy?"

"Teď hned."

"Kde?"

"Přijdu si pro tebe. Čekej"

Chlapcova ruka se třásla, přesto však odepsal nazpátek slova, která chtěl dychtivě vyslovit už tolikrát.

"Budu čekat…"

Vteřiny ubíhaly, minuty se táhly. Jedna za druhou dělala chlapce ještě nervóznějším.

_________________________Kde jsi??? Shou… Na chvíli se natáhl na rozestlanou postel. Za poslední rok se nikdy necítil tak mizerně jako teď. Kdyby jen nepřišli…pomyslel si….

Proč jen včera přišli domů?

*****

Chlapcovi líce se zarděly při zjištění přítomnosti chladných prstů přejíždějících po jeho levém boku.

"Shou, kam dáváš ty ruce. Ještě nejsme ani u mě doma." Okamžitě odtáhl ruce jeho společníka co nejdál od jeho těla. Bylo léto a tak oba měli jen košile, rozepnuté tak, aby vyvolávali ty nejdivočejší fantazie.

"Kyori, kdy ti dnes mají přijít rodiče domů?" Oba se náhle zastaví a divoce se začnou smát.

"Málem jsem zapomněl, že se vrátí až zítra večer." Říká po chvíli ten s útlejší postavou.

"Pak se nemáme čeho bát. Pak ti nikdo neublíží." Oba se na sebe podívají, opětující si srdečný úsměv. Všichni v sousedství věděli, že mladý pán Kyori je bit svým otcem. Má po něm převzít velice náročný obchod, proto musí mít disciplínu. A taky potomky….

Zabouchly se dveře a chodbou prolétly jen dvě siluety, stíhající jednu druhou. Když se konečně dostihnou, hluboce se podívají navzájem do očí. Přirozeně se zbaví všech svršků a poté se slastně, pevně natisknou k sobě. Tělo na tělo. Kůže na horkou kůži. V zapadajícím slunci se občas změní stín v záhybech jejich těl, jen jejich dech stále zůstává klidný. Rty se v zápalu vášně od sebe nedají rozpojit. Bojí se, že by v zápětí ulétly někam daleko. Pryč od sebe.

To se nestane. Nikdy, nesmí…

Pomyslí si oba ve stejnou chvíli.

"Shou, miluju tě. Tak moc. Vím, že jsme oba chlapci, ale…" Druhý ho nenechá domluvit, políbí ho. Po dlouhé době má v úmyslu jejich překyp vášně na okamžik přerušit. Jen, aby to mohl říct… jen jednou…

"Miluju tě, Kyori. Jsi jen můj. Nikdy se tě nevzdám." Dříve než si to stačí uvědomit, leží oba na zemi. Pod nimi jen chladná podlaha, která v tenhle moment připomíná svou teplotou horoucí peklo.

"Shou, prosím…" vem si mě! Křičí jeho mysl, ale místo vyřčení těchto slov, začne chlapec jen tiše brečet. Není třeba si ani uvědomit, že jsou to slzy štěstí.

Jsou mladí na lásku? Proč to není odporné s chlapcem? Dotýkat se ho, dostávat ho do nebe a klidně ještě dál. Vyznávat si lásku a být u toho tak blízko, tak nesnesitelně blízko. Rozkoší se chlapec zaryje druhému nehty do zad. Ten to nevnímajíc, pokračuje v pohybu, jež by všechny přesvědčil o tom, že oba si jsou tímto smrtelně jistí. Ve chvíli, kdy se k sobě přitisknou tak, že pomalu nemohou dýchat, se mezi jejich společným výkřikem vyvrcholení ozve hlas, který považovali za sen. Ne. Za noční můru…

"Kyori???"

"Co to děláte?!" Oba se naráz otočí ke dveřím. Matka…? Proběhne jim v mysli. Náhle do domu vběhne otec. Jeho oči jsou jako v ohni. Ruce, máchají po všem kolem, tříští několik váz na malé kousíčky skla.

"Jak ses opovážil!!! Ty zmetku." Muž surově odtrhne chlapce od sebe, jednomu vrazí pěstí a když se pokusí udeřit i druhého, Kyori ho popadne za ruku.

"Otče ne, je to moje chyba. On za nic nemůže, to já…" Jeho otec se na něj podívá, nejdřív s lítostí a zklamán, že se to stalo a hned poté přijde druhá ještě silnější vlna hněvu. Odstrčí drobného chlapce od sebe a opět se vrhá k jeho pokušiteli. Na poslední chvíli Kyori vběhne do rány svému otci.

"Shou, uteč." Oslovený se k němu přiřítí, avšak Kyori ho odstrčí. Se slzami v očích mu povídá.

"Vypadni!" Chlapec nespokojen sám se svým rozhodnutím, popadá své oblečení do ruky a vybíhá z domu pryč. Kyori zbaven lítosti, otupěn další ranou do obličeje, dopadá na zem a nechává vše svému osudu.

"Už tě nikdy neuvidím." Začíná konverzaci z tajně ukořistěného mobilu zmlácením oslabený chlapec. Aniž by Shou znal číslo, okamžitě pochopil.

"Co se stalo? Co se děje? Jsi v pořádku??"

"Stěhujeme se, proto rodiče přišli dřív. Nikam neodjeli. Otec vytvořil novou pobočku na Okinawě. Urychlili to, já jedu pryč už zítra." Chlapec se tiše podívá na hodiny, 23:48. za chvíli to bude dneska. Jen při přemýšlení, že bude tak daleko. Pryč od člověka, který mu dával naději, že vše není jen utrpení. Od někoho, komu chtěl obětovat celé své bytí… Se mu pomalu zastaví srdce.

"Utečme, společně. Jen mi dva. Utečme." Slova, která chtěl slyšet. Slova, o kterých věděl, že jsou jen sen. I přesto se donutil v ten sen uvěřit.

"Kdy?"

"Teď hned"

"Kde?"

"Přijdu si pro tebe.

"Budu čekat…"

Kde je? Kde je tak zatraceně dlouho?! Kyori vyskočí energicky z postele, ani si nepřipustí jak ho rány po celém těle bolí. Modřiny od kopanců se dají vyléčit. Zraněné srdce může být i navždy.

Chlapec popadne telefon a zavolá na Shouovo číslo.

Chvíli jen vyzvání… Stále dokola. Zdá se, jako by v jeden okamžik, chlapcovo rozbušené srdce strachem přehlušilo zvuk nedostihující majitele mobilu. Konečně to někdo vzal, ale Kyori jen mlčel. Neslyšel hlas jeho milovaného, slyšel jen …

"Promiňte, ale stala se tu nehoda. Majitel tohoto mobilu byl sražen automobilem…" Někde v dálce zaslechl ještě další hlasy, avšak jen jeden byl pro jeho mysl v tu chvíli přespříliš zřetelný.

"Ten chlapec krvácí, to nevypadá vůbec dobře…

… nedýchá! Sakra, kde je ta záchranka?!"

"Shou…?" řekne potichu chlapec.

"Shou..?" povídá zřetelněji.

"SHOU!!!!" Celým domem se rozléhá jeho křik míšený s hysterickým pláčem. Jeho nářek proniká do duší všech okolo. Otec i matka, nejdříve pohoršeni, jdou vstříc jeho pokoji.

"Co zase otravuješ, copak jsi za dnešek neměl dost?!" Muž nevrle otevře dveře, Vkročí dovnitř a rozhlíží se po místnosti. Zarazí se pohledem u otevřeného okna. V jeho mysli se jako první vytvoří jediná myšlenka.

"Copak chceš, aby tě litovali?! Když takhle řveš na celou ulici?!" Chlapec se s úsměvem otočí na svého otce.

"Nemáš k tomu co říct?" vybízí ho muž stále dokola.

"Jsem rád otče, že jsi mi dovolil bydlet ve druhém patře." Dříve než byly tyto slova vyřčena, otec se rozčílil při objevení jeho mobilu na zemi.

"Jak ses opovážil, ty jeden…" Ohlídl se k oknu, ale spatřil už jen záblesk těla, které se vydalo vstříc betonovému chodníku.

Budeme moci být takhle spolu? Bože…? Existuješ vůbec???

Přestane to někdy bolet? Když se neuvidíme, přestane?

Připadám si, jako kdybych lítal. Ale nikde okolo nejsou vidět má křídla.

Chlapec naposledy otevřel oči…

"Shou…"

*****

Konec letních prázdnin, konec dlouhého snu. Chlapec na vozíkovém křesle se upřeně dívá na náhrobek před sebou. Proč si jen odešel. Proč jsi mě tu nechal samotného. Ale možná je ti tam lépe…

Myslíš na mě někdy? Zapomněl si už? Jsem zbabělec, že nejdu za tebou. Chci být s tebou. Dotýkat se tvé kůže, slyšet tvůj hlas jak vyslovuje moje jméno. Tvé úsměvy, tvá gesta…

Chci to všechno zpátky!!!

Chlapcova hlava se zhroutí do jeho dlaní. Slzy se nedají zastavit, jsou ještě zoufalejší, než když poprvé slyšel, že je konec života jeho jediného. Milovaného, jak zoufalý, ale musel být on?!

"Čekej hezky na mě. Buď hodný kluk a počkej tam na mě." Povídá zoufalý chlapec mezi dusivými vzlyky. Kdesi ve větru v korunách stromů zaslechne stejnou odpověď, jako před tím. Stejným sladkým hlasem jako kdysi.

"Budu čekat…"

---