Cesta povinnosti

"Nezdá se ti náš život poněkud monotónní?" zeptal se, sleduje planoucí dům.

"Proč myslíš?" vrátil mu jeho společník zamyšleně.

"Děláme jen to co se nám řekne. Neptáme se, nemyslíme."

"Jen díky tomu můžeme tuhle práci odvést dobře," uzavřel celou záležitost vždy usměvavý muž. Alfred ho za to nikdy nepřestával obdivovat. Odpoutal oči od požáru a zaměřil je na muže, stojící ho vedle něj. Znal mnoho takových, co se živili smrtí, avšak nikdo z nich nebyl schopen tak hřejivého úsměvu jako jeho partner. Co to ve Fayovi přežilo a v něm ne? Proč v něm zůstávala ona chlapecká nevinnost, díky níž se na něj nikdy nedokázal zlobit, nikdy se na něj nedokázal mračit?

"Proč ty to vlastně děláš?" zeptal se muže s dlouhými světlými vlasy, jež měl ledabyle svázány.

"Mám pro to své důvody," odvětil Fay a podíval se modrýma očima na Alberta, jehož upřený pohled zřejmě vycítil.

"Měli bychom jít. Za chvíli přijedou hasiči," usmál se pak, načež vzduchem zavlály jeho vlasy, jak se otočil.

"Jo," přikývl muž a naposledy se ohlédl za sebe.

Byla před nimi půlhodinová cesta k autu, které nechali u opuštěné silnice. Vždycky to tak dělali. Beze slova kráčeli bok po boku, věnujíce se každý svým vlastním myšlenkám, zatímco se noc kolem nich prohlubovala. Cesta, po níž šli, vedla lesem. Když však Albert zvedl zrak, všiml si, že se souběžně s cestou vine úzký pás nebe, do něhož čas od času zasáhla nějaká ta delší větev. Na malou chvíli zalitoval, že se neživí něčím krásnějším. Jak rád by vyjmenoval souhvězdí, která se rozléhala nad jeho hlavou, avšak nevzpomněl si ani na jedno. Měsíc nebylo nikde vidět.

Zavrtal se hlouběji do své bundy, jelikož mu za krk nalezla zima. V rytmu jeho dechu mu z úst vycházela pára a on začal pociťovat neodbytné našeptávání mrazu. Už aby seděl ve vyhřátém autě!

Všude kolem bylo ticho.

Konečně se v jeho zorném poli objevila stará plechovka, v níž jezdili, a on se k ní radostí div nerozeběhl. Hned jak nasedli, zasunul Albert klíčky do zapalování, nahodil motor a s ním i topení. Už už chtěl vyjet, když ho zastavila Fayova ruka. Nechápavě se na něj podíval.

"Je tu něco, co bys měl vědět," řekl muž vedle něj s nezvykle vážným výrazem, který se Albertovi vůbec nelíbil.

"Co to je?" zeptal se opatrně, vypínaje motor.

"Mám tě zabít," odvětil Fay tichým hlasem, zahledě se kamsi před sebe.

Zabít! Prolétlo Albertovi okamžitě hlavou, stejně tak rychle jako jeho pravička zamířila k pouzdru se zbraní.

Jeho společník to postřehl.

"To nebude třeba," zahleděl se mu zpříma do očí, avšak nezdálo se, že by to muže naproti němu nějak uklidnilo. Proto jednu ruku zvedl do vzduchu, zatím co tou druhou si pomalu odkryl kabát a dvěma prsty vytáhl svoji zbraň, načež ji položil na palubní desku. Po celou tu dobu hleděl do tmavého ústí Albertovy zbraně, z níž mohla každou chvíli vyjít kulka. Druhý muž se zbraně ihned chopil, aby ji uložil mezi svou sedačku a dveře auta.

"Fajn," začal Albert, rozvažujíc každé slovo. "Teď bys mi třeba mohl i říct, kdo a proč mě chce zabít."

"Vedení," zněla klidná odpověď. "Mají pocit, že jsi se začal moc ptát."

Tak to je vážně paráda, pousmál se pro sebe hystericky Albert. Moc dobře si totiž uvědomoval, že pokud na něj Vedení poslalo Faye, má jen velmi malou šanci na přežití, jelikož ten byl elitou, tím nejlepším. A i pak by se musel rychle dostat z kontinentu, aby utekl ostatním.

"Proč jsi mi to řekl?" zeptal se chladně.

Ve Fayových očích se objevil zvláštní záblesk bolesti, kterou nedokázal pochopit. Nebo snad nechtěl?

"Měl jsem své důvody…osobní."

Pět let…Pět let spolu už pracovali bok po boku, kryli si záda a spoléhali jeden na druhého. Co se kde pokazilo, že teď musí mířit na někoho, komu ve svém životě důvěřoval nejvíce, že se rozmýšlí, zda-li ho zabít nebo ne? Tohle bylo vážně směšné!

Nakonec svou zbraň sklonil a položil do klína.

Fayovi oči se rozšířily překvapením.

"Když nesplníš úkol, odepíšeš se," pronesl Albert, poklepávaje dvěma prsty na zbrani.

"Toho jsem si vědom," přisvědčil muž.

"Tak proč to děláš?" zkusil z něj znovu vypáčit odpověď. Ta, jíž se mu dostalo, však překonala všechny jeho představy.

Fay chvíli jen tak klidně seděl, na tváři podivný úsměv, načež se nečekaně otočil a přiklonil k Albertovi. Ten se instinktivně pokusil zvednout a zamířit zbraň, avšak tu zablokovala Fayova ruka, tlačíc ji zpět k nohám, na nichž byla položena. Pak jeho rty ucítily sametový dotek těch Fayových, jež se k němu zoufale přitiskly.

Bránil se. Nakonec však zůstal zaklíněn mezi své sedadlo a mnohem silnějšího muže, jehož blízkost mu v myšlenkách probudila nezvladatelný chaos. Snad právě ten chaos způsobil, že přestože bylo jeho tělo neustále napjaté, jak se snažilo vysvobodit z toho sevření, jeho ústa se otevřela a nechala tak do sebe vstoupit útočníkův jazyk. Připadalo mu to nemožné, přesto se k němu Fay v tu chvíli přitiskl ještě víc. Jednou rukou vykroutil Albertovi zbraň a hodil ji na zadní sedadlo, aby si tak uvolnil místo na mužově klíně, na který si mu okamžitě sedl.

V Albertově mysli bylo najednou hrobové ticho.

Fay mu pustil obě ruce, načež jednu z nich protáhl pod mužovu hlavu, aby si ho tak přitáhl blíž, tou druhou pak rozepnul zip kalhot a zajel pod jeho spodní prádlo, kde se jeho magický dotyk začal plně projevovat na Albertově nejcitlivějším místě.

Ani ten nezahálel. Bez výčitek roztrhl Fayovu košili, protože jen tak se mohl bez zbytečných průtah dostat k jeho hedvábné kůži. Jeho rty se odrhly od rtů druhého muže, avšak neodloučily se od jeho těla nadobro, protože je ihned přitiskl ke krku, odkud se za pomocí polibků dostával centimetr po centimetru až ke klíční kosti. Jeho ruce po tom přitažlivém a vypracovaném těle, jež na první pohled vypadalo téměř chlapecky, putovaly z místa na místo, tiskly ho blíž k sobě, nedovolily muži dýchat.

Fayovo tiché a toužebné vzdychání v něm jen probouzelo víc vášně a vzrušení. Rozepnul mu proto kalhoty, aby do nich následně zajel rukou. Potěšilo ho zjištění, že se to jeho "nepříteli" líbí přinejmenším stejně tak jako jemu. S menšími obtížemi z něj sundal kalhoty úplně. Těsně předtím, než Fay dosedl na Albertovu chloubu, aby ho tak nechal proniknout do svého nitra, objal ho kolem krku a políbil…

Když se probudil na zadním sedadle, byl tam sám. Těžko říct, zda-li to čekal nebo ne, jelikož jeho mysl byla stále podivně prázdná. Rychle se oblékl, protože zima, zařezávající se mu do kůže, začala být nepříjemná, a přesunul se na přední sedadlo, kde našel vzkaz.

"Za dva dny ve skladišti."

Víc toho tam nebylo.

Takže se ho Fay přeci jen rozhodl zabít. Znovu mu hlavou proběhla celá událost minulé noci, kdy konečně dostal to, po čem toužil, ale co si odmítal přiznat, a náhle se mu sevřelo hrdlo. Nechtěl zase zůstat sám, tak jako tomu bylo předtím, než začal spolupracovat s Fayem, jelikož tíha jeho osamělého destruktivního bytí byla téměř nesnesitelná, a on si byl jist, že teď už by to nezvládl. Na druhou stranu touha po přežití, jíž v sobě pěstoval už od ranného dětství, byla silnější. Proto pojede do skladiště, proto Faye zabije a proto prchne.

Toho dne sněžilo. Okolí skladiště bylo opuštěné, ostatně tak jako vždy. Právě proto si ho vybrali jako místo k tréninku, jelikož měli jistotu, že je tu nikdo nebude rušit.

Pět let…

Při pohledu na budovu Alberta přepadl zvláštní pocit nostalgie, který však o zlomek vteřiny později zase zahnal. Teď na to nebyl čas. S odjištěnou zbraní opatrně pootevřel dveře, jen tak aby se protáhl, a nahlédl dovnitř. Vnitřní prostor byl dokonale prázdný.

Pomalu vešel dovnitř, avšak ani pak se nic nezměnilo. Možná Fay nepřijde, napadlo ho na okamžik a on pocítil neuvěřitelnou úlevu.

Cvaknutí pojistky.

Nemusel se otáčet, aby věděl, kdo mu zezadu míří na hlavu.

"Nechápu, že jsi udělal tak dětinskou chybu," pronesl Fay beze známky posměchu, tak jak mu bylo vlastní.

"Tak to jsme dva," připustil Albert. "Možná jsem na chvíli uvěřil, že se dokážeš rozhodovat i nezávisle na rozkazech."

Fay zůstával dlouho ticho, až nakonec pronesl: "Nikdy jsi nedokázal pochopit můj smysl pro povinnost."

"Nikdy jsem nedokázal pochopit, proč děláš i to, co nechceš, aniž bys měl nějaký skutečný důvod," opravil ho Albert.

"Ten důvod tu je."

To Alberta zarazilo.

"Ještě před tebou jsem pracoval se svým bratrem," řekl Fay smutně a tiše. "Pokusil se je však podvést, jenže se něco nepovedlo a oni ho dostali, díky čemuž po něm zbyla manželka s dcerou. Jeho cejch zrady pak samozřejmě padl i na mě, takže jsem se stal chodící mrtvolou. K mému štěstí, dá-li se to tak nazvat, si však všimli mých kvalit, které už tehdy převyšovaly všechny ostatní. Ve ztrátě takového talentu, jak mi tenkrát bylo řečeno, viděli jen zbytečné plýtvání materiálem a tak mi dali ultimátum - buď pro ně budu spolehlivě pracovat nebo zabijí bratrovu rodinu."

"To jsem nevěděl," řekl Albert nevědomky.

"Ani jsi nemohl," odvětil Fay a on si byl jist, že se u toho usmál tím svým nevinně sladkým úsměvem.

"Takže teď mě zabiješ?"

"Už to tak vypadá."

V tu chvíli se v Albertovi naplno ozval jeho pud sebezáchovy. Propočítával jaké má šance, avšak výsledek nebyl příliš uspokojivý. Vlastně si jen mohl vybrat, jak zemře. Odhodlaně stiskl svou zbraň a bleskově se otočil, aby pohlédl do Fayovy hlavně.

Výstřel.

Nemohl spát. Jeho svědomí ho pronásledovalo na každém kroku, v každé myšlence. Věděl, že ho to pomalu rozežere zaživa - ten fakt, že zabil někoho, kdo neměl nejmenší šanci se bránit.

Znovu měl před očima krev. Jeho krev. Krev muže, jehož miloval, a jíž nechtěl nikdy prolít. Proč nachází osud tak zvrácené potěšení v proplétání ztracených životů? Proč je nutí ukončovat svou existenci navzájem, přestože jejich jediným přáním je zůstat spolu. Navždy. Navěky. Až do skonání časů.

Na obzoru se z krve začal probouzet nový den a on znovu pohlédl na své ruce, jež se mu v záplavě rudého světla zdály ještě děsivější než před chvílí. Ano, tu krev, jež na nich ulpěla, když zvedal jeho tělo, aby ho naposledy objal, již nikdy nesmyje. Krev, jíž pak rozetřel i po jeho tváři, zatímco ho hladil, přejížděl mokrými prsty po rtech, jež večer před tím líbal.

Plakal. Po prvé v životě skutečně plakal.

Znovu ve svém objetí cítil to stydnoucí tělo, jehož vůni si chtěl pamatovat do konce života, v jehož blízký konec doufal. Znovu ho pokládal zpět na zem, do prachu a špíny, aby ho tam zanechal na pospas osudu. Nemohl ho ani pohřbít.

Odpusť! Ach ano, odpusť mi to! Odpusť mi, že jsem tam namísto tebe nezemřel já sám.

Již tomu bylo dávno, co poslala Boha k čertu, jenže on se teď vrátil a přinesl mu očistec, v němž bude muset strávit přinejmenším každý den, během něhož bude vydýchávat vzduch tohoto světa. Světa, v němž již nežije to nejkrásnější stvoření, jaké kdy potkal.

Pak mu na mysli vytanula ona otázka, jež ho mučila ze všech nejvíc.

Proč?! Proč jsi neměl nabitou zbraň, Fayi?!